Recenze - Je to sice poněkud osobní, ale neodbytně se vtírající asociace: nové obrazy Josefa Bolfa, jejichž desítku vystavuje kus od Letné pražská galerie Hunt Kastner Artworks, strašně připomínají postapokalyptické úvahy Cormacka McCarthyho v románu Cesta, popřípadě atmosféru začátku Dne trifidů, hororového filmu 28 dní poté či design počítačové hry Stalker.
Ten seznam by mohl být pochopitelně delší a hlavně úplně jiný. Jde tu každopádně o atmosféru světa, který sice nezměnil nějak výrazně exteriér či kulisy, ale zcela ztratil někdejší soudržnost či významuplnost. Kde prostě nic neplatí jako dřív, a kde hlavně ani nejde nic moc předpokládat ani vyprávět, neboť svět přišel o svou pojivou paměť a ztratil řeč.
Jde to říct i jinak. Co by se s námi a s našimi vzpomínkami stalo, kdyby VŠICHNI ostatní umřeli? Jako že vážně všichni? Že si něco pamatujeme, by v takovou chvíli bylo takříkajíc evidentní, ale stačil by tak měsíc dva a z té čiré evidence by nám nakrásně hráblo, neb by už nebyl nikdo, kdo by za naše vzpomínky ručil a kdo by nám vymluvil případné vidiny. Kromě jiného.
Vystavené obrazy Josefa Bolfa jako by vycházely z podobné konstelace. Lidé se na nich sice vyskytují, a ne sami, ale vypadají jako roztroušení osamělci, kteří už stejně nikomu nic moc neřeknou. Skoro by se chtělo dodat - jako lidi, jimž nesmazatelná skutečnost a nic než to vymazala z hlav možnost uchovávat obrazy.
Panel story
Atmosféra Bolfových děl se za poslední rok proměnila. Zatímco v Rudolfinu jsme měli loni možnost vidět obrazy z důvěrně známého prostředí panelových sídlišť s tzv. občanským zázemím, kterýžto výraz lze zpětně chápat jako obzvláště sadistický vtip, nové malby vsadily na tlumenější, technicky vzato ponuřejší paletu. Kulisy sídliště nebo něčeho dost podobného zůstávají, ale namísto barevnosti noční můry nastoupila popelečná zataženost oblohy se špatnou prognózou.
Zanechme ale srovnávání a zacitujme si z tiskové zprávy. Bolf se pro aktuální cyklus nechal inspirovat uvažováním Rolanda Barthese o fotografii, stejně tak Beckettovou jednoaktovkou Poslední páska. Jako podklady pro obrazy sloužily staré záběry, které ani "nevyprávějí příběh", ani nemají pro autora nějaký "hlubší osobní význam". Důležitý byl vztah mezi "tím ,co bylo' a tím ,co je'.
Jde tedy vážně o paměť, respektive o paradox toho, že snímek s neochvějnou ambicí pravdivosti zpřítomňuje něco, co nasáklo minulostí, či přímo smrtí, nebo co už dávno pominulo.
Přízračná skutečnost
Možná že právě avizovaná vazba na pozdní myšlení francouzského teoretika a na jeho text Světlá komora by mohla nakonec odůvodnit počáteční kupení asociací. Je samozřejmě otázkou, nakolik četba Barthese skutečně ovlivnila výběr snímků a jejich následné využití v malbě (popřípadě jak moc se to dá zohlednit).
Faktem je, že přes ryze malířské kvality jako by v sobě Bolfovy obrazy přece jen nesly cosi jako počáteční chlad fotografie a její fakticitu, která až následně vstupuje do všemožných souvislostí, prožívání, řečí a promluv jako ledová královna do vířivky (viz zejména obrazy Plot a Nemocnice).
Tranformací do obrazu tak vyvstává specifický svět, v němž se přízračnost starých fotografií a jejich rozpětí "tam a tehdy" překlápí v podivné "tady a teď", které ještě nestačilo sedimentovat v paměť.
Josef Bolf: Osobní dispozice. Hunt Kastner Artworks. Kamenická 22, Praha 7. Výstava se koná do 18. července.
| Čtěte také: Rozhovor: vzpomínky na věci, které se nestaly |
