Recenze - Mozartova opera Figarova svatba je na repertoáru Národního divadla již úctyhodných deset let. Letos v dubnu k ní přibyla stejnojmenná nevlastní matka - předloha s podtitulem Bláznivý den. Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais ji napsal v době, kdy byla Velká francouzská revoluce prakticky na spadnutí a zcela logicky je tak komická zápletka dramatu postavena na kritickém komentáři stavu tehdejší francouzské společnosti a třídních vztahů.
Nadčasovost tématu, kdy nižší a střední třídy společnosti sužují daně, zatímco vyšší třída (šlechta) si žije nad poměry a je téměř nedotknutelná, je neoddiskutovatelná. Je proto celkem samozřejmé, že si Figarovu svatbu dramaturgie Národního divadla nevybrala náhodou.
Revoluce se nekoná
Dramaturgyně a režisér inscenace (Daria Ullrichová a Michal Dočekal) pravděpodobně měli v úmyslu prostřednictvím Beaumarchaisovy hry glosovat současný politický stav české či dokonce světové společnosti, avšak forma kterou si zvolili způsobila pravý opak. Bláznivý den aneb Figarova svatba ve Stavovském divadle zůstala pouze klasickou zápletkovou komedií s erotickým podtónem. Kritickou satiru naznačují snad jen jednotlivé promluvy Figara, případně narážky na aktuální aféry českých politiků, což ale ani zdaleka nestačí a v inscenaci použité citáty z díla Zánik západu, německého filosofa a spisovatele Oswalda Spenglera, působí zcela samoúčelně. Zamýšlený účinek nemají ani Figarovy monology adresované hraběti a jeho do nebe volající drzosti.
Figaro (Richard Krajčo) sice komunikuje z forbíny s publikem jako se sobě rovným davem, ale i přestože jeho rozčilení vypadá opravdově, nakonec celá promluva vyznívá stejně naléhavě jako debata o politice nad pátým pivem v oblíbené hospodě. Vtipy na aféru Kristýny Kočí jsou laciné a v prostředí výpravy inscenace nepatřičné. Vulgarismy ve stylu "jděte už do prdele pane hrabě" z úst mazaného Figara vyznívají vyloženě trapně, ale svého diváka si určitě najdou.
Hodní, zlí a nesnesitelní
Pokud ale odhlédneme od společensko-politické roviny dramatu, získáváme notoricky známý příběh hravé komedie. Figaro, sluha hraběte Almaviva (Miroslav Donutil) si má brát Zuzanku (Pavla Beretová), služku hraběnky Almavivy (Kateřina Winterová). Při pohledu na Zuzanku začíná ale litovat, že zrušil právo první noci a snaží se to nějak nenápadně zaonačit, aby to byl on, nikoliv Figaro, kdo si bude o svatební noci užívat.
Choutky hraběte - nenapravitelného záletníka jsou samozřejmě tak tajné, že o nich ví všichni, včetně hraběnky. A Figaro se Zuzankou jsou natolik pobouřeni drzostí pána, že se z toho se vší ctí a poctivostí pokusí vytřískat co možná nejvíc. Všechno to nakonec dobře dopadne, Figaro kromě ženy najde i matku a otce, hraběnka hraběti odpustí, ten se do ní více či méně znovu zamiluje a i cherubín se kolem všech konečně přestane motat.
Kdo by se tedy do Stavovského divadla přišel jen pobavit, pravděpodobně si přijde na své. Představitelé ústřední dvojice Figaro a Zuzanka - Richard Krajčo a Pavla Beretová se ukazují jako velmi silné duo. Krajčo po delší divadelní pauze nastoupil do role Figara s vervou sobě vlastní a nedávná absolventka pražské DAMU Pavla Beretová mu zdárně sekunduje. Dokonce je nejenergičtějším elementem inscenace. Její odzbrojující přirozenost je velmi přesvědčivá a celkové vzezření a osobnost Beretové vnáší do postavy Zuzanky dětskou hravost. Je proto velmi snadno uvěřitelné, že o její přízeň stojí nejen Figaro a hrabě, ale také mladičký Cherubín (Miloslav König) a dokonce i hraběnka.
V kontrastu se silnou stylizací ostatních postav působí Figaro a Zuzanka jako "normální lidé"a jsou pomyslnými zástupci lidu. Proti nim stojí prakticky celý dvůr v čele s hrabětem a na úplném okraji všech hraběnka a cherubín. Zatímco šlechta a hrabě se chovají pouze nadřazeně a afektovaně, hraběnka Kateřiny Winterové je zbytečně přehnaná karikatura ukňourané neurotičky a po celou dobu představení je postavou přímo nesnesitelnou. Že se do ní zamiluje mutující (pokud ne vykastrovaný) cherubín se může zdát poněkud zvláštní, že ji hrabě podvádí na každém kroku, je ale zcela pochopitelné a po pravdě se mu člověk ani nemůže divit.
Mozart v růžovém molitanu
Alespoň nějaký rámec dávají nesourodé inscenaci hudební a výtvarná složka. David Marek vsadil na minimalistickou scénu, na niž po třech stranách rozestavěl vedle sebe bílé plastové židle, které se díky svícení proměňují z bílých na černé a naopak. Pravé části scény od začátku dominuje shoz na stavební suť, který přijde na řadu až v samém závěru představení. Upravená Čechovova zásada o pušce by v tomto případě vypadala asi nějak takto: když v prvním jednání visí z provaziště shoz na suť, musí z něj v pátém napadat na scénu spousta růžových molitanových krychliček.
Nemůžu nepřiznat, že kromě efektní podívané mi význam této scény zcela unikl, ale Bartolo (Vladislav Beneš) na židli, až po prsa zapadaný v růžových krychlích, vypadá jednoduše úchvatně.
Velmi efektně vypadají také kostýmy Kateřiny Štefkové. Kromě toho, že se na ně pěkně kouká, kastují i postavy a hodně prozradí i o jejich povaze. Figaro je mužem moderní doby, je oblečen v jednoduchém, dokonale padnoucím černém obleku. Jeho protikladem je okázale nabubřelý hrabě s kohoutím krokem a bíle nalíčeným obličejem, zářivým kabátem, šerpou a napudrovanými parukami. Obdobný protiklad tvoří i Zuzanka nalehko oděná do rozevlátých svatebních šatiček a hraběnka našroubovaná do složité konstrukce róby, do níž se může v případě potřeby schoulit jako do hnízda.
Hudba Aleše Březiny je volně inspirovaná W. A. Mozartem a skvěle kombinuje prvky klasiky a jazzu. Březina navíc využívá skutečnosti, že obsazení herci mají také zřejmý hudební talent, a komedie je tak protkaná několika hudebními čísly, z nichž pravděpodobně největší potlesk diváků si zaslouženě získává Miloslav König.
Dočekalovi se povedlo stvořit inscenaci, která je pravděpodobně nejvhodnější pro studenty středních škol jako náhrada za čtení dramatického textu. S absencí jakékoliv hlubší společenské kritiky se inscenace omezuje pouze na zápletkovou komedii, ale aby byla celou dobu zábavná, nesměla by trvat dvě a půl hodiny. Navíc mi nedá se nezeptat, proč uvádět Beaumarchaise, když máme Mozarta? Bláznivý den aneb Figarova svatba je inscenace, která neuráží, ale ani nenadchne, a to bohužel i přes velice slušné herecké výkony a vyloženě zdařilou vizuální a hudební složku.
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Bláznivý den aneb Figarova svatba Adaptace a dramaturgie: Daria Ullrichová. Režie: Michal Dočekal. Scéna: David Marek. Kostýmy: Kateřina Štefková. Hudba: Aleš Březina. Hrají: Miroslav Donutil, Kateřina Winterová, Richard Krajčo, Pavla Beretová, Jana Boušková, Milan Stehlík, Jana Pidrmanová, Miloslav König, Vladislav Beneš, Jan Novotný, Filip Rajmont Premiéra 27. dubna 2012 ve Stavovském divadle v Praze
