Recenze - V Oslu napadl první sníh a Birte Beckerová tak může pochválit svého manžela se synem, jakého krásného sněhuláka to na jejich zahradě postavili. Jenže oni to neudělali… a Birte v noci beze stopy zmizí, zůstane po ní jen její oblíbená šála. Harry Hole, nejlepší norský policista (a nejhorší státní zaměstnanec – jak dobře vědí jeho nadřízení i fanoušci), brzy zjistí, že případ není ojedinělý a hraní se sněhem již nikdy nebude jako dřív.
Romány Jo Nesba si během posledních dvou let vybudovaly na českém trhu úctyhodnou pověst, jak dokládá i jejich nasazení na oba dva dosavadní Velké knižní čtvrtky (loni Pentagram, letos Sněhulák). Což je o to zajímavější, že nedávný boom severské detektivky v tom hraje jen částečnou roli. Můžeme totiž parafrázovat pozdního Palackého a prohlásit, že Nesbø tu byl před Larssonem a bude tu i po něm.
Jestliže totiž česká vydání „holeovek“ na něco skutečně navazují, pak je to práce lidí, jako byl Josef Škvorecký, kteří v šedesátých letech pomohli prosadit v českém prostředí Raymonda Chandlera (ale nejen jeho), přičemž dokázali české čtenáře detektivek, jejichž konzervatismus je příslovečný, přesvědčit, že si nekupují šestákový krvák, ale velkou literaturu. Což byla pravda na skleničce s Marlowem a je to pravda i na flašce s Holem.
Trocha záhad navíc neuškodí
Kniha Zlín zařadila holeovky do edice Fleet po bok třeba Simona Mawera (který to u českých čtenářů bude mít už navždy dobré díky česko-moravským motivům svých knih), vybavila je decentní, ale působivou grafikou a dala si záležet na překladu (na rozdíl od předchozího českého vydavatele) a na PR. Patří tak už ke koloritu, že se připomíná, kterak Nesbø píše vlastně společenské romány, kterak nastavuje zrcadlo a tepe nešvary nejen typicky norské, ale i globální.
To je pochopitelně správně, jenže správně je to u každé pořádné detektivky, která si za vzor bere drsnou školu. Jak poznal už Chandler: cožpak může být něco společenským tématem víc než vražda? To, co činí Nesba a jeho hrdinu tak výjimečnými a úspěšnými, není míra společenské angažovanosti – již zmíněný Stieg Larsson jí oplýval jistě mnohem víc, aniž by byly jeho knihy lepším čtením –, ale v perfektní znalosti svého žánru, jeho (a svých) možností i tradice.
Jeho Harry Hole je moderní verze Marlowa či Archera, kteří se skleničkou v ruce a cigárem v koutku úst procházeli luxusní sídla Los Angeles a odhalovali patologické rodinné vztahy a zločiny založené na čistě přízemních pohnutkách (sex, drogy, nenávist…) – bez toho, že by zápletky jejich dobrodružství musely vždy úplně držet pohromadě. Což bude čtenářům holeovek jistě povědomé. Nesbø se sice snaží, aby do sebe vše i po několikerém zvratu zapadalo, jeho knihy mají navíc ambiciózně strukturu antické tragédie v pěti dějstvích, ale pokaždé aspoň jeden volný konec zůstane (aktuálně například otázka, jak vlastně Sněhulák zavraždil Železného Rafta).
A stejně jako u amerických klasiků, ani zde to nevadí. Vlastně to ve spolupráci s některými až mystickými motivy (nezapamatovatelnost tváře ve Spasiteli, krev jako pojivo s minulostí v Pentagramu) přidává knihám na působivosti a v něm zobrazovanému zlu na osudovosti a nevyhnutelnosti. Takový přístup, kdy se na jednu stranu předstírá složitá, bezchybně fungující struktura stop a paralel (důležitou roli aktuálně hraje odstraňování neviditelné plísně, která se prolíná s motivem dědičných, na první pohled neviděných nemocí), která však má nějakou tu vadu, může fungovat dvěma způsoby.
