Glosa - Neexistuje větší názorové rozrůznění než v uměleckých oborech, kde se pracuje s hodnotami obtížně měřitelnými. Dokonce ale i v organizování a strukturování mechanismů, jak tento obor provozovat a komunikovat, se většina zasvěcených napříč generacemi neshodne.
Komunita kolem výtvarného umění, které je naší společností vnímáno se značnými předsudky, si svou rozpolceností často podřezává vlastní větev a o vzájemné podpoře se dá mluvit jen v kroužcích, jež se potřebují. Tyto konfliktní projevy a bojůvky laickou veřejnost jen utvrzují v názoru, že jde o nekompetentní „partu“ produkující víceméně nepotřebné záležitosti. Kdo pak zahraje nejlépe na populistickou strunu, ten je ochotně vyslyšen.
Reaguji na situaci v Národní galerii v Praze, kde se tři odvolaní ředitelé sbírek s pomocí odborů snaží veřejnost přesvědčit, že se vrací jakési staré časy bezmoci. Opak je pravdou: s novým vedením instituce (nástup generálního ředitele Jiřího Fajta se snažili komplikovat právě zastánci starých pořádků včetně dlouholetého ředitele a likvidátora dobré pověsti Národní galerie Milana Knížáka a pozdějšího pověřeného ředitele a Knížákova věrného zastánce Víta Vlnase) bylo zřejmé, že bez zásadních a rozsáhlých změn se nestane adekvátním a seriózním partnerem ve světovém galerijním kontextu.
Podle Jiřího Fajta je nutným prvním krokem skutečných změn v Národní galerii organizační změna, která se začne realizovat v okamžiku, kdy ministerstvo kultury odsouhlasí novou koncepci, kterou Fajt nedávno odevzdal – to by se mělo stát brzy na začátku roku 2015. Nedávné odvolání tří ředitelů je pouze personální změnou v managementu, na kterou má ředitel svrchované právo.
Vít Vlnas, ředitel sbírky starého umění, a Helena Musilová, ředitelka sbírky moderního a současného umění, byli odvoláni z funkce a bylo jim navrhnuto ukončení pracovního poměru dohodou. Ředitelka sbírky 19. století, Šárka Leubnerová, byla odvolána v důsledku kárného opatření a bylo jí nabídnuto místo kurátorky. Rozhodla se však odejít úplně. Vlnas s Musilovou se k ukončení pracovního poměru nevyjádřili a místo toho postoupili médiím dopis všech tří odvolaných, který má neodbornou veřejnost dojímat formulacemi o odvolání před Vánocemi, uprostřed úspěšných projektů, aniž by byla vyhlášena nová výběrová řízení na tyto pozice a že rozhodnutí nebylo konzultováno s odbornou veřejností.
Přitom odborné obci je zřejmé, že právě taková rozhodnutí se dala očekávat - bez personálních změn by se těžko provedly i změny další. Už nová postava šéfkurátora Adama H. Budaka v Národní galerii ukázala, za jak krátkou dobu mohou jednotlivé osobnosti udělat pro zdejší scénu mnohé – Budakovi se podařilo změnit negativní vnímání „interní“ situace na pozitivní očekávání a propojit různé znesvářené kroužky insiderů.
Opravdu zásadní změny závisejí také především na navýšení dosud značně podfinancovaného rozpočtu Národní galerie, který se nyní projednává v Parlamentu. Pokud se má najít nová náplň instituce, musí se profesionalizovat všechny její složky, provést restrukturalizaci a přivést celé týmy odborníků i nadšenců, kteří s ní v minulosti nechtěli mít nic společného právě proto, že byla ve stavu rezignace na své zásadní cíle a úkoly.
Budoucnost galerie tedy nespočívá na nové atmosféře, kterou sem přivedl Jiří Fajt (či Adam Budak), ale na jeho schopnosti přesvědčit vládu, potažmo stát, že musí přední kulturní instituci podržet a zasadit se o to, aby se z ní opět stala prestižní záležitost a významný signál do světa. Máme zajímavé sbírky, uznávané umělce, ale naše vlastní prezentace je zoufale provinční.
