Lucern - 25. srpna 1938 otevřel historii festivalu legendární dirigent Arturo Toscanini a dal mu do vínku tu nejvyšší kvalitu. I dnes koncertují ve švýcarském Luzernu nejlepší z nejlepších.
Lucernský hudební festival je jednou z dominant ve světě klasické hudby. Pokud máte v životopise, že jste na něm hráli, zpívali nebo dirigovali, znamená to, že jste získali vstupenku do elitního klubu umělců.
Každé léto se ve městě velikosti Havířova - na břehu Vierwaldstättského jezera a pod alpskými dvoutisícovkami - potkávají nejlepší orchestry, dirigenti a sólisté. Pravidelně Berlínští a Vídeňští filharmonikové, dirigenti Simon Rattle a Daniel Barenboim, klavírista Maurizio Pollini nebo houslistka Anne-Sophie Mutter a desítky dalších.
Lucernský festival je zavedená, prestižní a sledovaná akce, která udává kurz a nastavuje laťku. Vůbec nejlepší ale na tomhle festivalu je, že má chuť experimentovat a brání se „sázkám na jistotu".
Vždycky něco víc
Co dává hudebnímu festivalu tvář? Často jsou to slavná jména, o která se velké festivaly navzájem přetahují a která taky někdy chtě nechtě sdílejí. Stává se, že s tímtéž „číslem" vystupuje umělec během několika dnů na nejvýznamnějších evropských festivalech. To asi není hřích. Ale skutečná kvalita festivalu se pozná podle toho, kolik je schopen vymyslet, zorganizovat a taky zaplatit svých vlastních projektů. Jestli nabízí všehochuť rotujících vážnohudebních hvězd, nebo něco víc.
Lucern se výrazně odlišil před deseti lety. Nejdřív přišli pořadatelé za bývalým šéfdirigentem Berlínských filharmoniků Claudiem Abbadem, který tehdy překonal vážnou nemoc, a nabídli mu orchestr snů. Každé léto pro něj vzniká symfonické těleso, do kterého si Abbado vybírá nejlepší hráče z celého světa.
V Lucernu s nimi stráví několik týdnů intenzivním zkoušením a koncertováním. Orchestr je sehraný hudebně i lidsky. Je to jedna z nepochybných hodnot a vede k jedinečným hudebním večerům. Ať už Abbadův orchestr slyšíme v Debussyho Moři, nebo v Mahlerově Šesté symfonii.
Skladateli a dirigentovi Pierru Boulezovi zase Lucern nabídl stovku mladých vybraných instrumentalistů. Přijíždějí hlavně z Francie a Spojených států, bydlí v hostitelských rodinách a pod Boulezovým vedením objevují a interpretují hudbu 20. a 21. století. Můžeme si o této tvorbě myslet leccos, ale jedno je jisté: rozhodně vyzní líp, když se hraje s porozuměním, nadšením a profesionálně.
Víc než 150 (!) premiér nových kompozic za posledních 14 roků tuhle péči mělo. I to dává Lucernskému festivalu nezaměnitelnou tvář.
A co jubileum?
U každého výročí vždycky hrozí, že jenom přibude nablýskanosti a oficialit. Pětasedmdesátiny Lucernského festivalu byly oproti tomu sympaticky otevřené a demokratické.
V neděli 25. srpna 2013 byla před koncertní budovou KKL, Kulturním a kongresovým centrem postaveným Jeanem Nouvellem, dlouhá fronta. Několik tisíc posluchačů si přišlo ve výroční den vybrat z tří desítek hudebních dárků, které jim festival připravil.
Přímo na břehu jezera se hrála Gershwinova Rapsodie v modrém, někdo šel do velkého sálu na Beethovenovu Osudovou nebo na Messiaenovu olbřímí symfonii Turangalila, někoho zajímala beseda tří festivalových intendantů a natřískáno bylo na dětském programu v podání čtyř hornistů Berlínských filharmoniků.
V průběhu festivalu - od poloviny srpna do poloviny září - je narozeninových mimořádností ještě víc. Třeba koncertní provedení Wagnerovy tetralogie Ring v roce 200. výročí skladatelova narození. Nebo vystoupení Barenboimova West-Eastern Divan Orchestra, ve kterém hrají mladí Egypťané, Íránci, Izraelci, Jordánci, Libanonci, Palestinci a Syřané, a spolu s tím debata se členy orchestru o blízkovýchodním konfliktu. Anebo diskuse rakouského filosofa Konrada Paula Liessmanna s německým skladatelem Wolfgangem Rihmem na téma revoluce, které je jednou z dramaturgických linek letošního festivalu.
Už před pár lety se festivalu otevřela náměstí a ulice Luzernu. Venkovní koncerty jsou každoroční přehlídkou world-music, letos od tradiční japonské hudby přes argentinské tango v rockovém a jazzovém stylu až po extatickou bengálskou hudbu.
Festival má i svoji dětskou řadu: Wagnerův Bludný Holanďan ožije před malými posluchači v loutkové podobě, saxofonové kvarteto odvypráví školním dětem hudební pohádku Bohuslava Martinů „Kdo je na světě nejmocnější?" a skladatel Mike Svoboda napsal na objednávku festivalu zbrusu nový hudebně divadelní kus „Robin Hood - příliš dobrý na to, aby to byla pravda…"
Leckterý hudební festival (včetně Pražského jara) čelí výtkám za drahé - a tedy sociálně necitlivé - vstupné. I Lucern, který nabízí nejlepší vstupenky na některé koncerty v přepočtu za téměř 10 tisíc korun. S kritikou se vedení festivalu vypořádalo chytře. Pro kohokoli, kdo má chuť, je tu série 11 podvečerních koncertů nazvaných prostě „40 minut". S programem od gregoriánského chorálu přes bušení tuctu bicistů až po „minimal music" Steva Reicha. Muzikanti jsou zároveň průvodci a komentátory. Koncerty jsou gratis a zatím narvané.
Jak být nejlepší
Lucernský festival není světový proto, že to o sobě vyhlašuje. Chce prostě „jenom" tu nejlepší kvalitu. Pečuje o mladé interprety i mladé posluchače a nadšeně slouží soudobé hudbě. Ale slouží taky Janu Dismasi Zelenkovi (s jehož hudbou na festivalu debutuje Collegium 1704 Václava Lukse), W. A. Mozartovi (jak vidíme na pár dnů starém vystoupení Berlínských filharmoniků nebo Dvořákovi). Jeho hudbu přivezou na letošní festival orchestry z Pittsburghu a Budapešti.
A symbolicky je přítomná také Česká filharmonie. V sérii historických nahrávek vydal festival její nahrávku Dvořákovy Osmé symfonie ze srpna 1969 pod taktovkou George Szella.
Festival takového ražení, jako je ten v Lucernu, může u jiných pořadatelů vzbuzovat taky závist, hořkost nebo ostentativní nezájem. Ale určitě je lepší nechat se jím inspirovat a zkusit kolem sebe podobné akce tvořit, podporovat… nebo na ně aspoň intenzivně myslet. Není to totiž primárně otázka peněz, ale nápadů.