Tím prvním je, že autor zahltí čtenáře atrakcemi. Nemusí to být nutně jen Harryho protivník, úmrtí jeho obětí (Sněhulák by se přitom neztratil ani v leckterém slasheru, když použije např. přístroj na rozřezávání při porodu uhynulých telat; navíc Nesbø dokáže podobně jako Stephen King démonizovat zdánlivě běžné a nevinné věci – tedy konkrétně sněhuláka) a akční střety. V detektivce o osamělých vlcích v roli vyšetřovatelů jsou vždy kořením neortodoxní metody (tentokrát Harry zavítá do televizní show, ale potěší i tradičním pouštěním hrůzy či vyzkoušení si podezření na vlastní kůži) a střety s nadřízenými či systémem (Harrymu opět hrozí vyhazov).
Stejně dobře ale fungují i drobnosti jako „soundtrack“ – Nesbø rád trousí odkazy na konkrétní písně a interprety (potěší především již poněkolikáté použitý Bruce Springsteen) a filmy. Nebo zasazuje děj do konkrétního času (tentokrát knihu s několika flashbacky rámují několikeré americké prezidentské volby, které umožní i krátké zamyšlení nad rolí ochránců ve společnosti, která se domnívá, že je nepotřebuje). Čtenářova pozornost tak kolísá mezi analýzou stop a odhalováním popkulturních či sociopolitických narážek, čehož Nesbø mistrně využívá v jednotlivých zvratech, kterými je vyhlášený.
Až za hranici sebedestrukce
Druhou cestou pak je silný hrdina s potenciálem zaujmout i jinak než jako průvodce vyšetřováním zločinu. Velký detektiv musí být prostě někým, kdo nese všechnu tíhu světa… Nesbø ovšem v duchu doby přitvrdil a jeho hrdinu už ona tíha dávno semlela. Takže tam, kde byli dřív unavení rytíři, kteří jsou díky svému kodexu sice ustavičně biti, ale zároveň díky němu mají pořád sílu na ironický úšklebek, nyní nastupuje zkrachovalec, který se drží prostě setrvačností a sebezničující tvrdohlavostí.
To, že je Hole alkoholik, je to nejmenší. Ostatně stejně jako v minulé knize, i zde jej v podstatě nenajdeme opilého. I když by si to asi sám mnohdy přál. Opilství je jenom způsobem, jak omluvit sám před sebou a jinými, že Hole už nedokáže ve světě normálně společensky fungovat. Je romantik v prostředí, které je plné rozřezaných lidských těl a špinavých lží i mezi nejbližšími (stejně jako v předchozích knihách, i zde dojde k dalšímu rozkolu v řadách policie a především v rodinách podezřelých). Hole prochází příběhem jako zvěstovatel devastující pravdy – protože ta už dávno nenosí pouze úlevu a spravedlnost, ba mnohdy právě naopak. Protože události dospěly do stavu, kdy jen z trosek je možné znovu stavět.
Je to paradox, ale protože se Hole snaží o to, co se od policie v ideálním světě očekává, ale čemu už vlastně nevěříme (tedy vyšetřit a potrestat zločin, případně mu samozřejmě zabránit), projevuje se jako ukázkový psychopat neberoucí ohled na druhé ani na sebe. A navíc si je svého postižení vědom, ale nedokáže s ním nic dělat. Na rozdíl od Phila Marlowa tak Harry Hole není tím nejlepším mužem pro všechny světy, ale rozhodně je tím, kterého si ten náš zaslouží.
Nesbø přitom moc dobře ví, že musí občas vypustit ventil – nelze, při zachování kvality, neustále balancovat na ostří nože, občas je třeba nechat hrdinu padnout či radikálně změnit podmínky. Ve Sněhulákovi se Harryho možnosti (vztah s Rachel, boj s vnitřním nepřítelem v sobě samém i policii) po v podstatě pěti provázaných knihách zdárně vyčerpaly a Nesbø jej nechává odejít, respektive změnit scénu.
Sedmý román série je tak určitým druhem rozloučení se starým Harrym, ale zároveň i příslibem, že se znovu vrátí – trochu jiný, ovšem ve stejné kvalitě.
Jo Nesbø: Sněhulák. Překlad: Kateřina Krištůfková, Kniha Zlín, Zlín 2012, 510 s., 399 korun.
