Rozhovor – Tereza Velíková byla letos mezi vyvolenou pěticí umělců nominovanou na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Ve své tvorbě se zajímá o v podstatě typické a tradiční věci, jako jsou komunikace, mezilidské vztahy a subjektivní interpretace reality. Přesto se snaží jít dál a s tím, co nasaje z okolního prostředí, si pohrává ještě komplikovaněji. Útržky všednodennosti prostřednictvím svých videí přetransformuje, celek rozbije a jeho části znovu přeskupí, aby nakonec vytvořila úplně nové situace a souvislosti.
Vzhledem k tomu, jak vrství realitu, mohou její videozáznamy působit jako krátké inscenace či dramata. Velíková s tím ale úplně nesouhlasí. "Jako inscenaci, respektive mikrodrama bych pojmenovala až svoji poslední práci pro Cenu Jindřicha Chalupeckého," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Zdůrazňuje, že její práce mají základ v reálných promluvách, které zachytila. Pro doprovodnou výstavu CJCH vytvořila umělkyně videoinstalaci Hra o knize, v níž mate prolínáním postav vypravěče a aktéra.
Video není jediným médiem, s nímž Velíková pracuje. Absolvovala v ateliéru Konceptuální a intermediální tvorby na pražské UMPRUM a krom videa využívá také fotografie. Mimo to funguje i jako kurátorka mladé Entrance Gallery v nádherné oranžerii v klášterní zahradě na Břevnově. Z pozice mladé umělkyně se snaží dávat prostor i dalším mladým umělců.
Slavnostní vyhlášení vítěze CJCH proběhne už dnes. Terezu ale v poslední době zaměstnaly spíše její nové, mateřské povinnosti, a tak i tento rozhovor musel proběhnout pouze po mailu. To, jak byla naše komunikace limitovaná, má ale nakonec vzhledem k leitmotivu umělecké tvorby Terezy Velíkové vcelku trefnou symboliku.
A.cz: Hodně se zabýváte komunikací mezi lidmi. Myslíte si, že vaše umělecká tvorba může tak trochu platit i za nějaký sociologický výzkum?
Tereza Velíková: Výzkum je trochu silné slovo. Nicméně rozličné modely a struktury komunikace mě dlouhodobě fascinují a snažím se je skrze svoji práci převyprávět.
A.cz: Tenhle zájem ve vás byl vždycky, nebo jste se k němu dopracovala až časem?
Myslím, že moje práce má celkem kontinuální vývoj právě už od školy. Zajímala mě manipulace s realitou, její přetváření, odraz a pojmenování všudypřítomného nedorozumění.
A.cz: Jaký je při tom váš obvyklý postup?
Nemám žádný jasný postup. Materiál sbírám dlouze, zapisuju si různé promluvy, dialogy nebo jen samotné věty, které mě zaujmou. Když se pak svými poznámkami probírám, přicházím postupně na to, co, jak a o čem to má být. Materiál ale vždy sbírám jako nezávislý pozorovatel.
A.cz: Nemíváte tedy někdy pocit, že lidem vstupujete do soukromí?
Do soukromí se lidem nevkrádám. Vytvářím umělé příběhy z těch reálných. Tedy pokud vůbec můžeme mluvit o příbězích. Snažím se spíš pracovat se situacemi, které mohou nějaký příběh připomínat. To už ale nechávám na divákovi.
A.cz: Ve vašich videích ale vystupují různí lidé. Kdo to vlastně je? Známí, přátelé?
S rodinou a přáteli jsem začínala. V poslední době ale stále častěji pracuji s herci.
A.cz: Máte pro ně připravený nějaký scénář, nebo raději improvizujete?
Moje dřívější videa většinou pracovala s autentickými nahrávkami, které jsem sestříhávala do nových příběhů a souvislostí. V posledních videích si připravuji přesný scénář. I přes předem daný scénář se ale během natáčení vždy stane něco neočekávaného, co celou věc posune trochu jinam. Ať už je to hercova intonace, chyba ve scénáři nebo třeba technická chyba, kterou tam pak záměrně nechám. Celý ten proces je pro mě hrozně důležitý.
A.cz: Takže víte předem, jak zhruba bude výsledek vypadat? Jdete do toho s konkrétní představou?
Ano. Přesně vím, co chci. Ale samozřejmě se mi výsledek během práce postupně proměňuje. To je na tom to nejdůležitější a také nejzábavnější. Vždycky se dějí nečekané věci. Proto je umění živý organismus a myslím, že teprve pak může bavit jak umělce, tak diváka.
A.cz: Trochu mě to navádí ke hře. Dá se to brát i jako inscenace?
Jak kdy. Jako inscenaci, respektive mikrodrama bych pojmenovala až svoji poslední práci pro Cenu Jindřicha Chalupeckého. Nepovažuju se ale jen za video umělkyni. Často pracuji také s fotografií nebo objekty. I v těch mi jde o to samé.
A.cz: Občas mi některé dialogy připomínají absurdní divadlo. Postavy opakují repliky, tápu po významu, nikdo nikoho správně nechápe, nebo nechce… Jsem mimo, nebo tam ta podoba je?
Řekla bych, že absurdní divadlo není o tom, že se postavy vzájemně nechápou. Ale asi ano, ta podoba tam je. Zajímá mě hledat souvislosti a pochopení v jiných souvislostech, než jsou ty běžné v přirozené komunikaci. Hledám alogické návaznosti místo těch logických, zajímají mě předobrazy, které mohou každému asociovat něco jiného. Hraju si s kódy, skrze které je pozorovatel schopen vnímat.
A.cz: Myslíte, že se při své tvorbě něco učíte i lidsky? Mám na mysli, jestli nějak měníte schémata svého vlastní chování podle toho, co vidíte. Anebo je to pro vás čistě umělecký počin?
Myslím, že se stále něco učím. Jestli to má vliv na moje soukromí, to nedokážu dost dobře posoudit. To je pak otázka pro mé nejbližší.
A.cz: Pozorujete, jak se lidé chovají, i ve svém skutečném životě?
Ano, právě tak sbírám materiál. Baví mě pozorovat a nebýt vidět. I když občas se musím velmi krotit. Zajímá mě i psychologie jako disciplína, i když jen velmi intuitivně.
A.cz: Jde vám tedy spíše o obsah, nebo technickou stránku?
Na technickou stránku důraz kladu, ale nechápu to jako něco, co by mělo konkurovat obsahu.
A.cz: Pracujete také jako kurátorka v Entrance Gallery na Břevnově. Co vás primárně zajímá tam?
Galerii Entrance jsme založily s Terezou Severovou a Barborou Zachovalovou v roce 2005, kdy se otvíral komplex Karlín Studios. Sídlily jsme ve foyer budovy a přirozeně jsme se zaměřily na mladou generaci umělců. Všichni návštěvníci Karlín Studios museli projít i naším prostorem, což pro nás bylo strategicky výhodné. Minulý rok jsme ale načali další etapu našeho fungování v krásných prostorách oranžerie Břevnovského kláštera, kde máme mnohem širší publikum.
Stále se snažíme, aby generace u nás vystavujících umělců nestárla s námi, a samostatné výstavy prokládáme skupinovými projtekty nebo etablovanějšími umělci. V příštích měsících plánujeme oživení tím, že začneme spolupracovat s mladými kurátory.
