Recenze - Martin Parr začínal polovině sedmdesátých let jako klasický dokumentarista, fotografoval život na malém anglickém městě; s citlivým přístupem, černobíle. Zkrátka přesně tak, jak dle obecného mínění tradiční fotograf dokumentu postupovat má.
Záhy se ale cosi přihodilo. Místo pokorného pozorování začal Parr okolní realitu ve svých fotografiích komentovat. Začal hledat „své" místo a vymezovat se vůči ostatní autorům dokumentární tvorbě. Zatímco v klasické fotografii jsou obvyklými tématy motivy vybočující ze společenské normy, extrémně chudé oblasti, ústavy pro staré a nemohoucí, mentálně postižené, nápravná zařízení i menšiny všeho druhu, Parr se rozhoduje fotografovat tu nejběžnější realitu - což byla v první polovině 80. let stále víc se rozvíjející střední třída, jejíž sám byl (a stále je) příslušníkem.
Totální proměna
Kostely a ústavní zařízení nahradily nákupní centra, turistická letoviska, provozovny rychlého občerstvení a jejich nabídka. Nezaujaté pokusy o co nejobjektivnější pohled na svět vystřídalo sarkastické komentování balancující na samé hranici zesměšňování.
V rámci této proměny Parr jako jeden z prvních černobílou fotografii nahradil barvou, se kterou začal pracovat velmi specificky. Nenápadnou omlácenou leiku vyměnil za rozměrný fotoaparát na střední formát vybavený bleskem, respektování stávající světelné atmosféry vystřídalo tvrdé bleskové světlo užívané za denního světla, naprosto devastující jakoukoli světelnou náladu.
Samu romantizující postavu fotografa jako bohéma, otrhaného, zarostlého individua v armádní bundě nebo rybářské vestě pak vystřídala esence britského sucharství a maloměšťáctví; v nijakém oblečení, s nijakým účesem, žádným stylem. Není náhodou, že během loňské přednášky na pražské FAMU se Parr hrdě hlásil k českému „módnímu" trendu ponožek v sandálech, kterého je sám hrdým propagátorem.
Tohle všechno usaďme do zmíněného období počátku 80. let, kdy nic z tohoto výčtu nebylo ve fotografickém světě zrovna obvyklou praxí. Polarizační strategie přístupu k fotografii Parra přiváděla do zajímavých situací.
Zatímco normální fotograf potřebuje aspoň trochu snesitelné podmínky, Parr si pořizuje fotoaparát pro potápěče a fotografuje soubor Bad Weather (Špatné počasí) v té nejhorší slotě, bouřích a lijácích. Zatímco dokumentarista sleduje živoření narkomanů v doupatech, Parr fotografuje neméně zoufalé seance domovního prodeje kuchyňského zboží, hrnců zepter a bezsáčkových vysavačů.
Kde se klasický fotograf snaží uchovat atmosféru a ducha místa, tam přichází ke slovu Parrův blesk a bez milosti vyhání i poslední náznak přirozenosti. Kde se klasický fotograf drží tonality a barevnosti originálu, tam Parr zesiluje sytost snímků na hranici snesitelnosti a prezentuje okolní realitu, jako by byla z kostek žužu-maršmelou.
To vše s oním silně ironickým úhlem pohledu, který nemilosrdně rozkrývá všechny atributy života střední třídy, globalizace a v poslední době také informační společnosti a okázalého luxusu.
Proměna média
V bezpečí nejste nikde: ať jde o nově vznikající anglické pláže souboru Last Resort (Poslední útočiště) z 80. let či podobné téma v Riviera Knokke Le Zoute z přelomu tisíciletí. Podobně fenomény globalizovaného světa komentuje čím dál víc cestující Parr v souborech Small World (Malý svět) či Mexico (Mexiko).
Jeho kritický pohled je jízlivý, sžíravý a sarkastický, ale nikdy není zlý až vyloženě zesměšňující. Ostatně dívá se tak trochu sám na sebe. Svým způsobem je ve fotografii tím, čím ve filmu postava Mr. Beana dokola parodující sebe sama.
Parrovo dílo je nicméně zajímavé i tím, jak reflektuje vývoj fotografického média. Zatímco v počátcích tvorby sledujeme zřejmou (a velmi úspěšnou) snahu o co nejdokonalejší kompozice a vytvoření ideální konstelace mnoha prvků v několika plánech, v okamžiku dosažení mistrovství tuto disciplínu opouští a přiklání se k méně stylizujícímu a méně konstruovanému pohledu skrze hledáček.
Fotografie z posledních desetiletí jsou především přímým zobrazením reality; komponované na střed, často jde o detaily a pohledy zblízka. Pečlivě organizovaný a vycvičený pohled tvořící komplikované konstrukce vystřídalo zírající hladové oko hledače zlevněného zboží v nákupním centru. Zblízka a nevěřícně prohlíží detaily okolního světa, jako je moucha na okraji luxusního klobouku nebo tetování fotbalového fanouška.
Záliba v tvrdém bleskovém světle přetrvává, fotografie jen nabraly ještě víc na barevné sytosti, čímž se chce Parr přiblížit i blyštivému přeludu světa z reklam. Snahu o vytváření jedinečných autorských obrazů vystřídalo strohé dokumentování v pravém slova smyslu.
Nečekaně zábavné
Tady se Parr obloukem vrací ke kořenům fotografického média a modernistickým snahám o konečnou katalogizaci světa. S obsesivním nasazením fanatického sběratele motýlů se snaží zachytit co nejvíce „výskytů" hledaného druhu bez ohledu na to, zda „sbírá" do série věnované turistickému ruchu, globalizované stravě či blyštivému pozlátku luxusu.
Výstava v DOXU přináší ukázky z celé Parrovy tvorby. Na rozdíl od obvyklých retrospektiv, které unudí a přesytí, se podařilo udržet záplavu vystavených fotografií na takové hladině, že expozice diváka baví od začátku do konce.
Slovo baví není náhodné: výstava je na galerijní prostředí nezvykle zábavným kulturním zážitkem. Skoro u každé fotografie se divák pousměje nad Parrovou poťouchlostí - kterou ale vždy na pozadí současně provází temné mrazení.
I formální stránka instalace je perfektní: fotografie jsou doplněny krátkou videoprojekcí, ukázkami Parrových knih (čím dál víc je i editor a kurátor) a také několika regály představujícími Parrovu další vášeň (velice podobnou té fotografické) - sběratelství předmětů s fotografickou tematikou, tady hodinek s portréty Saddama Husajna, toaletními papíry s Bin Ladinem a věcmi s Gagarinem.
MARTIN PARR: Assorted Coctail. Centrum současného umění DOX, Praha 7. Výstava se koná do 16. května 2011.
