Recenze - Hranice mezi uměním a zábavou je bezesporu velmi mlhavá - natolik, až je vůbec otázkou, zda mezi nimi ještě hranici vůbec hledat, tedy zda jde dva na sebe navzájem navazující stavy, nebo spíše o dvě samostatné entity.
Ať je tomu tak či onak, výprava do těchto krajin může velice snadno skončit na scestí, a to bez ohledu na to, z jaké strany člověk přichází. Navzdory tomu se na ni poprvé před třemi lety vydal také švédský choreograf a stoupající hvězda západoevropských tanečních prken Alexander Ekman.
„Ekmanův triptych: Studie zábavy", jak své první celovečerní dílo nazval, už svým označením poměrně jasně vymezuje, o čem bude řeč.
Pražské publikum ho mělo možnost vidět na Nové scéně Národního divadla v provedení legendárního švédského souboru Cullberg Ballet, který před tuzemskými diváky vystoupil po dlouhých padesáti letech od své poslední návštěvy.
Jméno Alexandera Ekmana spolu s účástí zavedeného tanečního souboru slibovalo úchvatnou podívanou a vyvolávalo velká očekávání, která však byla nakonec naplněna jen zčásti. Bohužel.
Klišé showbussinesu
Z krátkého prologu, bylo jasné, s jakými kartami Ekman hraje - ostatně nejlépe to vystihují jeho slova, kterými toto představení v minulosti komentoval. „Odjakživa jsem fascinován různými klišé show bussinesu a v tomto představení jsem se pokusil položit divákům otázku, kudy vede hranice mezi zábavou a uměním," řekl.
Z celého vystoupení tak již od samotného počátku tryskala zejména ironie, absurdita a nadsázka. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy už nebylo moc dál co říct ani co ještě ukázat a zároveň nezradit svůj původní záměr.
Nebyla nouze o humor, bleskové chvíle zamyšlení či barvité a akční scény, které se mnohdy měnily v nevídaném sledu a rychlosti. A nechyběla dokonce ani jedna z nejskvělejších estrádních písní historie - indická vypalovačka Jaan Pehechan Ho Mohammeda Rafiho. Jenže…
Kromě toho zde však také bylo mnoho hluchých míst a scén, které zdaleka nerezonovaly tak dlouho ani takovým způsobem, jak bylo zřejmě zamýšleno.
Ztracený vrchol
Polemizovat se dá možná o tom, zda je to způsobeno odlišnou českou mentalitou, živenou béčkovou estrádní zábavou v posledních (desítkách) let, nebo vystoupením jako takovým.
Velmi zajímavě a netradičně byla pojata přestávka, koncipovaná částečně jako výstava, jejíž pohyblivé exponáty tvořili sami tanečníci a tanečnice. Po ní následovala závěrečná část, od níž se dalo očekávat uzavření (dovysvětlení?) úvodní šou - namísto toho však byli diváci svědky nejistého balancování mezi různými výrazovými prostředky a prvky „které už někde viděli". Závěrečné části tak byla trochu upřena jak originalita, tak celková soudržnost.
Což byla škoda, vzhledem k tomu, že těla tanečníků byla očividně schopná, ochotná a lačnící přijmout i náročnější úkol, než který jim byl nakonec dán.
Cullberg ballet přivezl do Prahy dozajista velmi originální, sebevědomé a barvité představení, pestré kostýmy, živelnou energii a v neposlední řadě také humor a Zábavu. Zajímavý úvod však nenásledovalo vyvrcholení ve svém pokračování, které bylo o poznání abstraktnější, ale jakoby ztracené samo v sobě - následný dojem byl potom takový, jako by byl celovečerní debut pro choreografa příliš velkým soustem, s nímž se nedokázal úplně poprat.
Ekmanův triptych: Studie zábavy. Choreografie, scéna, scénář: Alexander Ekman. Kostýmy: Bregje van Balen. Světelný design: Mikael Sylvest. Video: Elias Benxon. Hudba: Collage (Rjd2, Corelli, Matmos, Rodgers etc.). Cullberg Ballet, 3. června, Nová scéna Národního divadla, Praha.
