Praha - Porotci Ceny Jiřího Ortena letos vybrali jako nejlepšího mladého autora Vratislava Maňáka (1988). Na jeho souboru třinácti povídek, které knižně vyšly pod titulem Šaty z igelitu, ocenili především "dovednost úsporného psaní, které nezjednodušuje, ale míří ke dřeni". V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o smyslu literárních cen i hranici mezi normalitou a šílenstvím.
Aktuálně.cz: Jaký je podle vás smysl oceňování literárních děl? Jaký má například cena jako taková vliv na čtenáře?
Nejsem si jistý tím, nakolik literární ceny pomáhají v prodejnosti titulu, určitě o něm ale zvyšují povědomí - minimálně mezi tou částí veřejnosti, která literární dění sleduje. Vezměte si, jaké množství knížek v Česku ročně vychází. V tomhle ohledu mohou literární ceny fungovat jako jakýsi cedník, jako vodítko pro čtenáře, kterému pomohou se v aktuální nabídce zorientovat a ukážou mu na knihu, která přináší určitou hodnotu, a proto stojí za jeho pozornost.
A.cz: Co pro vás osobně znamená Cena Jiřího Ortena?
Že má sbírka povídek tuto cenu získala, chápu především jako uznání své práce. Samozřejmě, že autoři nepíšou proto, aby za své texty získávali literární ceny - nebo to, doufám, aspoň není jejich hlavní stimul - každé ocenění je ale takový bonus, který kvalitu knihy ještě oficiálně posvětí. Proto nezastírám, že mě zisk Ceny Jiřího Ortena nesmírně těší. Beru ji jako hlas veřejné autority, která se v literatuře orientuje a která říká: Šaty z igelitu patří mezi to nejlepší, co mladí čeští autoři v loňském roce napsali. Vždyť i napsat knížku dá přeci práci, autor se sžije se svými postavami jako s dítětem a je potom příjemné slyšet, že svět, který postavil, není špatný.
A.cz: Píšete vlastní blog. Mohou hodnocení na blozích tvořit jakousi alternativu k "oficiálním cenám"?
Myslím si, že spíš ne, ale samozřejmě záleží na tom, jak silné má blog publikum a jak relevantní jsou pro autora připomínky, které se objevují v diskusi pod jednotlivými texty. Hodnocení na blozích autora určitě mohou usměrňovat, dávat mu tipy a rady, což je velký přínos. Blog navíc nabízí osobní kontakt se čtenářem, který o jeho tvorbu jeví zájem. Na druhou stranu ale hrozí, že se kolem něj vytvoří uzavřená čtenářská komunita s určitým jednotným pohledem, a jemu se tak zkreslí perspektiva, nedej bože se nechá vmanévrovat do pozice, kterou diskutující navrhují. Vždycky je důležité mít na zřeteli, že všichni čtenáři aktivně nediskutují. V tu chvíli jsou oficiální ceny, o kterých mluvíte, "hlas z vnějšku", a vždy stojí za to ho slyšet. Já osobně jsem vždy věcné příspěvky na blogu bral jako možné cesty, po kterých se pustit, ne vždy jsem se jimi ale řídil.
A.cz: Cítíte nějakou spřízněnost mezi třemi nominovanými do finále - Ondřejem Buddeusem, Michaelou Keroušovou a vámi?
Jestli je mezi námi nějaká spřízněnost, tak především generační, protože naše jména dohromady svedla až Cena Jiřího Ortena, čili cena pro autory do třiceti let. Společné je tedy to, že jsme všichni vyrůstali v nových poměrech. Netroufnu si soudit, jestli se dají najít i nějaké shodné rysy v našich textech, to bych asi nechal na jiných. Osobně si myslím, že spíš ne, což je ale jedině dobře, protože to značí tematickou pestrost.
A.cz: Věříte tedy, že existuje cosi jako literární generace?
