Recenze - Nejnovější knižní bondovka Nula stupňů volnosti je vlastně v dějinách románů o agentovi 007 docela unikátní. Je pod ní totiž podepsaný nejen známý autor - což minule v případě tupě epigonského Sebastiana Faulkse a jeho Pekla pro zvané žalostně nevyšlo. Ale dokonce známý autor ceněných a výborně prodávaných žánrových románů: Jeffery Deaver. Vlastně je na místě otázka, která značka bude knihu prodávat lépe. Bond, nebo Deaver?
Nakladatelství Domino, tuzemský vydavatel Deaverových románů, si to očividně velmi dobře uvědomuje; a je dost pravděpodobné, že poslední bondovku si přečte spousta čtenářů, která by si v zemi bez větší bondovské tradice jinak románové bondiády ani nevšimla.
Odpovídá tomu koneckonců i deaverovský design knihy - a autorova ruka je zřejmá i z rozsahu románu, protože zatímco obvykle bývaly bondovky relativně krátké, Nula stupňů volnosti čítá úctyhodných 432 stran. Třeba hned dodat, že svižných.
Nelítostný restart
Nejsem znalcem Jefferyho Deavera, takže román nemohu srovnávat s jeho ostatními díly. Pro bondovskou tradici jde sice o vychýlení z tradice, ovšem o vychýlení v pozitivním slova smyslu. Z knihy jasně ční dobré povědomí o flemingovských zvyklostech, jeho zvláštním novinářském způsobu psaní soustředícím se na zdánlivě nepodstatné detaily v popisech. Výbušná akce je díkybohu oproti rozsáhlým rozhovorům ve výrazné menšině - což je dobře, protože máloco je obvykle tak otravné jako snaha zapsat do několikastránkového popisu filmovou akční scénu.
Deaver se nijak nerozpakoval agenta 007 „restartovat" ještě o něco nelítostněji, než se to povedlo posledním filmům (což myslím jako klad). Jistě, James Bond je agent s číslem 007 a povolením zabíjet, který pije protřepanou vodku s martini. Bondovým nadřízeným je stále muž s kódem M, který má sekretářku Moneypenny. Bond dostává technické hračky od oddělení Q a má kamaráda v CIA jménem Felix Leiter. Deaver nicméně tato zavedená označení naplnil do značné míry novým významem a postavy od základů přepracoval.
Například sám Bond není zaměstnancem MI6, ale tajné ODG, tzv. skupiny pro zahraniční rozvoj se speciální sekcí s povolením zabíjet - a hlavně je to raný třicátník, který za sebou rozhodně nemá dlouhé roky služby. Co je však nejdůležitější, spíše než zbraně a instinkt mnohem výrazněji než třeba ve zmíněném Pekle pro zvané používá mozek. A to se mu hodí, protože Deaver příběh vystavěl kolem psychotického magnáta se sexuální úchylkou pro rozklad a mrtvoly, který má po svém boku (a to je důležité) geniální mozek v podobě nebezpečného taktika, jenž si všechny kroky do detailu plánuje.
Čtyři výrazné ženské figury
Deaverovou největší devízou je, že se rozhodně nepokouší napodobovat filmové vyprávění a s gustem využívá toho, že co čtenáři během kapitoly neřekne, to prostě není. A tak může s první větou kapitoly další vše posunout úplně jinam - přičemž nemluvím o cliffhangerech, ale o změně perspektivy. Jeho vyprávění se v některých bodech opakovaně vrací zpět a přepisuje už dříve řečené. Určité motivy dokáže stále znovu efektivně využívat - byť jsem v té organizaci lehkou rukou psaných zvratů, přepisů a změn perspektiv cítil v něčem až nepříjemně vypočítanou mechaničnost „bestselerového autora".
