reklama
 
 

Glosář: Merta u sousedek a ztopořený kovral v Chebu

21. 5. 2012 13:51
Mertovy živé malby a moderní sbírka chebské galerie

Jan Merta na návštěvě u sousedek

Kromě nedávno skončené výstavy Mým Pražanům k šedesátinám, kterou oslavil svoje kulatiny v Galerii Václava Špály, se Jan Merta představuje další výstavou v trochu odlehčenějším duchu. Již rok fungující Galerie Laboratorio, sídlící v budově bývalých Dopravních podniků (momentálně zřejmě největším uměleckém komplexu v Praze), pozvala Jana Mertu k výstavě i díky prozaickému spojení: umělcův ateliér odděluje od galerie jen úzká příčka. Jeden obraz a několik kreseb tak na výstavu putovaly jen skrze dvoje sousedící dveře. Je to ostatně znát na otevřené povaze výstavy, která si uchovává něco z oné neučesanosti, která okouzluje při návštěvách malířských ateliérů.

„Mé malby si počínají jako živé organismy, svévolně a ne zcela předvídatelně. V mém bytě, v ateliéru i na návštěvě se pak chovají příliš jako doma a není s nimi snadné pořízení. Často se tváří přihlouple, jindy přechytrale, koukají do blba nebo se všelijak pochechtávají. Umělec, ani galeristky, ani diváci to nemají jednoduché," charakterizuje sám autor svoje obrazy.

Nutno dodat, že pro Mertu je právě tato „živost" obrazu vlastně samotným tématem malby. Do svých obrazů vnáší ryze osobní zážitky a zkušenosti, které však zároveň musí fungovat i jako čistě malířské konstelace a kompozice. Toto neustále se vracející pnutí mezi osobním a profesním, konkrétním a obecným, sdělitelným a estetickým, Merta ukazuje někdy otevřeně (občas neváhá doplnit obraz dlouhým vysvětlujícím popiskem), jindy ji jen naznačí poetickým názvem. Svoji již uznávanou pozici na české i zahraniční scéně však sám neustále (někdy s chutí i jindy s neklidem) zpochybňuje a problematizuje, jak ostatně ukazuje i tato „přátelská" výstava.

Název výstavy „U sousedek /Pod lípou" přirozeně připomíná stejně tajnosnubný duch názvů Mertových obrazu. Středobodem je tu pak jediný obraz jménem Vypínač, který původně vznikl jako kratochvilné dílo autora a jeho synů, aby se po deseti letech (jak je ostatně u Merty častým jevem) zcela a od základu přeměnil. Jakoby v něm malíř, obvykle námětově úsporný a soustředěný, zkombinoval myšlenky k několika obrazům zároveň, snad vracejíc se k dětským gestům dnes již dospělých potomků, která vkomponoval do inovovaného systému. Z několika tajemně se prolínajících přeludů nakonec opravdu jako jakási záchytná bójka nepatřičně vykukuje plastový vypínač.

Zbytek instalace tvoří několik Mertových portrétních kreseb (všechny až na jedinou jsou loňského data), které se nonšalantně pohybují kdesi mezi karikaturou a malířskou studií, kdy se Merta v malém formátu a „rychlejší" technice nijak neostýchá být rozvernější a grotesknější. Sousedský pocit, který prostupuje celou postupně se plnící uměleckou kolonii nad stanicí metra Vltavská, tak v Mertově „lipové" výstavě ukazuje svoje další příjemné výsledky.

Jan Merta: U sousedek /Pod lípou Galerie Laboratorio, Bubenská 1, Praha, 25. 4. - 15. 6. 2012, www.galerielaboratorio.com

 

Nová stálá expozice v Chebu

Galerie výtvarného umění v Chebu otevřela k výročí vlastních padesátin novou stálou expozici svých sbírek, představující pokus o zhuštěný pohled na dějiny českého umění 20. století. Nový ředitel galerie Marcel Fišer si přizval ke spolupráci na koncepci Ondřeje Chrobáka, bývalého šéfkurátora kutnohorského GASKu a dnes vedoucího Metodického centra Moravské galerie v Brně. Právě v GASKu byla otevřena již předloni nová stálá expozice, která se rázně zbavila běžné české zatuchlosti, a v Chebu se snažili vydat podobnou cestou.

Nová expozice má tak dva hlavní rysy: zaprvé je to cosi, co bych nazval trochu neobvyklým, ale asi nejpřiléhavějším slovem: „vyladění" (hovorově „vytunění"). Kurátoři spolu s architektem Miroslavem Vavřinou (který se podílel i na expozicích v Kutné Hoře) použili jednoduchou paneláž, zjednodušující zdobný barokní prostor a zvětšující stávající plochu jeho zdí. Výsledná minimalisticky funkční podoba instalace dodala chebské sbírce lehkost a eleganci. Za zmínku stojí i to, že většina děl byla nově přerámována, takže většina exponátů sama o sobě působí mnohem překvapivěji a svěžeji. Celkovým výsledkem „tuningu" je tak příjemný pocit emancipovaného a sebevědomého muzejního prostoru.

Zadruhé je to snaha vytvořit s pomocí chebské sbírky souvislý příběh českého umění 20. století, nekončící Jiřím Sopkem či Karlem Neprašem. Nová stálá expozice sbírek zabírá celé první patro galerie, rozdělené asymetricky honosným schodištěm. Zatímco menší část ukazuje „předúnorové" umění v relativně klasické, ovšem lehce nadsazené zkratce (zhuštěné menší plastiky na jednom dlouhém nízkém soklu či kumulovaný shluk několika obrazů klasické moderny), poválečná doba nasazuje odlišný rytmus a v jednotlivých menších místnostech se tak potkáváme s miniaturními, ale přitom kvalitními průřezy jednotlivých dekád či směrů.

Na popiskách k jednotlivým exponátům se pak dozvíme nejen stručné údaje o autorech a dílech, ale i dobu jejich nákupu, která zajímavým způsobem ilustruje akviziční strategie posledních padesáti let chebské sbírky. Nutno dodat, že profil nákupů jednotlivých regionálních galerií v období od 60. do 80. let se obecně lišil poměrně málo: kromě většiny děl konformních či regionálních autorů lze nalézt různě kvalitní menšinu předválečné moderny a několika nekonformních autorů (v Chebu např. V. Boštík, J. a K. Válovy, J. John, A. Šimotová, K. Malich).

Zatímco většina děl předválečné moderny byla získána v prvních dekádách fungování galerie, zřejmě největší klenot sbírky, obraz Opuštěné doupě od Toyen, byl ale kupodivu získán až v roce 1994. Neobvyklým počinem je pak snaha dobudovat sbírku až téměř do současnosti pomocí několika jednotlivých akvizic (od roku 2006 byly přitom nákupy zastaveny). Osmdesátá léta tak zastupuje trojice Jiří Kovanda, Václav Stratil a Vladimír Skrepl, jejichž díla představují radikálnější a nonkonformní podobu tehdejšího umění.

Velkoformátové obrazy však v až příliš přehuštěném prostoru působí trochu klaustrofobicky. Současnost pak představuje další triumvirát: pyžamový obraz Michala Pěchoučka (který autor loni galerii věnoval darem) doplňuje ztopořený kovral Krištofa Kintery a malebně depresivní scenérie Josefa Bolfa. Další proměny galerijní sbírky i chronologie výstavy jsou dle slov kurátorů otevřené, což je samozřejmě metodicky správně.

Jako nečekaný objev pak může i pro mnohé zasvěcené působit do expozice vnořená minivýstava Vlasty Vostřebalové - Fischerové, jejíž dva meziválečné obrazy i portrétní kresby (které galerie získala po autorčině výstavě v roce 1980) v sobě nesou bizarnost i psychologickou hloubku. Současné aukční výsledky mnoha vystavených autorů najednou ukazují i skeptikům skutečnou a hmatatelnou hodnotu kvalitně vedené státní instituce: uchovávat a poučeně prezentovat lokální paměť globální optikou (ostatně vedle již dříve započatého zachycování historicky nepochybného německého vlivu uvažuje galerie výhledově i o cíleném oslovení početné vietnamské menšiny).

Zní to samozřejmě prkenně, ale v Chebu to funguje, ve svěží a inspirativní podobě, která dává zapomenout na původní formát „okresní galerie".

Sbírka GAVU Cheb kurátoři: Marcel Fišer, Ondřej Chrobák Galerie výtvarného umění, Cheb, od 4. 4. 2012, www.gavu.cz

autor: Pavel Vančát | 21. 5. 2012 13:51

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama