Recenze - Prázdniny skončily a na prkna, která znamenají svět, se kromě herců vrací i tanečníci a performeři - a nejinak tomu k tomu došlo i v Mecce českého současného tance, Divadle Ponec.
Zde se v rámci komponovaného večera sešla dvě představení absolventů pražské Konzervatoře Duncan centre - biologicko-industriální LV-426 a psychologický Kašpar, který si zde odbyl svou premiéru.
Debut Markéty Kuttnerové (MAIA) LV-426 jsem měl již před několika měsíci možnost vidět v premiéře, takže mi tento večer zároveň umožnil pozorovat vývoj celého vystoupení, jemuž každé „hotové" představení časem podléhá.
Koncept představení je zajímavý a zároveň tematicky vyplňuje oblast, která u nás z nějakého důvodu chybí, ačkoliv představuje bohatou studnici inspirace a nápadů - navíc je extrémně zajímavá i vizuálně.
Kuttnerová se na pohyb dívá z druhého břehu, zprvu bez emocí, čistě strojově, její práce s pohybem je unikátní - samotné provedení je precizní a tanečnici se tak daří vytvářet působivé pohybové sekvence, které postupně plní organickou složkou - náznaky emocí a citů - a tak se čím dál více přibližuje divákovi.
Ve chvílích, kdy je MAIA před diváky sama, jsou její pohyby přesné a působivé - její nástup vám vezme dech a to samé čekáte i dál.
V dalších obrazech, kdy ji doplňuje Erik Širůček, ale krátké okamžiky nejistoty a výpadky v souhře obou tanečníků trochu kazí dojem. Možná se ale pletu a jde o účel - jak je známo biologické systémy trpí různými více či méně předvídatelnými oscilacemi, výjimkami a různou mírou chybovosti - v tom případě je dílo mnohem vyspělejší a hlubší, než by člověk od debutu očekával.
Jak jsem již zmínil, představení je tvořeno několika obrazy, které ale bohužel - konceptu navzdory - působí mnohdy nelogicky a „navíc". Trochu trpělivější dramaturgická práce by představení mohla posunout o kategorii výš, takhle se bohužel některé obrazy k jejich škodě ztrácí.
Kašpar a jeho stín
Druhé představení, Kašpar Kateřiny Stupecké, rozehrává psychologickou hříčku o tom, co je v nás a do jaké míry jsme schopní vypustit vnitřního blázna.
Šašci a kašpaři se v minulosti pyšnili svobodou, která pro většinu lidí neplatila - a i když ji většina z nás nakonec získala a alespoň formálně jí disponuje, mnozí se jí dobrovolně, ke své škodě, zříkají.
I kašpaři umírají a mají strach, schovávají se a zase vystupují na světlo, tak mocní a přitom tak zranitelní - a právě na množství rozporů a jejich balancování staví i Stupecká.
Z tohoto pohledu je velmi vynalézavé vystoupení druhé tanečnice - kašparova „stínu" (tančí Pavlína Rézová). Díky šikovné práci se světlem prochází jejich společný výstup rozdílnými rovinami, od hororové, po hravou.
Pohyby Kateřiny Stupecké jsou přesné a její výraz je více než působivý, po čase však některé repetice ztrácejí svoji sílu a celek potom působí místy trochu nastavovaně.
Oběma představením bohužel chybí větší soudržnost, což je v důsledku příčinou místy trochu zbytečné rozvleklosti, kdy přestává být repetice - nebo daný obraz - cílem a namísto toho se stává přebytečným prostředkem - a to je škoda, protože obě tanečnice jsou schopny vytvořit kouzelné okamžiky, na které je skutečně radost se dívat.
