reklama
 
 

Recenze: Jak přehrát Mňágu? (Je to) nemožné

27. 4. 2012 10:45
Mňága a Žďorp si ke čtvrtstoletí nadělila kompilaci coververzí Dáreček

Recenze - Od určitého věku se už lidé nechtějí nechávat překvapovat od svých blízkých a dárky k narozeninám nebo k Vánocům si pro sebe raději obstarávají sami. Podobně si k pětadvacetiletému výročí vzniku své domovské kapely Mňága a Žďorp zorganizoval Petr Fiala vlastní „tribute" album nazvané příznačně Dáreček. Jeho písničky na něm přehrává devětadvacet českých a slovenských muzikantů a jeden Ir. Mezi zúčastněnými najdete také třeba Tři sestry, Tata Bojs, Monkey Business nebo MIDI LIDI.

U leckoho jiného by podobná organizovaná pocta zaváněla nadutým potvrzováním vlastního ega, jenže u valmezského klasika je to spíše projevem jeho nezávislosti. Než aby skromně čekal, až ho někdo s projektem osloví, raději si ho připravil sám na vlastním labelu. Těžko říct, jestli tušil, že tím dobrovolně strká hlavu do nastavené oprátky, vždyť podobných poct se muzikanti obvykle dočkají až na sklonku kariéry, kdy už nemají moc co říct.

Dvojalbum doplněné o dokument na přiloženém DVD skutečně potvrzuje, jak velký vliv měla Mňága na domácí alternativní i obecněji pop-rockovou scénu devadesátých let. Pro aktuální odkaz kapely je ale toto spojení s delirickou porevoluční dobou zároveň trochu svazující.

Hvězdní outsideři

Fiala rozhodně neměl ambice sestavit Dáreček jako vlastní kurátorský pohled na své „hudební děti" nebo snad současnou domácí alternativu jako to udělali Pavel Klusák na podobném výběru For Semafor nebo Lenka Zogatová na „brněnské" kompilaci Brzo na mě přijde řada. Jeho výběr je takříkajíc státotvorný a místo v něm má i normální střední proud (u nás - jak známo - existující vedle toho „nenormálního" sestávajícího se z celebrit z bulváru a muzikálů) jako jsou žebříčkoví a rádioví přeborníci Čechomor, Tomáš Klus, Vypsaná fixa nebo Kryštof. Vedle nich na Dárečku najdete i interprety příslušející k tradičnější alternativě - Květy, MIDI LIDI nebo Ty Syčáci Petra Váši, ale jsou v menšině.

V rozhovorech k albu Fiala často zmiňuje, že tu nebo onu kapelu oslovil na hudebních festivalech, a tak se není čemu divit, když cedulka u kresleného dortu na obalu desky připomene plakát k nějakému běžnému českému "fesťáku", kde se na jednom pódiu potkávají jistoty typu Tři sestry, Vypsaná Fixa, Prago Union a Tata Bojs. Je to prostě taková televizní alternativa, kterou tak pěkně definovaly večery pořadu Ladí neladí, které Fiala uváděl.

Mňága si nikdy nehrála na kdovíjaký underground, a Fialu více než hudební inovace zajímaly nálady a texty. Všechna jejich alba nakonec zní velmi podobně, což není výtka, ale konstatování. Přesto by dnešní optikou přes vyprodaná turné a albové trháky patřili spíše k nezávislé scéně. K obří popularitě kapele ale pomohla unikátní doba, kdy si dramaturgové masových médií ještě troufli znepokojovat konzumenty písničkami s názorem, a tak jste mohli slyšet jejich Hodinový hotel i z tehdejšího Radiožurnálu. Porevoluční čas udělal z outsiderů střední proud; dnes už si stejná stanice vystačí jen s rozverným Měsícem z Fialovy sólovky Nečum a tleskej vol. 2.

V tom je Fiala potomek devadesátek a proto se cítí víc doma ve všeobjímající přátelské pohodě festivalového backstage než v bojových pozicích kulturních válek současné alternativy, kdy už se kapely většinou nevyhýbají rozlišování na my vs. oni. A nepochybně mu lichotí, když se k němu hlásí mainstreamový pop-rock nulté dekády jako jsou Kryštof nebo Michal Hrůza/Ready Kirken. Richard Krajčo svůj komplex ventiluje v dokumentu, kdy se svěřuje jak moc ho zranilo, když Fiala „sejmul" první desku Kryštof v časopise Rock&Pop. Ještě štěstí, že pozvánky nedostali taky Chinaski a Divokej Bill.

Odkaz českého chcípáctví

Málokterý z českých textařů dokáže říct složité věci tak jednoduše jako Fiala a současný střední proud mu může tento dar jen závidět, byť ten má spíše problém, jak ze všech sil neříct vůbec nic. Důležitý je ale i způsob, jakým to říká: civilní nepěvecký projev nedovoluje, aby krasosmutnění sklouzlo do divadelního citového výprodeje. A navíc jeho poker face skýta i prostor pro jemnou ironii, kterou navíc vždy podtrhovaly zvuky saxofonu, toho zoufale nemoderního až skoro trapného reliktu osmdesátek.

Když si postmňágovská generace chtěla vypůjčit Fialovu poetiku bez zpěváka jeho typu skončilo to v plytkém romantizování. Na Dárečku se do této pasti chytili Niceland, Xindl X a částečně Tomáš Klus, kteří při interpretaci sklouzli do uplakaného melodramatu citlivých chlapců s kytarou. Kryštof naproti tomu velmi povedeným způsobem obalili jednu z nejsilnějších písní z Fialova repertoáru Dveře do pokoje z vrcholné desky Radost až na kost do bohatých aranží a zesílili hlavní melodický motiv, čímž zbavili text jeho tíhy.

