Karlovy Vary - Po devět dnů jsme vám ve speciální rubrice přinášeli zprávy ze 45. ročníku filmového festivalu v Karlových Varech. Letos se Aktuálně.cz podařilo vytvořit tým, který se snažil o důslednou, ale nikoli elitářskou alternativu vůči většině ostatních perodik.
Spočívala v jediném, ale v českých médiích nepříliš častém kroku - snaze nedělat z vás čtenářů hlupáky, nehrát na nejnižší mediální pudy, nezůstat u povrchních dojmů a klišé, nehrát si na "módní policii". Je tak logické, že na závěr se členové týmu pokusili zhodnotit festival z většího ostupu a zasadili ho do kulturních i společenských i souvislostí.
Proč jezdit do Varů, když existují lepší alternativy?
Radomír D. Kokeš: Na festival v Karlových Varech jezdím už slušných pár let, ale nikdy jsem neměl tak silnou potřebu si položit otázku z titulku - až dosud na mě nepůsobila přehlídka tak zvláštně mrtvolným dojmem jako letos.
Jistě, nadchlo mě setkání se střihačkou Thelmou Schoonmakerovou a potěšila možnost promluvit si s kritikem Michelem Cimentem. Jenže kdybych je jako dosud znal jen z jejich díla a z textů, nijak zásadně bych ochuzen nebyl. Popovídal jsem si v klidu s lidmi, které mám rád a jindy v roce se nevídáme nebo nemáme tolik času; ale ten se dá udělat i mimo festival, když se chce.
Cítil jsem nesmírné potěšení ze sledování snímků dávno minulých, ať to byla božská retrospektiva Powella a Pressburgera, výběr z filmových archivů a některé ozploitationové půlnoční projekce. Jenže proč potom jezdit na „áčkový“ filmový festival, kde mě letos žádný z nových filmů nenadchnul. I když vezmu v potaz koeficient náhodnosti, že jsem prostě nepadnul nebo nesehnal lístky na ty skvělé (Iluzionista mě mrzí maximálně), dosud jsem VŽDYCKY aspoň jeden úžasný viděl. Letos však bylo maximum „dobré, ale s výhradami“.
| Speciál k letošnímu ročníku najdete zde Blog Kamila Fily z festivalu najdete zde Fotoblog z celého letošního ročníku najdete zde |
Mnohem více než kdykoli dříve mě iritoval humbuk kolem hvězd, věčně po (pod)večerech zatarasený prostor před Thermalem a festivalová ochranka na každém kroku. Nehledě na rostoucí počet „nefilmových návštěvníků filmového festivalu“, kteří ho vnímají jako prestižní společenskou událost asi stejně, jako ho nevnímají jako událost kulturní. Je možné, že tomu tak bylo i dříve a změnil jsem se já; ale nepřipadá mi to natolik pravděpodobné, aby to osvětlilo vše řečené.
Návštěvu příštího ročníku si rozmyslím, protože je tolik alternativ. Například bych mohl konečně navštívit festival archivního filmu Cinema Ritrovato v Boloni. Nebo se dá jet za ušetřený nemalý karlovarský peníz na podzimní festival němého filmu Cinema Muto v Pordenone.
Koneckonců, i Cimenta i Schoonmakerovou na nich s vysokou pravděpodobností potkám taky, naopak o snoby, české celebrity a „kaliče“ tam zaručeně nezakopnu. Anebo můžu doma koukat na filmy, které vidět chci, a přečíst si o filmu pár dobrých knih.
Ostatně jezdit do Karlových Varů přece není žádná profesní nebo společenská povinnost, ne?
Festival se snaží budit dojem dětinsky hravé dovolené
Antonín Tesař: Na karlovarském festivalu se snažím nakoukávat hlavně filmy z prestižních světových přehlídek typu Cannes, kde se obvykle sejde to nejlepší z titulů určených festivalovému publiku. Míra mé spokojenosti s programem karlovarské přehlídky se tak vlastně odvíjí už od toho, jak dobré filmy se sejdou na jiných festivalech.
Karlovarské dramaturgii by se dalo vyčíst, že se v programu neobjevil např. nový film japonského režiséra a herce Takešiho Kitana Outrage uvedený v Cannes, ze kterého sice byla zahraniční kritika spíš rozpačitá, ale který vypadá jako nejuřvanější jakuzácká krimi všech dob.
Celkově letošní ročník patří mezi ty průměrné. Nejlepší filmy, které jsem tu viděl, natočily uznávané režisérské osobnosti a víceméně důstojně navazovaly v nich na předchozí snímky. Sem patří Sama v Africe Claire Denisové, Poezie Leeho Chang-donga, Život za časů války Todda Solondze a vlastně i Křičící muž Mahamata Saleh-Harouna.
Opravdu nečekané překvapení přišlo s novým filmem bratrů Coenů Seriózní muž: je tak nabitý neuvěřitelně vtipnými a absurdními momenty, že jsem se k diváckému zážitku z něj vracel po dobu celého festivalu. Jediným skutečným objevem pro mě ovšem byla rakouská režisérka Jessica Hausner, od níž běžely skvělé Lurdy - i když pozornost si zaslouží i ironický a experimentální italský pokus o sondu do života koz a stromů Čtyřikrát.
Mezi silné zážitky určitě patřilo setkání s australským režisérem Brianem Trenchard-Smithem, jehož filmy Noc démonů 2 nebo Leprechaun 3: Skřet v Las Vegas jsem sledoval ještě v éře videokazet. Zasloužilý tvůrce v barevné košili s čínskými draky byl stejně uvolněný a vládnul stejným nadhledem jako jeho požitkářsky brakové snímky. Díky tomu ani nemám chuť kritizovat karlovarskou přehlídku za to, že jejich půlnoční kolekce australských žánrových filmů je obšlehnutá.
Obecně je pozoruhodné, jak se Vary vyrovnávají s opozicí náročných festivalových filmů vyžadujících soustředěnou pozornost vůči oddychovým žánrovým či zábavně výstředním titulům, které se na přehlídkách také objevují.
Na faktu, že publikum odměňovalo největším potleskem právě ty divácky nejvděčnější filmy jako Zvuk hluku, se podle mě podepisuje image, kterou si festival dlouhodobě buduje.
Snaží se budit dojem dětinsky hravé dovolené se spoustu fajnových bijásků či celebrit: počínaje perverzními znělkami a reklamami se stařecky vilným Jiřím Menzlem či honěním „Ebonitové“ tyče přes vesměs nonsensové, amatérsky psané a křečovitě „pohodové“ blogy na stránkách festivalu až po Kuky-mánii živenou festivalovým deníkem.
Trenchard-Smith při rozhovoru dokonce atmosféru přirovnal ke svému filmu Autokino zkázy: to se proměnilo v „koncentrační“ kemp, kde násilnická mládež přežívá na shitové zábavě a shitových fast foodech (těch bylo kolem Thermalu dost).
Nemám v úmyslu horovat za elitářskou atmosféru Cannes, ale spíš položit otázku, zda nelze na festivalu vytvořit důstojné prostředí pro inteligentní filmové fanoušky, kteří mají široké spektrum zájmů od starších filmů přes populární žánry až po autorskou kinematografii. Program přitom všem těmto zájmům vychází vstříc, ale svým image jako by je všechny zesměšňoval, nebo rovnou urážel.
O smutné tečce přehlídky s oceněním Nikity Michalkova a projekcí jeho nového filmu už se není třeba příliš rozepisovat. Jsem zvědavý, jak bude příští rok vypadat festivalová znělka, v níž by měl Michalkov předvádět sebeshazující skopičiny. Výborné by bylo, kdyby ji natáčel Sergej Loznica, tvůrce obžaloby současného Ruska názvané Moje štěstí, která se letos ve Varech promítala.
Nejde o to, že by mě festival obtěžoval; přes pracovní nasazení jsem si ho celkem užil, ale spíš o to, jak se přehlídka profiluje navenek a jaká očekávání tak ve svých návštěvnících vyvolává.
Vary pořád jsou nejvýznamnější filmová akce roku
Kamil Fila: Můj dojem z letošních Varů je ovlivněn možná trochu neférově oproti mým dvěma kolegům v tom, že jsem měl značný V.I.P. servis, a tudíž jsem si festivalový provoz mohl užít více než předchozích několika letech, i když jsem tu i letos byl pracovně.
Viděl jsem tedy celkově více filmů. Počítám-li dobře, tak 26; loni jen 19; za studentských dob to bývávalo kolem 40, ale za týden jsem si jich pamatoval tak půlku. Až na výjimky byly všechny letošní snímky velmi dobré či výborné; frustroval mě jen Hitler v Hollywoodu a Unaveni sluncem 2. Vzhledem ke strategicky umístěnému ubytování jsem to měl stejně blízko do Thermalu i do Puppu a mohl jsem chodit psát do soukromí a nestresovat se v press centru.
Čili z tohoto hlediska byl letošek pozitivnější: méně zklamání, méně nepohodlí, hezké počasí, přítelkyně se o mě starala, a tak vůbec. Samozřejmě, že si všímám, že festival jako místo přestává patřit lidem, kteří sem přijeli za filmy. Vždycky ale musím upozornit, že právě onen nový typ návštěvníků a návštěvnic, kteří připomínají celorepublikový sjezd Barbín a Kenů, si útratu za alkohol, taxíky, ubytování a šatičky platí sami.
Čili mi uniká, kde se v lidech, co sem nejezdí, bere všechna ta zloba a provolávání, že „peníze na festival mohly jít na charitu“. Pokud tu jste, připadá vám bizarní, jaký mediální obrázek o celé akci vzniká, protože se jen minimálně slučuje s vaší přímou zkušeností.
Karlovy Vary pořád jsou nejvýznamnější filmová a KULTURNÍ akce roku, byť třeba Febiofest s mnohem menšími náklady mu šlape na paty (na druhou stranu Febiofest nemusí platit všechny přesuny hostů a filmových kopií z Prahy do Varů a odehrává se na podstatně menší ploše).
Vary slouží pro ty z nás, kdo jsme nebyli na jiných festivalech, jako souhrn toho nejlepšího, co za uplynulý rok vzniklo v rámci UMĚLECKÉHO filmu – čili oné poměrně dost „nedivácké“ a náročné sféry. Právě tato výlučnost sice nejde do hromady s pomalu narůstající komercionalizací celé akce, ale nemá to žádné rozumné řešení.
Přese všechno se nicméně nedá smlčet, že festival naprosto zbytečně sám podporuje bulvární mediální obraz, který mu neprospívá, a že soutěž opět letos stála za starou belu - nebo mladou Bellu z Twilightu; to vyjde nastejno.
Jak poznáte, že soutěžní filmy jsou špatné? Téměř nikdo o nich nemluví. A pokud náhodou někoho slyšíte mluvit o soutěži, tak vždycky špatně. A pokud náhodou zkusíte ze soutěže jeden z filmů, který vypadá slibně, a výsledkem je ta největší otrava, už si dovedete domyslet, jak vypadá zbytek „soutěžního pole“.
Problém je samozřejmě v tom, že opravdu výjimečné filmy „vyžerou“ Cannes, Benátky a Berlín a na Vary většinou zbudou snímky, které se jinam nedostaly, nebo by se jinam nedostaly. Ale se stejným problémem se potýká i Febiofest, který zbytečně zavedl soutěžní sekci. Ano, každý rok Vary vybírají z více než dvou tisíc filmů, aby pak uvedly dvě stovky, ovšem pořád to výběrové síto není dost husté.
A to vlastně ona dvoustovka nepochází ze zaslaných dvou tisíc adeptů, protože velkou část programu si pořadatelé vybírají právě z jiných festivalů, čili úplných „prezentovatelných“ novinek je ještě podstatně menší procento. Z toho nakonec plyne, že se na světě točí příliš mnoho filmů a příliš málo dobrých. Gaussova křivka (90 procent čehokoli v jakékoli oblasti stojí za Bellu z Twilightu) stále platí a možná je ještě příliš optimistická.
Abychom byli spíše pozitivní, uvádíme nakonec v našem souhrnném, demokraticky poskládaném žebříčku filmy, které nás letos potěšily.
Nejlepší filmy, které uvidíte v českých kinech:
- Single Man (Tom Ford, Velká Británie) – v kinech od 15. července
- Seriózní muž (Joel Coen a Ethan Coen, USA) – v kinech od 19. srpna
- Sama v Africe (Claire Denis, Francie) – v kinech od 26. srpna
- Iluzionista (Sylvain Chomet, Francie) – v distribučním výhledu ještě ovšem není
Nejlepší filmy, které (asi) neuvidíte v českých kinech:
- Retrospektiva Michaela Powella a Emerica Pressburgera
- Většina filmů z retrospektivy ozploitation („australská béčka“)
- Dopis neznámé (Max Ophuls, USA)
- Lurdy (Jessica Hausner, Rakousko, Francie, Německo)
- Poezie (Lee Chang-dong, Jižní Korea)
- Čtyřikrát (Michelangelo Frammartino, Itálie, Německo, Švýcarsko)
- Med (Semih Kaplanoğlu, Turecko, Německo)
- Křičící muž (Mahamat Saleh-Haroun, Čad, Francie, Belgie)
- Moje štěstí (Sergej Loznica, Německo, Ukrajina, Nizozemsko)
- Libanon (Samuel Maoz, Izrael)
- Čtyři lvi (Christopher, Morris, Velká Británie)
Největší znechucení nad prázdnotou a zbytečností:
- Unaveni sluncem 2 (Nikita Michalkov, Rusko); v kinech od 2. srpna
- Hitler v Hollywoodu (Frédéric Sojcher, Belgie, Francie)
- Kuky se vrací (Jan Svěrák, Česko); v kinech od 20. května
- Ježek (Mona Achache, 2009)
- Michel Ciment, umění myslet filmem (Simone Lainé, Francie)
Největší zklamání nad očekávanými filmy:
- Housenka (Kódži Wakamacu, Japonsko)
- Věrná kopie (Abbás Kiarostámí, Francie, Itálie)
- Vrah s kamerou (Robert Adrian Pejo, Rakousko, Maďarsko, Švýcarsko)
