Recenze - Kemal pochází z dobré a bohaté istanbulské rodiny a jeho budoucnost se zdá být jasná. Povede jednu z otcových firem, ožení se s dívkou z obdobných poměrů a celý život bude fandit Fenerbahce. Jenže pak mu osud přivede do cesty vzdálenou příbuznou, překrásnou Fűsun. Když však není Kemal schopen následovat hlas srdce, Fűsun prchá a vdá se za jiného.
V následujících letech udělá Kemal vše, aby jí byl nablízku, a posléze otevře Muzeum nevinnosti - přehlídku upomínající na jeho epochální lásku. Katalog výstavy mu přitom má ve formě románu sepsat bývalý rodinný známý, nějaký Pamuk…
Zatím poslední román tureckého držitele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka by se pro jedny mohl zdát být absolutním kýčem a pro druhé sebestředným postmoderním masírováním zbytnělého ega. Jenže zdání klame. Ano zápletku pohání profláknutá láska na první pohled, vzdychá se zde při západech slunce nad Bosporem, drží za ruce, dlouze hledí do očí a ještě déle souloží, ale kýč to není. A ano, 83 kapitol románu symbolizuje 83 vitrín v Kemalově muzeu, ale exhibice to také není.
Muzeum nevinnosti je překvapivě tradiční a poctivý milostný román, kde však nejde o vztah Kemala a Fűsun, nýbrž o vztah Pamuka a Istanbulu 70. let. Což je jedině dobře, protože Pamuk svému městu prostě rozumí jako málokdo a je jím v dobrém slova smyslu posedlý.
O lásce k Istanbulu a jiných běsech
Román se tak neomezuje pouze na klouzání po povrchu zapadlých uliček a dávno zaniklých krámků. Nabízí přehled tehdejších statusových výrobků a značek, odhaluje principy, na nichž fungovala společnost, její předsudky i rádobybuřičství a především řadu drobných zvláštností, které by mohly být až patologické, ale při ohlédnutí do minulosti dávají perfektní smysl a nutí k úsměvu.
Orhan Pamuk v Praze
Nositel Nobelovy ceny za literaturu letos přijede na Festival spisovatelů do Prahy
17. dubna se zúčastní galavečera na Nové scéně Národního divadla
19. dubna bude mít autogramiádu a další čtení
Zdroj: ihned.czA tak hrdinové pořádají zásnuby v hotelu Hilton (kde se zkouší vše západní a kam musí v rámci stavovské cti sehnat pašovaný alkohol), organizují výlety do Evropy a doma pak podléhají módě restaurací, jejichž názvy „znějí" západně, a dlouze se zde debatuje o moderních ženách schopných sexu i před svatbou, aby byly zároveň dívky účastnící se soutěže krásy ostrakizovány a do reklam se raději obsazovaly německé modelky.
Pamuk je v těchto jednotlivých detailech silný. Citlivě střídá vtip (celé Turecko nadšeně sleduje sovětské krásné krasobruslařky, přestože o pravidlech tohoto sportu zhola nic neví), melancholii ztraceného času (např. v obdivu k první turecké limonádě) i sžíravost (celá revolta mladé, rozuměj pak především mužské generace se odehrává v přesně daných mantinelech mladického „vybouření se"). Vedle sebe tedy stojí kritika s okouzlením a Istanbul Pamukova mládí se stává jakousi fantastickou, oparem zapomínání překrytou zemí nezemí, do níž lze vstoupit jen díky kouzelným artefaktům.
Podobně snově pochopitelně fungují i jiné Pamukovy světy - odlehlý, sněhem zapadlý Kars ve Sněhu, anatolský venkov Novém životě nebo osmanská minulost v Bílé pevnosti. Zde však je onen sen mnohem smířlivější a mnohem víc vypovídající právě o samotném snění, nikoliv o náplni jednotlivých snů. Kemal se opájí svými iluzemi, stejně jako se jimi opájelo celé jeho okolí. I proto se velká část knihy točí kolem turecké továrny na sny - Yesilcamu.
Filmová féerie i groteska
Kemal se totiž, aby se udržel ve Fűsunině blízkosti, stane filmovým producentem. On a Fűsunin manžel, mladý scenárista Feridun, mají stejný cíl: udělat z Fűsun hvězdu. A tak vstupují do světa, kde „každý toužil sehnat práci reklamě, pornu nebo kung-fu filmu". Pamuk opět nabízí skvělé postřehy; od fetiše šampaňského po skutečnost, že pouze ve filmech fungovaly pověstné turecké telefonní automaty.
