Recenze - Nina Mitrović je v Čechách poměrně neznámou dramatičkou, a to i navzdory faktu, že za svoji tvorbu získala již několik cen a její hry byly přeloženy do několika světových jazyků. Poprvé se s ní česká veřejnost měla možnost seznámit v roce 2011 v Brně na festivalu YOUGO!, prostřednictvím scénických čtení sedmi textů autorů z bývalých jugoslávských zemí. A mezi nimi byla i hra Niny Mitrović - Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty. Letos v dubnu ji uvedl pražský Činoherní klub v překladu Jany Alfabety Cindlerové a Hasana Zahiroviće a v režii Martina Čičváka.
Příběh se rozvíjí kolem mladé barmanky Ireny (Lucie Žáčková). Otec spáchal sebevraždu, matka pije a přítel je blbec. Irena nedokončila vysokou školu kvůli tomu, aby mohla začít pracovat, a tak tráví každý den v zaplivaném baru vařením kávy a naléváním alkoholu. V určitém momentu se ale rozhodne odpovědět na inzerát v novinách, ve kterém hledá umírající Tom (Vladimír Kratina) někoho, komu by mohl odvyprávět svůj život.
Každodenní utrpení
Mitrović posouvá děj prostřednictvím roztříštěných, střídajících se situací, které dohromady tvoří celek obrazu dnešního světa. A přestože neřeší nějaký konkrétní, velký obecný problém, ukazuje prostřednictvím konfrontace postav palčivá, stále více aktuální témata jako je alkoholismus, nezaměstnanost, nevěra, povrchnost, citová vyprahlost, nezměrná potřeba sexu apod. Naprosto samozřejmě pak dochází ke sblížení člověka, který by chtěl žít, ale nemůže, s dívkou, která žít může, ale neví jak.
Odcizenost a syrovost situací podtrhuje scéna Toma Cillera. Ten umístil prakticky po celé délce jeviště plechový stůl s korýtkem, kohoutky a rozsáhlou soustavou vodovodního potrubí, velmi podobný těm, které bývaly v umývárnách na dětských táborech. V průběhu představení se pak mění v bar, nemocnici i byt, ve kterém Irena žije se svým přítelem Petrem (Matěj Dadák). Společnou vlastností všech těchto lokalit je neútulnost, kterou studený plech dokonale vystihuje. V pravém rohu jeviště se pak nachází také plechová nemocniční skříň, noční stolek a kancelářská židle na kolečkách, znázorňující nemocniční lůžko, tedy postel, která je příliš krátká. Postel, ve které je utrpení ležet. V této scénografii se pohybují postavy, volně přecházející z jednoho prostředí do druhého, v jakési přiznané časoprostorové smyčce, většinu času ani neodchází z jeviště a jen se odmlčí, nebo ponoří do šera, když má být pozornost věnována jiné situaci.
Právě tyto fragmenty jednoho příběhu se velmi často střídají a na otázky položené jedné postavě často odpovídá jiná. Režisér a herci využívají celkové podstaty stolu a kromě toho, že se objevují u něj i pod ním, velmi často se pohybují také na stole, bruslí mezi kohoutky, lahvemi, předměty a kalužemi vody, které se na stole v průběhu představení kupí.
Mimo Irenu a Toma jsou ostatní postavy redukovány záměrně na klišovité typy. Matka - notorická alkoholička (Lenka Skopalová), nezodpovědný partner, arogantní doktor (Jan Hájek) ukájející sestřičku (Dana Marková), sexuchtivá servírka Sheila (Dana Černá), prostitutka (Eva Burešová). V případě dvou hlavních postav staví Čičvákova režie na tradici Činoherního klubu, kterou je důraz na herce a hereckou práci. Přestože je Ireně již přes třicet let, Lucie Žáčková ji hraje s dětskou lehkostí a naivitou. Většinu času se chová jako poblázněná puberťačka, která si nikdy není ničím jistá a nic nebere moc vážně.
V několika vyhrocených situacích ale vždy najde rovinu, ve které se najednou v kontrastu s ostatními postavami chová bezpochyby nejdospěleji a nejzodpovědněji. To se děje hlavně v momentech, kdy je to ona, kdo drží vlastní matku před totální ztrátou posledních zbytků lidskosti. Ať už jsou to situace, ve kterých se chlubí Ireně, že ji jeden z hostů chytil za zadnici, nebo se snaží prodat boty, ve kterých chodí, aby měla na panáka, je to vždy Irena, kdo ji nenechá padnout na dno a brání ji proti všem, včetně vlastního partnera. Ostatně ten jí také není oporou, jakou by si představovala. Když peníze má, nezřízeně je utrácí za alkohol a značkové oblečení, když přijde o práci, koupí za peníze na nájem nejnovější model televize. Právě tento jeho přístup nakonec dovede Irenu k rozhodnutí rozejít se s ním, přestože je těhotná, a jít na potrat.
O úpadku s nadhledem
Ireniným protipólem je pak Vladimír Kratina, excelující v roli Toma. Nenásilně Irenu pobízí, aby se svým životem začala něco dělat. A přestože i on působí po většinu času paradoxně ke své situaci smířeně až cynicky, možná právě díky mladé Ireně vedle sebe odhaluje ve vypjatých momentech, že skutečně nechce umřít. Poslední záchvěvy pocitu, že ještě není vše ztraceno a že pořád žije, působí díky Kratinovi zoufale i přes to, že jsou ve své podstatě komické.
Martinu Čičvákovi se na základě textu Niny Mitrović podařilo vytvořit svět každodennosti. Jako jedno z nemnoha divadel projevuje Činoherní klub odvahu pouštět se na tenký led a uvádět současné hry. Stejně jako v případě Martina McDonagha se Nina Mitrović ukazuje jako šťastná volba. Autorčina lehkost a hravost dialogů dělá i z tísnivého příběhu dílo, které není jen o bolesti, ale také o naději.
Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty je hra o úpadku etiky a o tom, jak si lidé neumějí naslouchat, o prázdných emocích a paradoxnosti konzumu. Hra o tom, jak stupidně působí, když pozůstalým nabízejí katalog rakví a nebožtík je ještě naživu, a o tom, jak se nedá užít si s prostitutkou, když v patře nad vámi pláčou na oddělení umírající děti. Hra, která je dokonalou výpovědí o dnešní době a která právem patří na světová jeviště, včetně toho českého.
Nina Mitrović: Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty. Překlad: Jana Alfabeta Cindlerová, Hasan Zahirović. Režie: Martin Čičvák. Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka. Scéna: Tom Ciller. Kostýmy: Nina A. Stillmark. Hudba: Petr Kofroň. Hrají: Lucie Žáčková, Vladimír Kratina, Matěj Dadák, Dana Černá, Lenka Skopalová, Dana Marková, Jan Hájek a Eva Burešová. Činoherní klub, Praha, premiéra 12. dubna 2012.
