Recenze - Spisovatele Chucka Palahniuka je snadné mít rád. Stačí jen trochu nemít rád lidstvo. Surfovat po internetu a sbírat bizarnosti. Mít smysl pro humor. Být schopen si říct „tohle se mi také kdysi stalo". A mít na dně duše aspoň trochu romantického citu.
Palahniukovi už u nás vyšlo dost knížek: Klub rváčů, Program pro přeživší, Zalknutí, Ukolébavka, Deník a Strašidla. Všechny psané v krátkých větách a přesycené neskutečně drsnými scénami.
Plné (polo)originálních nápadů, divoké obraznosti, nekonvenčních myšlenek, nečekaných zvratů ve vyprávění. Jestliže dřívější generace měly svého Bukowského nebo Vonneguta, dnešní má po Douglasi Couplandovi a Alexi Garlandovi „svého" Palahniuka.
K čistému masu
Chuck je zkrátka hvězda, respektive někdo, u nějž má výraz „kultovní autor" svůj přesný význam. Jeho knihy působí jako intoxikace drogou, která rozšiřuje vědomí a umožní vám přemýšlet o věcech, k nimž jste dosud měli zábrany. Ono překračování hranic a tabu je základním definičním znakem transgrese.
| Čtěte také: Palahniuk předčítá o strašidlech a lidé kolabují Palahniuk v Deníku svůj stín nepřekročil |
Jestliže klasické umění nabízí přesah do vyšších duchovních sfér, tedy transcendenci, a podle tradičních představ umožňuje „spojení s Bohem", umění naší pozdní doby nabízí hlavně rozpuštění všech bariér, jež vede k pocitům svrchovanosti.
Můžete všechny ty hrozivé výjevy násilí, sexu a vylučování tělních tekutin chápat jako (samoúčelnou) provokaci, ale také způsob osvobození se skrze bolest, rozkoš, závrať, smích a obracení žaludku. Čtení Palahniukových knih je jako návštěva půlnočního kina, kde promítají filmy nevhodné pro mládež a maloměštáky.
Skoro tedy udivuje, že autor řazený do žánrové kolonky „transgresivní fikce" ještě nikdy soustředěně nepsal o nejtypičtější transgresivní oblasti - pornu.
V posledních knihách Palahniuk zkoumal různá mystéria a mýty, zasuté zbytky magična a nadpřirozena v naší popkulturní každodennosti. Až s nynějším románem (respektive novelou se 160 řídce osázenými stránkami) nazvaným Snuff se Palahniuk vrací právě k té nejmateriálnější realitě, vlastně čistému masu, postmoderním příhodám těla.
Honimíři na přípravě
Upřímně, četl jsem od Palahniuka víceméně vše, co u nás vyšlo, a přesto se mi zpočátku nechtělo do knížky, která má v názvu snuff - tedy výraz pro druh pornografického filmu, který končí smrtí jednoho z aktérů. (Asi jste viděli snímek 8 mm s Nicolasem Cagem a máte zhruba tak představu...)
Jaká úleva, když jsem zjistil, že kniha je o natáčení celkem „konvenčního" pornofilmu, byť trochu výjimečného tím, že se v něm má ustanovit Guinessův rekord v počtu mužů, kteří v řadě za sebou „osouloží" jednu ženu. Čili pro fajnšmekry: nikoli snuff, ale „obyčejný" gangbang.
Pravda, předchozí rekordy Annabel Chongové (251 mužů) a Houston (500 kusů), blednou v porovnání s pokusem literární hrdinky Cassie Wrightové, která se po létech tréninku rozhodla zdolat 600 chlapíků (ve skupinkách po pěti, každého dvě minuty) - ale naštěstí tu pořád nikdo nikoho nekuchá, nepodřezává, neškrtí ani nečtvrtí.
Čteme si jen o tom, jak dlouhý štrúdl nadrženců stojí bosky ve spoďárech přede dveřmi, kam je v pravidelných intervalech pouští jako plemenné býky. A tihle honimíři se různě připravují, povídají si a vzpomínají.
