Recenze - Není to poprvé, kdy režisér Ladislav Smoček upravuje hru do takové míry, že zásah má povahu spoluautorskou. K ruce jsou mu hned dva dramaturgové Činoherního klubu. Hra Před západem slunce byla ostatně již v minulosti občas uvedena bez posledního dějství. Smoček páté dějství ponechává, avšak radikálně do něj zasáhne.
Hru Před západem slunce napsal Gerhart Hauptmann v roce 1932. Znalec kulturního i politického dění v Německu Camill Hoffmann po generálce Hauptmannovy hry v režii Maxe Reinhardta píše:
„Drama působí rutinně a ryze divadelně, ale jeho měšťácká atmosféra už nepatří do naší doby: spousta moralizování kolem lásky starého tajného rady k sociálně níže postavené mladé vychovatelce. Člověku se chce zvolat: „Tak už konečně mluvte k věci!" Přesto však básník uchopil charaktery jednotlivých postav obdivuhodně pevně." (In.: Politický deník 1932-1939, s. 36-37)
Gerhart Hauptmann v politicky nebezpečné době svou tvorbou nepřekročil hranici, která by mohla ohrozit jeho život a dílo. Možná i na to československý diplomat židovského původu Hoffmann ve své poznámce naráží.
Tušíme, že „mluvit k věci" mohlo vyjadřovat touhu mluvit o tom, co do hry svou úpravou a režií dodává Ladislav Smoček, který posiluje politický kontext sílícího nacionalismu. Otázka je, jak mnoho můžeme vnímat úpravu a režii jako aktualizaci hovořící k současnosti.
Rodinná situace nezestárla, ale co s dobou?
Shrňme stručně dramatickou situaci celé hry: Velmi dobře situovaný otec čtyř dospělých dětí, sedmdesátiletý vdovec Matouš Clausen se zamiluje do dvacetileté Inken, což vzbudí nevoli rodiny. Clausenovy děti, ale především jejich přiženěné a přivdané protějšky mají oprávněné obavy, že starý pán promrhá se svou láskou nemalý majetek (nakladatelství, peníze, rodinné šperky).
Na nátlak Klamrotha, manžela jedné z dcer, který je ředitelem Clausenových závodů, se rodina dohodne, že starého pána ve jménu záchrany dědictví zbaví svéprávnosti. Sympatie dramatika (v roce prvého uvedení hry slavil sedmdesátiny) jsou na straně fyzicky i duševně svěžího Matouše Clausena, ikony duchovních hodnot, které ve třicátých letech minulého století odcházejí. Hra je napsaná rok před nástupem nacistů k moci a jak dramatik poznamenává: „Popsaný stav jako by se teprve naplňoval."
Smoček dobový kontext nastupujícího nacismu zesiluje promítáním dobových záběrů, ale především režijním vedením zetě Klamrotha, který přichází v posledním výstupu v uniformě, jeho žena v kroji.
Text hry se pohybuje na hraně schematismu a symbolismu a velmi záleží na tom, jak výrazně se podaří herecky prokreslit jednotlivé postavy, kterých je ve hře osmnáct. Hodně se o rodinných příslušnících dovídáme i z toho, jak na sebe reagují v hromadných scénách a ku prospěchu srozumitelnosti se celkem rychle orientujeme, kdo je kdo.
Petr Nárožný, představitel noblesně stárnoucího pána ke hře říká: „Upřímně, velkou radost jsem z toho neměl, ani z role, ani ze hry. Ze hry zejména. Čím jsem starší, tím víc si říkám, že bych měl dělat jen to, co snad umím nejlíp, a to je srandu; dělat ji noblesně vedle té záplavy hodně špatně dělaného humoru. Toužil jsem po noblesní komedii, která diváky i přes to, že není suterénem zábavy, pobaví. Tyto úvahy prozatím vzaly za své, ale to se u divadla stává. Navíc vedle mě postavili tuhle mladou dívenku (Zuzanu Stavnou), což jsem měl za podivnej naschvál ze strany vedení divadla, ...tohle přece nejde. Jen málokdy touha starých mužů, kteří si myslí, že život pochopili a rozumí mu, se může promítnout do velice zvláštní symbiózy s mladou dívkou, navíc ta dívka musí být na takový vztah správně vyladěná. Jestli se mi něco na postavě Clausena líbilo, tak je to právě jeho noblesa, kterou možná dost citlivých duší, jako já, v této době postrádá. (…) Ani teď, po více jak dvaceti letech svobody, se jisté noblesy nějak nemůžeme dobrat..."
Název Před západem slunce je možno chápat i jako jistý eufemismus pro osud starce, který se zamiluje do dvacetileté dívky.
Dle slov dramaturga Procházky jde ve hře o „konflikt hulvátství, barbarství, nevzdělanosti s jistým humanismem, s jistou touhou po svobodomyslnosti a především s hlubokým lidským citem." Kontrast mezi tím a oním je zvýrazněn herectvím jedněch a druhých. Co Hauptmann jen naznačil, dohánějí herci záporných postav karikaturou.
