Recenze - Ačkoliv na západě je Mametova hra Glengarry Glen Ross klasikou, v Čechách je neprávem opomíjena, a to i navzdory faktu, že za ni autor získal v roce 1984 Pullitzerovu cenu. Diváci se s ní mohli seznámit až na konci roku 2011, prostřednictvím inscenace režiséra Ondřeje Sokola, a to jak jinak než v pražském Činoherním klubu. A v obnovené premiéře s pozměněným hereckým obsazením vstoupil Činoherní klub do letošní sezony právě touto světovou klasikou.
Glengarry Glen Ross je Sokolovou osmou inscenací v Činoherním klubu a drží se jeho koncepce anglo-americké dramaturgie. Stejně jako u McDonagha i v případě Mameta vsadil Ondřej Sokol na svůj cit pro jazyk dramatu a sám se pustil do překladu. Po Sexuální perverzi v Chicagu (2004) a Americkém bizonovi (2006) tak Sokol potvrzuje, že v jeho případě se vyplácí držet pravidla "do třetice všeho dobrého".
Trilogie o byznysu
Na začátku představení se ocitáme na brainstormingu realitní kanceláře, kde je právě vyhlašována prodejní soutěž o nejlepšího makléře měsíce. První získá cadillac, druhý sadu nožů, třetí a čtvrtý dostanou padáka. A vyhraje ten, kdo nejvíc prodá. To by samo o sobě bylo poměrně jednoduché, kdyby makléři z této realitky nebyli (až na jednoho) trochu zoufalci. Ze soutěže o auto se tak stává tragikomický boj o holou existenci.
Na velice jednoduchém pozadí, které samo o sobě nabízí komické momenty, rozehrává Mamet existenciální komedii (špatných) mravů, která byla dokonalým obrazem společnosti v osmdesátých letech minulého století a je jím i dnes. Důraz je kladen na vyprázdněné pojmy jako produktivita, cash flow, know how, seberealizace a mnoho dalších a přitom se, jistě nedopatřením, zcela zapomíná na člověka. Na makléře je tlačeno, že musejí "za každou cenu podepsat" (smlouvu na nemovitost nebo pozemek), klientovi je vnucováno, že právě toto je ta jedinečná příležitost, která se už nikdy nebude opakovat. O peníze tu přitom jde samozřejmě až v první řadě.
Mamet dokonale odhaluje reálie realitních kanceláří také díky faktu, že v jedné takové na konci šedesátých let sám pracoval. Byl tak svědkem všech těch květnatých lží a úžasně znějících polopravd, které byly nutné k tomu, aby se "překrásné parcely pro rodinné domy" (= neobdělaná půda) v Arizoně a na Floridě stala nevýhodným majetkem naivních obyvatelů Chicaga.
Dobře sestavená partička
Glengarry Glen Ross je dalším potvrzením už několik desítek let trvající koncepce Činoherního klubu, kterou je důraz na herce a jeho přirozenou práci s charakterem.
Na jedné straně stojí stárnoucí a naprosto neúspěšní Shelly Levene a George Aaronow v podání Jaromíra Dulavy a Otmara Brancuzského. Zatímco Shelly se ještě snaží nějak zachránit co se dá, přemlouvá šéfa, aby mu dal lepší pozemky k prodeji a snaží se na něčem domluvit snad s úplně každým, George pasivně přikyvuje na všechno, co mu kdo řekne, žije si někde v mezisvětě a samozřejmě je úplně bez šancí, což dobře ví.
Proti nim je mladá krev, američtí tygři, jen o něco míň zoufalí než Levene s Aaronowem. Marek Taclík je jako neurotický, do krve dotčený, Dave Moss ochoten udělat všechno proto, aby si zachoval nějakou životní úroveň a stejně tak cholerický a svérázný Richard Roma v podání Michala Suchánka. Každý na to jdou však trochu jinak. Jim všem čtyřem drží karty v rukou Martin Finger jako John Williamson přidělující lukrativní pozemky podle toho, kolik toho pánové podepsali. Ze dna je tak prakticky nemožné se odrazit.