Vyprávění střídá několik perspektiv. Pán č. 72 je podle všeho synem hlavní aktérky Cassie, pán č. 137 je sběratel autogramů a bývalý herec v gay filmech, pán č. 600 vyžilá pornohvězda Branch Baccardi a Sheila je osobní asistentka Cassie a naháněčka s pořadníkem.
Tito čtyři aktéři každý po svém, s různou dávkou iluzí a deziluzí, nahlížejí na hemžení okolo a spřádají vlastní plány. Jeden z nich má s sebou taky pilulku kyanidu, pomocí níž chce Cassii zabít. Snad se mu cyankáli nepomíchá s tabletkami „tvrdolínu"...
Rajcovní návod na sešroubování poličky
Palahniukovi absolutně nejde o to někoho vzrušit, alespoň ne primárně. Ukazuje především - a to doslovně - strašlivou upocenost a upachtěnost celého podniku. Stovky řádků padnou na popis pachů, které se mísí ve vzduchu: kosmetika, jídlo, kožní záhyby a záchody v desítkách kombinací. A je to tak plastické, tak silné, jako byste s nimi stáli v řadě a modlili se, aby se vám nikdy nevyvinuly čichové buňky.
Jeho katalog mužských typů obsahuje nabušené svalovce z pornobranže i amatérské chudáky, kteří měli dosud monogamní vztah s Ančou Dlaňovou, a ilustruje zásadní rozdíly mezi „utopickou realitou porna" a „realitou konzumentů porna".
Přičemž neustále zdůrazňuje, že pornografie sice možná ukazuje to, co je v nás nejvíc a nejhlouběji lidské (tedy zvířecí), ale zároveň filmy samotné v žádném případě nejsou realistický dokument, ale obscénní simulace.
Palahniukův dar nebo možná tvrdě vydřená technika psaní pak spočívá v tom, že poselství knihy sice je moralistické, ale nevyznívá kazatelsky a káravě; v průběhu čtení prostě neustále dostáváte záchvaty smíchu. Palahniuk je vtipný tím, že zůstává fascinujícím způsobem klinicky věcný a deskriptivní chvílemi jako návod na sešroubování poličky.
Snuff vám umožní poznat spoustu sexuálních praktik či způsobů přípravy na vrcholový sportovní sexuální výkon a k tomu vás zásobuje „historkami z natáčení", na jaké se Horníček, Menšík, Donutil či Krampol nikdy nezmohli.
Řekneme, že u Snuffu si na své přijdou jak tuplovaní prasáci, tak lidé, kteří porno analyzují z akademických pozic a ve zcela počestných pozicích u stolu.
Důkladná příprava
Palahniuk dokazuje, že si sám prošel důkladnou teoretickou přípravou. Objevíte tu odkazy na různé feministické proudy, z nich mnohé se staví k pornu pozitivně, narazíte na postřehy o tom, jak se technologické novinky a mediální nosiče rozšiřují prvotně právě díky distribuci porna, celou strukturou knihy se vine porovnání skrytých dějin pornografie s oficiálními dějinami Hollywoodu a hledají se paralely i hlouběji do minulosti - například Cassie se vidí jako antická Messalina.
Vedle tohoto distancovaného pozorování a porovnávání se také rozvíjí emotivní příběh o hledání ideální ženy, o hledání dokonalé matky a o znovusjednocení rodiny. Palahniuk ví, kdy a kam vložit city - do mezer a vzduchových bublin při tření pohlavních orgánů. Únava z přemíry silných podnětů, která se občas dostavuje u četby autorových knih, přitom tentokrát nepřichází.
Palahniuk napsal další výbornou knížku, která není prázdnou exhibicí stylu, ale snahou postihnout to, co je na dnešku módně pomíjivé, i to, co je v nás trvalé - potřeba lásky.
Chuck Palahniuk: Snuff. Přeložil Richard Podaný. 176 stran. Vydal Odeon, Praha 2009.
Další upoutávky na knihu ke zhlédnutí zde.