Literární generace určitě existují, dějiny přeci znají různé umělecké skupiny vrstevníků, ať už se jedná o ty s deklarovaným programem, jako byl třeba Devětsil, nebo se společným tématem, jako to bylo u ztracené generace. Mám ale pocit, že oproti generacím minulým postrádá ta současná nějakou silnou, společnou a jednotnou zkušenost, jakou představovaly třeba světové války. Určitě by se daly i dnes najít jednotící motivy v textech různých mladých autorů, třeba rozpad mezilidských vztahů, jde podle mě ale jen o tendenci. Nakonec je možná právě ta pestrost a rozrůzněnost, o které jsem mluvil, jediný společný rys, a za sebe musím říct, že mi to vyhovuje, protože bych rád zůstal solitér.
Vratislav Maňák
Vystudoval žurnalistiku, v současné době působí v České televizi jako editor portálu ČT24. Narodil se v západočeském Stříbře a psát začal už na gymnáziu. Své povídky uveřejňoval v časopisech Host či Tvar. Šaty z igelitu jsou jeho knižním debutem.A.cz: Napadá mě například tematická souvislost mezi Vámi a Markem Šindelkou. Ani ne tolik kvůli povídkovému souboru, za nějž jste oba získali cenu, ale spíše kvůli tématu nepřekonatelných propastí mezi lidmi a nemožnosti důležité věci vyslovit. Pletu se?
Nejste první, kdo na to upozorňuje. Podobný názor měla i Blanka Kostřicová v Souvislostech, která na tomto tematickém průniku postavila recenzi našich knih. Já se k tomu srovnání nemůžu vyjádřit, protože jsem Zůstaňte s námi ještě nečetl… nicméně "nepřekonatelné propasti mezi lidmi" jako jeden z projevů lidského osamění v Šatech z igelitu opravdu jsou. Pokud se dnes hodně mluví o atomizaci společnosti, o tom, že jsou lidé stále více izolovaní jeden od druhého, pak moje povídky tento problém třináctkrát variují. V tomto ohledu by se mohly k dnešku vztahovat, byť se většina příběhů ze Šatů z igelitu odehrává v nekonkrétních kulisách, které se k současnosti nehlásí.
A.cz: Když mluvíme o propastech - které ze vztahů zachycených v Šatech z igelitu vám připadají nejpalčivější? Usychající vztahy postarších sester, frustrace mladé nevěsty, nebo osamělost malých dětí?
Všechny tyto propasti se vztahují ke konkrétním povídkám, a v tom případě jako nejpalčivější chápu frustraci nevěsty Kristýny z titulní povídky. Ostatním postavám, ať už jsou to sestry z povídky Mámení prvního valčíku, nebo chlapec Tom z příběhu Přinesla mě bouřka, nic nebrání se otevřít a promluvit nahlas. Je tu jen neschopnost se otevřít druhým. Kristýně, která je nespokojená s vlastní svatbou - a zdůrazňuji, že sňatek nebyl vynucený - v tom ale brání i společenské konvence a očekávání okolí, podle kterého se přeci nevěsta musí radovat. Tím se den, který by měl být pro ženu nejkrásnější možný, mění v traumatickou křeč.
A.cz: Důležitým tématem byla pro mě nejen samota, skloňovaná v anotacích, ale také hranice mezi normalitou a šílenstvím. Jak je možné tuhle prostupnost zachytit slovy?
Příběhy jsem nestavěl s hlavním záměrem zobrazit právě tuto hranici, nicméně je fascinující, jak nejasná je, jak snadno se dá překročit a jak vratká může být lidská mysl. Nevím, jestli se dá zachytit slovy, ale minimálně jsem se o to pokusil.
A.cz: V čem je pro vás žánr povídky vyhovující? Zabydlel jste se v něm?
Povídka mi vyhovuje především proto, že předpokládá úsporné vyjádření. Na relativně malém prostoru je třeba vystavět atmosféru, nechat ožít postavy a odvyprávět příběh; navíc je zde naděje, že se čtenář ani nestihne začít nudit. Především ale rád dávám prostor drobným motivům, snažím se ukázat jejich sílu a vzdát jim čest, ať už se jedná o křeslo, dámské rukavice nebo knoflíky. Ty všechny mohou vzhledem k rozsahu povídky z příběhu více čnít, než kdyby se staly součástí románu. V tomto ohledu pro mě povídka představuje žánr, ve kterém hodlám pokračovat - nicméně příště bych se chtěl pokusit o delší, konzistentnější text.
