Rozhovor – Představení Cyborg Manifesto brazilského režiséra experimentálního divadla Joelsona Gussona, které uvede ve středu Divadlo Archa v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu, staví na hlavu kult dokonalé krásy. Zkoumá existenci těla i toho, co z něj zbude - po jeho sofistikované destrukci.
Prostřednictvím dvou mužských performerů se "noří do konstrukce i dekonstrukce lidského těla a jeho estetických možností v 21. století". Ostatně Brazílie je země považovaná za království plastických operací…
Autor inscenace Joelson Gusson je divadelní režisér, performer, scénograf a dramaturg z Ria de Janeira, jedna z vedoucích osobností současného experimentálního divadla v Brazílii. V roce 1998 založil soubor Dragão Voador Teatro Contemporâneo, ale věnuje se i opernímu zpěvu.
Jak byste Cyborg Manifesto popsal?
Je to představení založené na otázkách, které současný člověk řeší, aby oddálil nebo zastavil stárnutí. Je také o šatech i pomůckách, kterými si můžeme přizdobit a vylepšit tělo – od umělé nohy až po sluneční brýle.
Vyprávíme o seriózních věcech a pracujeme s filosofickými základy, ale je to velmi humorná show. Každý se tu může najít, vlastní tělo je materiální základ každého z nás.
Je to hra téměř beze slov – během 50 minut uslyšíte jen 5 minut hovoru, protože chceme nechat mluvit právě naše těla. Je to i politický projev, ale bez jediného hlesnutí. Jen tvoříme obrazy, se kterými se může každý zidentifikovat, myslet o nich a smát se jim.
Proč jste si zvolil téma ideální krásy? Je to odraz situace v Brazílii?
Brazilci jsou známí svou ješitností. Pokud se procházíte po Riu, najdete minimálně dvě tělocvičny v každé ulici. Je tu jakási úcta k ideálu krásy a krásného těla – Brazílie má také z nejlepších výsledků v estetické medicíně a v oblasti zubní péče na světě.
Když jsem začal pracovat na téhle hře, někteří z přátel se mě ptali, proč se chci zabývat už tak „obnošeným“ tématem. Pro ně to bylo něco, co denně viděli na obálkách magazínů; nechápali, proč o něčem tak běžném chci mluvit. Můj názor je přesně opačný. Popularita tématu je právě tím hlavním důvodem, proč o tom mluvit a kriticky myslet.
Jaká je situace experimentálního/alternativního divadla v Brazílii? Vaše představení je pro českého diváka jednou z mála příležitostí se s brazilským divadlem setkat.
Kulturní rozdíly jsou v Brazílii velké. Máme tu původní indiánské projevy, afro-americkou kulturu, kulturu přistěhovalců z Itálie, Německa, Pomořanska i Japonska. Náš život je obrovským mixem mnoha kultur a životních stylů. To samé je s divadlem, je tu velké množství různých vlivů.
V současném experimentálním divadle se nacházíme v novém období – několik souborů, které se zabývají experimentální tvorbou, na sobě nyní dost pracuje a má možnost cestovat do zahraničí. Svým způsobem je přitom moje představení mezi brazilskými produkcemi jedinečné. Otázka, na kterou stále odpovídám, je: Kdo to napsal? A já musím vysvětlovat, že nikdo, neboť tu není žádný text. A stále mě překvapuje, jak jsou z toho překvapeni oni.
Co myslíte tím, že v představení se „potkává Franz Kafka a Michael Jackson“?
Když jsem to psal, nikdy jsem si nepředstavil, že budeme hrát v Praze. Vlastně jsem nechtěl, aby to znělo nějak oportunisticky, nebo násilně. Na mysli jsem měl spíše to, že ty dva světy – Kafkův a Jacksonův – vlastně nejsou tak daleko od sebe. Myslím, že způsob Kafkova myšlení se týká právě mechanizace lidství; a ona cyborgsation, kterou ukazujeme, není jen o kráse a ješitnosti, je rovněž o osamocení a standardizaci mysli.
Je o slepotě. Je o změně nás samotných až tak, že už nepoznáváme ani jeden druhého. Tímto pohledem se mi Kafka i Jackson jeví být v té samé pozici: jako muž-šváb, který si nemůže poradit s vlastní proměnou. Cyborg Manifesto není jen o možnostech proměny těla, ale také o způsobu, jak se s ní vyrovnat.
