Plinius starší v antickém Římě zaznamenal krásný mýtus o tom, jak vzniklo malířství: zamilovaný mladý pár se musí na čas odloučit a dívka si chce svého milého zapamatovat. Z obavy, že o něj přijde, kusem ohořelého dřeva načrtne obrys jeho stínu na zeď náhrobku.
To podobenství často zmiňoval i španělský fotograf Koldo Chamorro, který žil v letech 1949 až 2009 a jehož snímky nyní vystavuje Cervantesův institut v Praze. Také o sobě rád tvrdil, že je černoch bílé pleti, protože 16 let vyrůstal a dospíval v Rovníkové Guineji, tehdejší španělské kolonii ve střední Africe.
Když se vrátil, začal studovat telekomunikační inženýrství a marketing. Přitom ale neustále fotil. Už v Africe dostal od strýce, antropologa, jako dárek přístroj značky Alfa. Po návratu ho užíval čím dál častěji.
V roce 1972 získal grant, díky němuž se mohl učit od fotografů jako Američana Ansela Adamse, ve Francii žijícího Maďara řečeného Brassaï nebo Rakušana Ernsta Haase. Dostal se do blízkosti moderní dokumentární fotografie a dalších 40 let už ji neopustil.
Inspirace Koudelkou
Mezinárodní rozhled a kontakty tehdy představovaly důležitou oporu pro všechny španělské dokumentární i umělecké fotografy, protože v 70. a 80. letech minulého století byla kulturní scéna kvůli dohasínající diktatuře odříznutá od trendů.
Koldo Chamorro se v té době začal věnovat dlouhodobějším projektům nebo fotografickým cyklům rozloženým v čase. Zajímal se o podobná témata jako Cristina García Roderová, Cristóbal Hara, Ramón Zabalza a Fernando Herráez, se kterými vytvořil volné umělecké uskupení - kurátor Alejandro Castellote je překřtil na Pět jezdců apokalypsy.
Chamorra zvlášť zaujaly pohanské rituály a spiritualita navázaná na křesťanství. Vyrážel na španělský venkov a fotografoval věci, které buď válcovala masová kultura, nebo jim hrozilo, že zmizí.
Zaznamenával vyhasínání tradičních obřadů, jako jsou nesmírně fotogenické a pompézní španělské Velikonoce, svátky svatého Fermína nebo býčí zápasy. A protože pracoval zejména v regionech, dokumentoval i zvláštní, téměř středověkou atmosféru míst s převažujícím katolickým dogmatem.
Jistý čas s ním po své emigraci z Československa putoval také Josef Koudelka. Na všech Pět jezdců apokalypsy, ale zejména na Chamorra měl vliv svým pojetím dokumentární fotografie a nomádským přístupem k životu. S Chamorrem pak roku 1989 uspořádal výstavu v prestižním madridském kulturním centru Círculo de Bellas Artes.
Magický realismus
Chamorro hledal, jak zachytit to, co mizí nebo odchází. Jeho černobílé snímky vynikají netradiční kompozicí, jsou dokumentární, avšak vysoce stylizované. V divákovi probouzejí zvědavost, snahu rozluštit poselství nebo hádanku, kterou do nich zakomponoval autor.
Ten se vydával na časté cesty za svými "fotones" neboli dvěma třemi opravdu dobrými snímky, které vybral ze stovek záběrů. Týdny putoval krajinou, spal v autě nebo venku. Nikdy nelitoval času. Kolegové vypráví, že měl jakýsi šestý smysl. Když se někam postavil a nachystal si fotoaparát, často říkal "tady se něco stane" - načež opravdu došlo k situaci, ze které vznikaly působivé obrazy.
Možná i díky pobytu v Africe byl synkreticky, až ezotericky založený a zajímal se o vše, co překračuje lidské chápání. Teoretici ho řadí k takzvaným magickým realistům, což je pojem používaný hlavně v literatuře. Stejně jako magičtí realisté v románech pracují s realitou jen jako výchozím prvkem, kolem něhož se ději fantaskní věci, také Chamorro do svých kompozic vkládal významy, příběhy a tajemství, jež nenalezneme na běžných dokumentárních fotografiích.
Atmosféry typicky dosahoval prací se stíny. Kromě toho, že se dokázal ve správný čas postavit na správné místo, si v hlavě předem ujasnil, co chce zachytit.
"Mělo to dvě fáze," líčí kurátor pražské výstavy Clemente Bernad. "V té první přijel tam, kde chtěl fotit, a zaznamenával vše, co mu přišlo zajímavé. Ve druhé fázi pak více inscenoval. Připomínal scénografa," dodává.
K Chamorrovým nejlepším snímkům patří ten z cyklu El Santo Christo Ibérico, který pořídil roku 1987 v Madridu. V odrazu na skleněné ploše je rozestavěný mrakodrap nazvaný Torre Picasso a nahoře dřevěné kříže, snad z bednění nebo je to lešení. Scéna působí jako moderní podoba Golgoty a vyznívá natolik komplexně, že při každém dalším pohledu odhaluje další detaily a významy.
Podobné je to s o pět let starší fotografií z cyklu Magické Španělsko. Zadumaný chlapec s brýlemi v bílé klenuté sklepní místnosti. Vedle něj stojí skříň s vysušenými mumiemi. Na to vše zamřížovaným okénkem u stropu pohlíží další chlapec v podobných brýlích. Tento snímek jako by se odvolával na nejdůležitější záhady našich životů: smrt, dětství, počátek i konec.
Fotograf, který vyčníval
Chamorrova díla nejsou přívětivá, zanechají však hluboký dojem, který nevymizí ani po čase. Možná proto je autor dnes oceňovanější, než dokud žil. U současníků narážel na nepochopení, jako by se narodil do špatné doby.
Na konci 70. a pak v 80. letech prožívalo Španělsko poslední chvíle frankistické diktatury a kulturní scéna se chtěla především odvázat, být moderní, světová a zabouchnout dveře za temnotou klerofašistického režimu. Do této atmosféry se příliš nehodily Chamorrovy snímky náboženských procesí či slavností.
A měl ještě poslední roli: mnoho současných fotografů ho pamatuje jako pedagoga. Pořádal kurzy, workshopy, přednášel na uměleckých školách. Fotit se naučil sám, ze samouka se však vypracoval v jednoho z největších profesionálů. Žáci vzpomínají na neortodoxní výklady, kdy jim místo dějin fotografie nebo teorie předčítal verše a říkal, že focení není jen technická disciplína. Sami dnes tvrdí, že z jeho kurzů odcházeli jako vyměnění.
Chamorro vyčníval rozhledem i světoběžnictvím a mnohé iritoval perfekcionismem či nekompromisností. Možná proto, byť jsou jeho snímky součástí prestižních sbírek, mu opravdu velká reprezentativní monografie, nazvaná El Santo Christo Ibérico, vyšla teprve vloni, 12 let po smrti. Jmenuje se stejně jako současná pražská výstava. Obě dávají jistotu, že španělské příběhy, které Chamorro svým fotoaparátem kreslil jako ta Pliniova dávná dívka na hrobku, nebudou zapomenuty.
Výstava
Koldo Chamorro: El Santo Christo Ibérico
Kurátor: Clemente Bernad
Cervantesův institut v Praze, výstava potrvá do 24. září.
