Tohle peklo si pozvání agenta 007 nezaslouží

Radomír D. Kokeš
8. 6. 2008 11:00
Co napsal Sebastian Faulks ve stylu Iana Fleminga
Foto: Reuters

Recenze - Peklo pro zvané asi chtělo ignorovat desítky navazujících bondovských románů a pokračovat ve flemingovské sérii. Kniha Sebastiana Faulkse „ve stylu Iana Fleminga" sice zdánlivě dodržuje strukturu vyprávění, ale chybí jí autorova sevřenost, smysl pro detail a hlavně organizace.

Dvě třetiny román vrství použité flemingovské motivy a odkazy, a když už si s prostým eklekticismem nevystačí a musí začít vyprávět, struktura se rozpadá. Příběh nejenže připomíná spíš béčkové thrillery a nezatěžuje se pečlivostí, ale místy je vysloveně hloupý, ztrácí rytmus a finále de facto chybí.

Padouch bez identity

Protože hrdina se v bondovkách výrazně nemění, bývá hlavním tahounem padouch. Gorner v sobě skrývá kombinaci dřívějších zlounů, ovšem o jejich ďábelskosti a inteligenci si může nechat jen zdát.

Foto: Aktuálně.cz
Čtěte také:
Bond vyráží po čtyřiceti letech zase do studené války
Bondovi fanoušci se dočkají speciální knižní edice
Nový Bond bude dražší, nebezpečnější a nahatější

Jeho plány brzy přestanou dávat smysl a od komplotu s drogami se přesouváme k jaderným zbraním a velkolepému (za vlasy přitaženému) způsobu, jak proti sobě poštvat Východ a Západ (přičemž není moc jasné, co z toho bude mít). Navíc se původní motivace v závěru zpochybní, takže přestává být zřejmý i důvod jeho nenávisti k Británii.

Gorner se podobně jako všechno v knize zničehonic objevuje, aby splnil svou úlohu v klopýtavém vyprávění, ale naznačené motivace vyzní do prázdna. Stejně jako se bohapustě žvaní o něm, žvaní i padouch sám; a ze všech jeho řečí je nakonec podstatný jen podrobný popis, o co a jak se bude hrát.

Foto: Reuters

U Fleminga golfová hra s Goldfingerem poměrně precizně vykreslila charakter, kterého se následné vyprávění drželo a rozvíjelo ho.

Podobně strukturovaný tenisový zápas Bonda s Gornerem naznačuje jen to, že má padouch připomínat Goldfingera - tedy teď, protože později má blíž k Dr. No a Hugu Draxovi, dost jiným postavám.

Podobný osud stihnul jeho hlavního zabijáka, kolem kterého se vytvoří velkohubá legenda (trhal misionářům jazyky, propichoval katolickým dětem uši, sovětští vědci mu odebrali schopnost empatie a téměř není schopen cítit bolest) - ale nakonec zamorduje jen pár nepodstatných postav. Nic podstatného neudělá a finální souboj ve vlaku je spíš k smíchu (navíc neschopnost cítit bolest ztroskotá na zlomeném malíčku).

Vyprávění bez point

Fleming pracoval s pečlivou strukturou, vázal odstavce do krátkých vět a důmyslně udržoval tenzi ve střídání rozsáhlých popisů zdánlivě všedních činností a rychlého zprostředkování atraktivních pasáží. Napětí často nevycházelo z toho, zda se hrdina zachrání, ale jak k tomu dojde a jak využije informace skryté v předchozím vyprávění.

Foto: Reuters

Jeho romány tvoří velmi komplexní vyprávění - na rozdíl od Pekla pro zvané, jež přes snahu napodobovat vytváří jen spoustu slepých uliček, které nenajdou žádné využití.

Když si zpětně rekonstruujeme příběh, zase tak moc se nestalo; dozvěděli jsme se hodně informací, které se nedaly upotřebit; nehledě na jednu úplně nadbytečnou linii.

I když se Bond s partnerkou Scarlett dostane do padouchova zajetí a příběh by se měl konečně odpoutat od sítě citací a otravných odkazů, spirálovité vyprávění od ničeho nikam pokračuje.

Gorner pořád vyhrožuje, ale nic nesplní a situace se nikdy nepřiblíží skutečnému ohrožení: než Bond může zasáhnout, aby hrdinku zachránil, padouch si zase rozmyslí a ďábelské vychutnání odloží na zítra.

Foto: Aktuálně.cz

Do skutečné krize se kniha dostává v poslední třetině, která sice v jedné části kopíruje Srdečné pozdravy z Ruska, ale jinak s bondovkou (a nejen s Flemingem) nemá moc společného!

Hlavně už o nic nejde; protože „velkolepé vyvrcholení" máme dávno za sebou - bez velké pompy, protože padoušský plán byl tak děravý, že by mu zabránili i Spy Kids. Bond se Scarlett se jen musí dostat z Ruska do Evropy, takže si dvacet stran hrají na Bonnie a Clydea. Jakoby omylem se ještě střetnou s padouchem v Paříži...  a pak je pointa, kterou by Fleming nevyplodil v nejhlubším bezvědomí.

Pro zasvěceného čtenáře bude první třetina aspoň vzpomínkou na oblíbené knihy, ale když se prokouše do oné závěrečné třetiny, bude zírat, co všechno se dá ukrýt pod „ve stylu Iana Fleminga napsal Senastian Faulks".

Nezasvěcený čtenář v lepším případě zkusí sáhnout po znovu vycházejícím Flemingovi, v horším literárního Bonda zatratí jako hloupý škvár.

Nic proti upřímnému škváru, ale škvár schovávající se za člověka, jehož špionážní romány se po mnoha letech stále těší zájmu neje běžných čtenářů, ale i literárních akademiků, dokáže jen otrávit.

Sebastian Faulks: Peklo pro zvané. Překlad Ivan Němeček. Vydalo Nakladatelství XYZ, Praha 2008. 276 stran, cena 289 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy