Expozice nazvaná Konec černobílé doby, jež je k vidění od minulého týdne, se snaží být nekonvenční. Podařilo se víc než to.
Čtveřice kurátorů Michal Novotný, Eva Skopalová, Adéla Janíčková a Adriana Šmejkalová hlavně přes promyšlený koncept obalený myšlenkovými vrstvami postavila svěží, komunikativní a emotivní přehlídku. Jako záchranná kotva v dravém proudu rozmanitých děl necelého století slouží chronologické řazení. Plynutí času rytmizují známé práce.
Na míru stavěná architektura výstavy nabízí mnoho průhledů. Její autoři, Dominik Lang a Jan Brož, z velké části použili staré panely, které na mnoha místech prořezali. Vznikly nejen průzory, ale také otvory pro zasazení soch. Jinde panel povalili na zem a jeho hladkou rovnou stranu změnili na zvlněnou plochu. Osázená sochami připomíná krajinu se stromy.
Cedule s texty jsou příjemně nenápadné, najde si je ten, kdo hledá informace, a neruší toho, kdo přišel za emocemi. Ty vyvolávají zejména oblíbená díla: ostře červená malba Kleopatry od Jana Zrzavého, dokonale oblé, pukající poupě sochařky Hany Wichterlové, Velký astronaut Pavla Brázdy, drátěný objekt Karla Malicha nebo méně opulentní, přesto intenzivně působící práce. Například černobílé fotografie hravých i životu nebezpečných akcí ze sedmdesátých a osmdesátých let od Petra Štembery, Jiřího Kovandy, Karla Milera nebo Zorky Ságlové.
Osmdesátá léta zastupují práce Františka Skály, dále třímetrová, nesmírně pracná kresba s nápisem Stigma, již Václav Stratil vytvořil v době, kdy byl nočním hlídačem v Národní galerii, a hlavně malby, které kurátoři souhrnně označují za fantaskní realismus. Jsou tu plátna od Theodora Pištěka i například Petry Orieškové.
Za poslední přepážkou s širokým průchodem uprostřed, jenž evokuje slavobránu věnovanou sametové revoluci, se nacházejí nejmladší díla. Nadživotní autoportréty Mileny Dopitové, videa Martina Kohouta, Marka Thera či Anny Daučíkové, sociální projekty Kateřiny Šedé nebo Evy Koťátkové.
Výstava čerpá výhradně z největší české umělecké sbírky, Národní galerie si žádná díla nemusela půjčovat. Sama to označuje za průkopnický čin, i když by se mohlo zdát, že jde spíš o z nouze ctnost podfinancované instituce.
Absence zápůjček ale skutečně nevadí. Sbírka Národní galerie, čítající přes deset tisíc položek, je dostatečně bohatá. A hlavně: kurátoři jako jeden z hlavních motivů expozice zvolili samu historii instituce, přesněji umění, které do kolekce zakoupila v letech 1939 až 2021.
Na kontrasty a protiklady uměleckých pozic byla nejbohatší padesátá léta. Vybrané příklady ilustrují ideologicky motivované nákupy děl socialistického realismu, mimochodem i čínských malířů.
Poblíž obrazů plných ostře řezaných tváří odhodlaných dělníků a dělnic jsou pro srovnání umístěna rovněž figurativní díla francouzského malíře a sochaře Fernanda Légera, tehdy v Paříži žijícího Františka Kupky a také obraz Pavla Brázdy, jenž většinu života nesměl vystavovat.
Brázdův Velký astronaut, který se stal i vizuálním logem nové expozice, se do sbírky Národní galerie dostal až po roce 1989. Podobně jako desítky dalších nyní vystavených prací, které byly v době vzniku oficiálně neakceptovatelné a teprve demokratické poměry umožnily jejich příliv do státní sbírky.
Je to vlastně velká výsada, prohlížet si práce, jež by se dříve nemohly potkat na jednom místě. Od autorů, "kterým se dějiny dějí", a druhých, "kteří je tvoří", kategorizuje to kurátorka Adéla Janíčková.
Podle ní je zajímavé sledovat kontrast a proměnu i v "kariéře" jednotlivců, jež z kategorie dějinami vláčených autorů vystoupili tím, že emigrovali. Jako příklad uvádí designéra Ladislava Sutnara nebo malířku Toyen. Oba patří k menšině autorů, kteří jsou v expozici čítající přes 300 prací zastoupeni více než jedním dílem.
Nejvíc protikladů a vymezování přinesla vedle padesátých také sedmdesátá a osmdesátá léta. "Ukazujeme tu i horší věci, než je socialistický realismus," poznamenává Michal Novotný, kurátor a šéf Sbírky současného a moderního umění Národní galerie. Pozastavuje se u pestrých obrazů, které jsou prý typickou "čekárenskou" produkcí šedesátých let. "Taková chagallovská exprese byla extrémně populární," odkazuje na rozšířený styl imitující slavného malíře Marca Chagalla.
Aby nedošlo k mýlce, že taková díla tu jsou vystavena hlavně z informačních a dokumentačních důvodů, patří jim vedlejší, docela zastrčená část expozice. A jejich instalace záměrně připomíná spíše umístění v depozitáři.
Nákupy do sbírky Národní galerie za totality nekopírovaly jen oficiální strategie, zrcadlily i opačné tendence. Například velký příliv nových děl do kolekce nastal koncem šedesátých let, když bylo jasné, že po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 končí společenské a kulturní obrození. Lidé z vedení instituce "věděli, že jde o umění, které už později koupit nepůjde", říká kurátorka Janíčková.
Jako doznívající závan svobody musely působit výstavy z let 1968 až 1971, jež v expozici připomínají plakáty. Národní galerie ještě v roce 1968 stihla uspořádat retrospektivu renomovaného výtvarníka Yvese Kleina, o rok později Paula Kleeho a roku 1971 také Bridget Riley, stejně jako přehlídku nazvanou Americké malířství pro roce 1945. Další, už normalizovanou dramaturgii dokládá plakát k výstavě z roku 1975 nazvané Žena, rodina, dítě.
Paradoxy přelomové doby ilustruje i nevelký obraz Únos Sabinek od Pabla Picassa. Proslulý umělec jej vytvořil v roce 1962, do sbírky Národní galerie se dostal o šest let později jako dar neznámého sběratele, který tak chtěl vzdát hold tehdy stále probíhajícímu pražskému jaru, to znamená kulturnímu a společenskému vzedmutí v Československu.
Jako prostředník daru vystupoval známý pařížský galerista Daniel-Henry Kahnweiler a kurátoři se domnívají, že právě on je zároveň i dárcem Picassova díla. Než se však vyřídily darovací formality, přijela okupační vojska. Obraz oslavující svobodu doputoval do Národní galerie až po invazi, která pražské jaro ukončila.
Nová expozice ve Veletržním paláci nabízí nespočet takových příběhů, což je dobrý způsob, jak přiblížit umění. Provází částí 20. a začátkem 21. století s nadhledem a jasným názorem. Doplňuje starší expozice nazvané 1790 - 1918: Umění dlouhého století a 1918 - 1938: První republika. Přehlídka novodobého českého umění je tak kompletní a přitažlivá snad i v evropském měřítku.