Jeviště mezi kanclem a sushi barem
Hra stojí na dialozích a na interakci mezi jednotlivými postavami. Situace plynule přecházejí jedna v druhou a i přes počáteční nejasnost v postavách se divák poměrně záhy začne orientovat v tom, o co komu vlastně jde. Tento herecký koncert je navíc podpořen silnými režijními nápady Ondřeje Sokola a s nimi související scénou Adama Pitry.
V první polovině inscenace se Sokol vyrovnává s rozvláčným a upovídaným představováním charakterů zasazením dialogů do prostředí omšelého running sushi baru. V zašedlých kójích spolu hovoří kolegové o právě se rozběhlé motivační soutěži a o holém přežití a za nimi na pásu běží neúnavně dokola misky a talíře s asijskými specialitami. Absurdita prostředí je dokreslována hity světové pop music v japonštině. Pokud se mění dvojice, která spolu hovoří, jejich kóje s nimi jednoduše odjede do zákulisí a je plynule nahrazena jinou. Scény, které mohou jednoduše spadnout ke statičnosti a nudě, tak Sokol nápaditě vyřešil prostředím, které dokáže udržet divákovu pozornost.
Druhá polovina je naopak znázorněním přesně toho, co zná český divák z amerických filmů. Ocitáme se v suterénu, v kanceláři, kde jsou na sebe namačkány čtyři stoly, čtyři kolečková křesla, spousta papírů, kuřácký koutek, schodiště nahoru a v pravé části scény samostatná prosklená kancelář s dlouhými pásy žaluzií.
Právě tady vstupuje na scénu Matěj Dadák jako nedůtklivý detektiv Baylen, který má věčně hlad a který vyslýchá jednotlivé makléře za účelem zjistit, kdo jim vykradl kancelář. Toto vyšetřování se odehrává právě v této prosklené kleci, tedy v kanceláři Johna Williamsona. Sokol tu vtipně a především důsledně pracuje s přechody mezi prostředími a tak pokud jsou dveře skleněné pracovny zavřeny, není slyšet ani slovo. Do děje, který se odehrává mezi makléři v kanceláři tak občas otevřenými dveřmi proniknou útržky vyšetřování a současně skleněná okna umožňují bezeslovnou komunikaci mezi osobami uvnitř a vně.
A aby zmatků náhodou nebylo málo, objevuje se také Pavel Kikinčuk jako uťápnutý klient James Lingk, který sice podepsal, ale jeho prozíravá manželka ho donutí, aby šel smlouvu do kanceláře zrušit. Divák se tak dočká mezi jiným také nahlédnutí do taktik realitních makléřů.
V jednoduchosti je krása
Ve skutečnosti je to jednoduchost ve své nejčistší podstatě, co dělá z Glengarry Glen Ross v Činoherním klubu jednu z nejlepších inscenací, kterou může momentálně pražská činohra nabídnout. Přesně strukturované konstrukce Mametova jazyka Sokolovi evidentně sedí, stejně jako dramatikův smysl pro humor. Maximální využití prostředí a důvěra v práci herců je přesně tím, co tato hra vyžaduje.
Co je však nejdůležitější, Ondřej Sokol sice nezlehčuje tragičnost popsané společnosti, která je až mrazivě totožná s tou naší, ale ani ji nezatěžuje velkými gesty a patetickými hesly. Na půdorysu skvělé komedie je tak cítit existenciální přesah, který ale díkybohu nijak nekazí dobrý pocit ze skvělého představení.
David Mamet: Glengarry Glen Ross. Režie a překlad: Ondřej Sokol. Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka. Scénografie: Adam Pitra. Kostýmy: Katarína Hollá. Hrají: Jaromír Dulava, Martin Finger, Marek Taclík, Michal Suchánek, Otmar Brancuzský, Pavel Kikinčuk, Matěj Dadák a Zuzana Stavná nebo Markéta Stehlíková. Obnovená premiéra 13. září 2012 v Činoherním klubu v Praze.