Román klade velký důraz na vnitřní pochody postav a u některých z nich proniká do jejich myšlení, cítění a uvažování, byť si čtenář musí dávat pozor, co přesně se mu říká, protože i tady Deaver záměrně zatajuje a mate. Překvapivě chybí jednoznačná bondgirl, která by Jamesovi byla po ruce; ženy vůbec spíš hlavního hrdinu matou, než by on okouzloval je.
Najdeme tu čtyři výrazné ženské figury, přičemž každá z nich je jiná a každá má dobře vyprofilovaný charakter - schopná agentka se problémy v soukromí, bývalá modelka osobnostně uzurpovaná padouchem, policistka s mimořádně vyvinutým smyslem pro řád, lobbistka pro charitativní organizace. Každá z nich projde vývojem a ukáže se být komplikovanější, než by se dalo z těchto hrubých popisů rozpoznat. Muži naopak Deaverovi nezřídka slouží čistě účelově jako jednoduše načrtnuté persony, které disponují vlastnostmi bezprostředně užitečnými pro chod vyprávění. Na bondovku relativně nestandardní - a rozhodně potěšující změna.
Deaver je velmi zručný i v nakládání s informacemi a jejich vyhodnocováním pro příběh. Ačkoli píše bondovku (a skutečně se mu daří dodržovat ustavené vzorce), jeho vyprávění je předem překvapivě neodhadnutelné. Zároveň ve většině případů nemáte pocit, že využívá jen zvraty pro zvraty.
Čtěte také:
Bond získal zkušenosti v Afghánistánu a vyráží do akce
Tohle peklo si pozvání agenta 007 nezaslouží
Bond přežil bankrot a může řešit krizi středního věku
Důsledkem je, že vám nemohu z příběhu příliš prozradit - každopádně východisko tvoří hrozba, kdy za pár dní někde na světě zemře pár tisíc lidí a má to mít dopad na britské zájmy. Bond má ale jen velmi útržkovité informace, mezi kterými se snaží vytvářet příčinné vztahy, přemítá nad možnými variantami, a ne vždy mu jeho dedukce plně vychází.
Sympatický jednorázový prostředek
Z faktu, že Bond se spoléhá hlavně na své rozumové schopnosti, kromě jiného vyplývá třeba i zábavná hra s bondovskými konvencemi. Například: padouchové mu sice nakonec vyzvoní své promyšlené plány, ovšem až v době, kdy na ně Bond přišel už sám, takže ho vlastně tak trochu zdržují od toho, aby mohl pracovat na tom, jak je překazit. Někdy bohužel bývá Bondova schopnost předvídat kroky soupeřů naopak až nesnesitelně neomylná.
Aby Deaverovi celá poměrně složitá síť předpokladů, plánů a cílů různých postav držela pohromadě, pomáhá si bohužel občas poněkud nečestnými triky typu tajně ukrytých zařízení (tajně = i před čtenářem). A skutečně není fér, když to udělá v jedné z nejdůležitějších míst knihy, kdy to má vypadat, že Bond neuspěl, ale on vlastně pomocí podobného fíglu uspěl. Takových míst ovšem naštěstí není tolik, aby to čtenářsky otrávilo - koneckonců nastanou vždycky proto, aby se vůbec mohlo pokračovat dál.
Nula stupňů volnosti je především pořád bondovka, svého druhu literární subžánr na pomezí špionážního a dobrodružného románu, svázaný navíc mnoha lety tradice - dost odlišné od té filmové. Každý autor, který se rozhodne na toto pole vstoupit, musí přijmout vědomí jistých omezení a nezbytné nadsázky, která se nesmí zvrhnout v parodickou křeč.
Deaverovi se podařilo na tomto poli uspět, i když vedle vynikajících špionážních románů od Johna Le Carrého nebo Grahama Greena působí Nula stupňů volnosti přes všechny klady hlavně jako sympatický jednorázový prostředek k ukrácení volné chvíle - s vodkou s martini po ruce, třeba.
Jeffery Deaver: Nula stupňů volnosti.. Překlad Jiří Kobělka. 500 stran. vydalo nakladatelství Domino, Ostrava 2011.
