Není divu, když je označována jako skandální a kontroverzní; o Ridleym se mluví jako o enfant terrible britského divadla. Navíc se režie ujal Julius Ševčík, podepsaný pod medializovaným filmem Restart.
Inscenace původně uvedená v červnu v barrandovském ateliéru se s koncem prázdnin přesunula do bývalé haly ČKD v karlínské Thámově ulici.
Šokující je otevřené násilí a jeho popis, brutalita apokalyptického světa hry, který se řídí svébytnými vyšinutými pravidly. Otázka je, jestli šok prožije i divák, který hraje počítačové hry, do kina chodí na horory a thrillery, pro kterého je krev a smrt na televizní obrazovce rutina. Myslím, že ne.
U divadelní Rtuti sice chybí plátno, které umožní zachovat si odstup, zato je mnohem umírněnější ve vizualizaci násilí, nesklouzavá (to považuji za klad) k lacině dráždivému naturalismu.
Na jevišti se navzdory textu, kde nechybí zmučené tělo, objevuje krev jen v náznaku v úplném závěru.
Zvláštní vydání Londýnských listů, které diváci dostanou před představením, nabízí titulky "Konec se blíží. Panika v Londýně vrcholí", "Černí motýli přinášejí smrt".
Takový je kontext hry. Londýn je na pokraji zhroucení, rabující gangy, vraždy a znásilnění jsou na denním pořádku.
Obyvatelé se sjíždějí halucinogenními motýly, jejichž účinky sahají od štěstí a pocitu nesmrtelnosti po drastickou sebevraždu. Vedlejším účinkem je ztráta paměti a historického kontextu, minulosti, vymizení vzpomínek.
Skupina mladých lidí pořádá pro klienty večírky, kde mohou uskutečnit úchylné sexuální představy a realizovat vášeň pro násilí.
Tentokrát jde ale o party "něco za něco". Odměnou je informace o blížícím se bombardování a příchodu vojáků s cílem totálního vyhlazení všeho živého.
Host (Jan Hána) chce obětovat desetiletého chlapce (Jan Hofman) ve zvrácené hře na odhalení špiona a odměnou sdělí informaci, jak přežít vyhlazení.
Násilí plodí násilí. Večírek končí několika mrtvými a avizovaným náletem. Nic však není prvoplánové, můžeme tu sledovat různé souvislosti a významy.
V prvé řadě symbolika oběti, odkazy na antickou mytologii i starověký Egypt, síla bratrského pouta, příběh rodiny vyprávěný nejprve chlapcem a pak slepou Vévodkyní; jde o neuvědomělé shledání matky a syna?
Industriální architektura je příhodným místem. Kov, rez, omšelost, špína jsou bází scénografie. Velký prostor haly navíc umožňuje použití aut, kterými přijíždějí některé postavy.
Silnou stránkou jsou herci a herečky. Marek Němec jako Elliot nechává do tvrdosti nutné k přežití prosakovat zoufalství a něhu. Kryštof Hádek coby jeho bratr Darren je na křídlech motýlů ulétávající dítě, které loví v hlavě zbytky vzpomínek.
Josef Wiesner alias Naz se pohybuje jako číhající zvíře a doplatí smrtí na touhu po blízkosti. Klára Štěpánková je hysterická Lola, jež umělecké ambice realizuje při přípravě oběti.
Sfinx Václava Jiráčka je ochotný někoho obětovat, aby zachránil život sebe a těch, jež má svým drsným způsobem rád.
Eva Salzmannová pojala Vévodkyni jako bědnou postavu slepé ženy udržované ve lžích, která šílí krvavými vzpomínkami. Jiří Hána jako zvrácený host je narcis extaticky se vzrušující už jen představou utrpení malého dítěte.
V hale ČKD bohužel brání vtažení do hry i špatná akustika; v mnoha momentech nebylo hercům skoro rozumět. Je pak těžké soustředit se na obsah, souvislosti, nechat se vyvést z míry. Více šokujícím a tísnivým dojmem na mě zapůsobilo spíše přečtení hry.
Je však dobře, že se takový text na zdejší jeviště dostal. Buďme rádi za Divadlo Letí, které soustavně uvádí současnou zahraniční i domácí dramatiku. Rtuť divákovi díky decentní režii zřejmě nezpůsobí takový otřes; ostatně šokovat je dnes čím dál těžší, ne-li nemožné.
Ale vzhledem k tomu, na jak krotké inscenace jsme zvyklí, takovou podívanou zaručeně jen tak z hlavy nedostanete.
Divadlo Letí Philips Ridley: Rtuť. Režie Julius Ševčík, architekt Josef Boráros, kostýmy Erika Čičmanová, sound designer Anne Tolkinnen, hudba a remix Filip Míšek, dramaturgie Daniel Přibyl. Premiéra 23. června 2006, Filmová studia Barrandov. Psáno z reprízy 29. srpna 2006, Karlínská hala.