Zatím byla řeč o tom, co by si inscenátoři přáli, abychom ze hry četli. Podívejme se nyní, jaké dramaturgické, režijní a scénografické úpravy jejich záměru dobře slouží a jaké jsou s jejich záměrem spíše v rozporu.
Noblesa starého světa, vulgarita nové doby
Ušlechtilost a jemnost v sobě mají kromě hlavní postavy další dva generační druhové: profesor cambridgeské university Geiger obsazený Stanislavem Zindulkou a domácí lékař Clausenových Dr. Steynitz v podání Michala Pavlaty. Vzpřímená chůze nevysokého Pavlaty, úspornost gest, vlídnost, ze které vyzařuje hluboké přátelství, které nekritizuje, ale přijímá, důstojnost, s jakou reaguje na nízké chování rodiny, jsou vskutku noblesní, herecky excelentní.
Protiklad ke zbytkům dobrého vychování Clausenových dětí v sobě nese zeť proměňující se v průběhu dramatu v nacistu. Ondřej Vetchý hraje tak, aby bylo od začátku do konce jasné, že byl obsazen do role „zlý Němec". Stylizaci mluvy na půl huby bohužel přehání často do nesrozumitelnosti, ale snad jde jen o míru, jejíž přemrštěnost se dá snadno odstranit. Výklad hry je skrz jeho postavu plakátově jasný.
Z ženských postav zašla se stylizací nejdál Diana Šoltýsová, představitelka snachy Pavly Klotyldy Clausenové, rozené von Rubsamen, která se mírou parodie z inscenace tak trochu vymyká.
Scénografie záměr nepodpoří
Hauptmann doporučuje zabydlet byt Matouše Clausena knihovnou, bystou Marca Aurelia, velkými globusy, šachovnicí a mikroskopem. Otisk intelektuálního světa tajného rady v zařízení bytu inscenátoři nerespektují. Odstranili tak ale důležitou charakterotvornou součást tajného rady: vzdělání. To se ve hře slovně netematizuje, ale mohlo by být skrz rekvizity přítomné i beze slov. Okouzlit mladou učitelku mateřské školky lze spíše knihovnou a mikroskopem než stařeckými vráskami a kyticí růží.
Milostný vztah vnímáme jako vůli dramatikovu, ne jako poměr, kterému věříme a fandíme. Půvabná Zuzana Stavná hraje naivitu i opravdovost, nicméně jakmile dojde k tomu, že se posadí Nárožnému na klín a dojde k polibku, vidíme přece jen spíše dědu s vnučkou nežli milence. Dramatik by byl asi rád, abychom vztah nezpochybňovali, režisér se scénografem mu podrazili nohy.
Když již jsme u lásky, zdržme se ještě u předehry, kterou Smoček ke hře také přidal. Tajný rada si promítá film, na kterém jeho (zesnulá) žena mile pózuje, koketuje, mává, usmívá se, je ve filmu přirozená, mladá, svůdná, půvabná. Tento výjev, přestože má moc pěknou atmosféru a v podstatě beze slov charakterizuje lásku vdovce k bývalé ženě, je ve velkém kontrastu k tomu, že Clausen ve vypjaté chvíli rozbroje s dětmi obraz své ženy rozřeže nožem, jakoby se chtěl zbavit něčeho, co ho spíše tíží, než na co rád vzpomíná. Motivace není jasná, jde o jednotlivé efekty, které neslouží k lepšímu výkladu postavy, jsou matoucí.
O Hauptmannovi se v programu dočteme, že „cítil blížící se sociální bouře, ale zároveň tvoří díla pomáhající člověku uniknout z okovů reality do pohádky a snu." V tomto duchu vyznívá i Smočkova úprava posledního dějství. Před blížícím se soumrakem civilizace utíká jeho hrdina do švýcarských hor. Jak asi tento útěk dopadne? Slabosti pro skvělý nápad rozumím, je překvapivý, hoden zkušeného divadelníka a dramaturgie Činoherního klubu. Na místě je otázka, jestli pouhé nápady hru posunuly k výkladu, který „mluví k věci".
Gerhart Hauptmann: Před západem slunce. Překlad: Jitka Fučíková. Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka. Scéna: Šimon Caban. Kostýmy: Simona Rybáková. Úprava a režie: Ladislav Smoček. Hrají: Petr Nárožný, Zuzana Stavná, Lenka Skopalová, Michal Pavlata, Stanislav Zindulka, Dana Černá, Lada Jelínková, Pavel Kikinčuk, Václav Šanda, Ondřej Vetchý, Diana Šoltýsová, Jaromír Dulava, Otmar Brancuzský, Jiří Štrébl, Petr Meissel, Petr Burian; ve filmové dotáčce Andrea Černá. Premiéra: 25. 3. 2013.