Někdo by mohl texty Mňágy velmi zjednodušeně odsoudit jako projev věčné nedospělosti a neschopnosti vzít osud do vlastních rukou. Docela pěkně by se na ně mohl hodit termín chcípáctví, s nímž pracují filmoví kritici při analýze některých českých filmů devadesátých let (Mrtvý brouk, Akumulátor). Fiala sám se ostatně svého dřívější negativního „světonázoru" zřekl a poslední dvě desky Na stanici polární a Takže dobrý natočil v záměrně pozitivním duchu, který odráží jeho aktuální rodinné štěstí i osobní vyrovnanost. Aby tuto roztržku s minulostí potvrdil, nahrál Fiala pro Dáreček novou verzi písně Hodinový hotel, kde do zcizujícího industriálního beatu WWW recituje mírně upravený text s hlavním sloganem změněným na „Svět byl hodinový hotel".

Nejslavnější verše Mňágy jako „Myslím na to, co jsem a taky na to, co nejsem" samozřejmě rezonují s univerzálním pocitem méněcennosti, kterým si občas všichni omlouváme svoje životní selhání. Zároveň je to ale nejprimitivnější vějička marketingu, která nám vnucuje ideu, že se ze své malosti můžeme (doslova) vykoupit. Konzumní společnost si sama pěstuje permanentní úzkost a Fiala to ve svých textech skvěle vystihl (a nezáleží na tom že nejslavnější písně z Made in Valmez i Furt rovně vznikly ještě před rokem 1989).

Hrát Mňágu bez Fialy je zatraceně těžké a tápání z úvodu kompilace shrnou Skyline v (Je to) nemožné - zmíněným sloganem i svým marným pokusem naroubovat Mňágu do taneční hudby. Někteří ale dopadli ještě hůře - pitvořící se Wohnout v úvodním This Song a Tři sestry s Nejlíp jim bylo šli cestou nejmenšího odporu a nahráli písně na první dobrou ve svých pub-rockových aranžích a Petr Váša napěchoval Dutý ale free takovým sarkasmem, až se tahle moralitka zhroutila sama do sebe. Pomyslného Černého Petra ale získává Čechomor, kteří na Pro tebe spáchali přímo hrdelní zločin. Takhle nějak by nejspíš vypadlo comebackové album se symfonickým orchestrem té prefabrikované Mňágy, o které vypráví fiktivní dokument Petra Zelenky.

Dárek bez překvapení

Český střední proud (včetně jeho festivalové podskupiny) je z velké části postavený na nepříliš složitých hudebních aranžích, které existují jaksi mimo všechen čas a aktuální evoluci popu. Tedy přesně tak, aby to zbytečně neznepokojovalo konzumenty, kteří mají hudbu jako kulisu k nejrůznějším činnostem od kancelářské práce až k popíjení piva. Žádný div, že pro domácí muzikanty z generace devadesátých let je celkem obtížné vzít cizí skladbu a obdařit ji nějakým originálním kabátem.

Na Dárečku to dokázali Priessnitz, kteří společně s producentem Amákem (ex-Sunshine) infikovali Ve 4 ráno zvláštní atmosférou ranního rozbřesku. Povedla se i Chceš mě? Chci tě! od Monkey Business, kteří ji převlékli, nebo spíše vysvlékli do stylu hudby k pornofilmům ze 70. let. Vrcholem dvojkompaktu je pak drásavá verze Ve skutečnosti v podání skupiny Květy. Martin E. Kyšperský prý skladbu nahrál tak, jak si ji pamatoval z poloviny devadesátých let aniž by si původní verzi připomínal a z jeho paměti se zrodila kus, která odhaluje agresivní podtóny ve Fialově zdánlivé pasivní odevzdanosti.

Nejoriginálněji se s odkazem Mňágy vypořádali Prago Union a MIDI LIDI. Kato z pražských hiphopových legend si vysamploval a zrychlil refrén z Některé otázky už si prostě nekladu a přidal vlastní text na téma, které skvěle sedí k jeho póze rapového klauna žonglujícího se slůvky. MIDI LIDI pak rovnou natočili vlastní píseň Pete Best ve stylu Mňágy. Její refrén „Každá cesta / má svýho Pete Besta" by možná Fialovi přišel až moc intelektuálský, ale společně s velmi věrným hudebním doprovodem dává dohromady možná největší poctu, kterou může muzikant jinému muzikantovi vyseknout.

Devadesátiminutový dokument na DVD začne trochu podivně - Jan Kalina ze Sta zvířat se rozplývá nad genialitou údajné Fialovy písně I cesta může být cíl, která je ale pochopitelně původem z repertoáru písničkáře Oldřicha Janoty. Jinak je to ale poutavý průlet po zkušebnách, obývácích a studiích českých kapel, které se vyznávají ze své lásky k Mňáze. Lze mu vyčítat to, co ostatně celému projektu - nedostatek ambicí najít v ohlasech valošskomeziříčské kapely něco nového či překvapivého. To je ale samozřejmě něco, co těžko můžeme chtít po Fialovi samotném, který nakonec dostal přesně ten dárek, který si objednal.

Největším triumfem poněkud nevyrovnaného tribute alba Dáreček je nakonec to, že po sto minutách strávených s coververzemi máte obrovskou chuť vrátit k originálům a znovu se „zkoušet prokopat ven" a „nejít spát a toulat se městem".

Různí: Mňága a Žďorp Dáreček. 2CD+DVD, 101 min. + 90 min. Vydala společnost Surikata Records, 2012

autor: Karel Veselý | 27. 4. 2012 10:45

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama