Přes výlohu vedoucí na rušnou Národní třídu stojí nad lidskými lebkami vzteklá opice a cení ostré zuby. Uhrančivý, tři roky starý obraz se jmenuje Bolševismus podle Churchilla. Britský válečný politik v roce 1925 prohlásil o ruských bolševicích, že "poskakují a dovádějí jako houfy divokých paviánů mezi troskami měst a mrtvolami svých obětí".
Róna nemůže komunistům zapomenout, o co všechno ho připravili během totality, do které se roku 1957 narodil. "Jsem dobrodružná povaha, trpěl jsem tím, že jsme nemohli cestovat," prohlásil loni pro Stream.cz.
"Stále zjišťuji, o co mě komunisti okradli," pokračoval. A protože rozhovor se konal v průběhu karlovarského filmového festivalu, jako příklad uvedl snímek, který právě viděl: dokument The Sparks Brothers o amerických hudebnících Ronu a Russellovi Maelových.
Jejich skupina Sparks ovlivnila mezinárodní popovou scénu druhé poloviny minulého století, ale za železnou oponou, včetně Československa, se o ní nevědělo. Všestranný umělec Róna, který je také básníkem, příležitostným hercem, performerem, členem Pražské pětky a souboru Mimosa, to označuje za jednu ze ztrát. "Komunisti mi ochudili život," konstatuje.
Róna patří k umělcům, kterým se pod rukama rodí díla dotýkající se dějinných traumat, lidského utrpení, boření měst či válečných ztrát. Bombardér přelétá nad povalenými, rudým světlem ozářenými sloupy na obraze Ruiny chrámu. Dvě drobné postavy mužů v bílých hábitech dávají původně velkolepé stavbě měřítko.
V Krajině se dvěma bunkry se zase vyvrácené vojenské objekty na pobřeží podobají skalnatému ostrovu.
Sklepním sálům Špálovy galerie dominuje série obrazů s rytíři. Postavy v lesklém, dokonale plasticky zobrazeném brnění vystupují v podivných scénách. Hlídkují u ukřižovaného Krista, chystají se do bitvy, nebo na plátně Rytíř a sokol leží pobité na nádvoří v pravidelných rozestupech, jako by smrtelnou ránu dostaly na značkách během rozcvičky.
"Klíčovými motivy Rónovy tvorby jsou tíha lidského bytí, jeho nahodilost, krutost, absurdita i konečnost. Z jeho obrazů na nás sálá atmosféra permanentního ohrožení člověka a jeho lidství," píše v průvodním textu k výstavě František Mikš, šéfredaktor revue Kontexty.
V podzemí galerie je také obraz Ježíš káže dinosaurům a Brána tam, práce akcentují bizarnost a absurdnost, které ředí depresi lehkým humorem.
Na jiném plátně ležícího muže zabaleného do tlustých přikrývek obklopují psi a domorodci z polárních plání. Róna si tak přisvojuje známou historku německého umělce Josepha Beuyse, který byl jako pilot nacistické Luftwaffe sestřelen nad Krymem. Podle vyprávění jej z hořících trosek letadla zachránili kozáci, kteří popálené tělo natřeli tukem a zabalili do plsti. Rónova malba je jako oltářní obraz ilustrující výjev ze života světce.
Stejně konkrétně a zároveň originálně působí obraz Franz Kafka v Terstu. Rónův oblíbenec, kterému na pražském Starém Městě vytvořil pomník, tentokrát utíká po ulici přístavního města. Honí ho pes a vysoko nad komíny domů také anděl s mečem, scéna je nahlížena z nebeské perspektivy.
"Je to krásný obraz, ale tohle se mi nelíbí," říká návštěvnice a ukazuje na spodní část obrazu Zámek na jezeře, umístěného v patře galerie. Společník jí dává za pravdu: "To by se dalo odříznout," míní. Červené, přísně souměrné panské sídlo zrcadlící se na vodní hladině vypadá idylicky, jen v popředí v nízkém porostu se prodírají kostlivci.
Opravdu děsivá je ale jiná práce. Zdánlivě neškodnou krajinu s parníkem plujícím po řece Róna namaloval z velkého nadhledu. Titěrné plavidlo, na kterém lze tušit živáčky, ještě trochu osvětluje mdlé slunce, míří ale do temných vod. Fialová se pomalu, rafinovaně propadá do černé.
Úzkost vzbuzují i ledové hory bez života, které trčí po obou stranách řeky a ubíhají do nekonečna. Těžko si představit bezútěšnější zobrazení konečnosti života, všepohlcující smrt.
"Temný tón své malby vysvětluje Róna především silným traumatem, který zdědil po svých předcích - židovská větev jeho rodiny z otcovy strany byla za Tisova Slovenského státu pronásledována a její velká část vyvražděna," připomíná v průvodním textu František Mikš. "Netlačím se do toho, samo to vyvře," doplňuje umělec.
Nové obrazy Jaroslava Róny jsou tíživé, ale ne depresivní. Tím, že bezvýchodnosti dávají roztodivnou podobu, ji proměňují v kreativitu, inspiraci. Jestliže se dá o temných stránkách lidství přemýšlet, dávat jim bizarní ostře barevnou tvář, je také možné jim čelit.
Výstava
Jaroslav Róna: Nové obrazy
Galerie Václava Špály, Praha, výstava potrvá 30. ledna.