Stejně jako vyšší společnost, je ale i ta filmová plná přetvářky a sebeklamu o vlastní odvaze. Boj s cenzory a debaty o uměleckém filmu proto připomínají již zmíněné debaty o modernosti tureckých žen (a Feridun nakonec místo evropského uměleckého filmu s polibky natočí turecké kýčovité melodrama se zpěvy). Zároveň platí, že jak Kemal, tak Feridun jsou posedlí žárlivostí a nehodlají dopustit, aby se Fűsun stala obětí všech těch filmových predátorů, neřkuli aby líbala jiné muže než je samé… Jejich tragikomické snažení tak naplno ukazuje, jak je jejich láska k ženě sobecká a omezující.
Což odhaluje i největší problém knihy a důvod, proč ji nelze brát za běžný milostný román. Nemá totiž sympatické postavy a neboduje příběhem překonávání překážek bránícím naplnění vztahu. Kemal sice neustále básní o své lásce, ale ve skutečnosti žije v sebestředných iluzích, a přestože středního věku, uvažuje a reaguje naprosto dětinsky. V podstatě zničí život své snoubence Sibel, nechá zbankrotovat vlastní firmu… a nedělá to kvůli lásce k Fusun (jak tvrdí), ale kvůli potřebě ji vlastnit. Jeho cit je patologický a rozhodně ne nevinný, což nakonec odhalí i závěr, kde nechá Pamuk promluvit některé Kemalovy známé.
Ona „nevinnost" v názvu románu tedy odkazuje nikoliv k osobám, ale k času. K době, kdy se lidé mohli považovat za nevinné, kdy ještě mohli lhát sami sobě. Istanbul Kemalových (a Pamukových) vzpomínek je vlastně epičtější verzí závěrečné scény srbského snímku Charlston za Ognjenku (2008), v níž vysoko nad mraky, na střeše moderního mrakodrapu, tančí smetánka v rytmu módního charlestonu a odtahuje se od reality i vlastních selhání, přestože kdesi pod nimi zůstaly zlomené životy a před nimi je propast.
O síle muzeí a vzpomínek
Každý správný milostný příběh je tragický. Nejinak je tomu i v Muzeu. Jen je zde ona tragédie rozšířena právě o motiv poznání, že veškerá nevinnost byla lží (stranou necháme Fűsun, která se chová v rámci možností tureckých žen 70. a 80. let). A jako jediný čistý cit nakonec zůstává pouze ono okouzlení vlastní mladostí a místem, kde se prožívala. Kemalovo hromadění artefaktů spojených s Fűsun a jeho posedlost muzei (jejichž navštěvování nakonec věnuje sklonek svého života) však není pouze ritálním sebetrýzněním a útěkem mimo realitu.
Je také Pamukovým zamyšlením nad tím, jakou roli hrají předměty a vzpomínky, které asociují, nejen v našich životech, ale i v civilizaci jako takové. Ne nadarmo na jednom místě zazní, že za veškerým věděním, jež vládne západnímu světu, stojí právě muzea. Příspěvkem knihy k této informaci je fakt, že Pamuk vyzdvihuje muzea „osobní" - spojená s umělci nebo konkrétními sběrateli. Milým doplňkem ke knize pak je, že v Istanbulu skutečně Muzeum nevinnosti existuje.
Pamuk jej původne chystal ku příležitosti prvního vydání knihy - a představeno mělo být i na Frankfurtském knižním veletrhu 2008 - ale nakonec se projekt podařilo dotáhnout do konce až v dubnu loňského roku. Ovšem včetně toho, že jako vstupenka poslouží román (na muzejní razítko čeká v knize předtištěný vzor, v českém vydání na s. 573).
Příběh a kniha, která jej obsahuje, se tak definitivně stává kouzelným klíčem opravňujícím ke vstupu do jiných světů, v nichž jsme možná kdysi žili (nebo chtěli žít), ale které jsou pro nás jinak již dávno ztracené. A to je myslím pro Pamuka větší vítězství než na začátku zmíněná Nobelovka.
Orhan Pamuk: Muzeum nevinnosti. Překlad: Petr Kučera, Argo, Praha 2012, 608 s., 498 korun.
