Bolf vystavuje vzpomínky na věci, které se nestaly

Lukáš Jiřička
2. 12. 2009 9:00
O expozici Ty nejsi Ty, Ty jsi já v GHMP. Plus video

Rozhovor - Josef Bolf (1971) patří k nejvýraznějším českým malířům současnosti, což ve letošním roce potvrdila jak účast na výstavě Spodní proud v Galerii Rudolfinum, tak nová samostatná výstava Ty nejsi Ty, Ty jsi já, která začala na Staroměstské radnici v Galerii hlavního města Prahy.

Přestože je Bolf hlavně považován za malíře brutálně melancholických obrazů, překračuje médium malby i směrem k loutkovému filmu, porcelánovým sochám nebo zvukovým instalacím.

Foto: Aktuálně.cz

Jeho díla zasahují svoji krutostí a útočí spíš na zasuté vzpomínky a skryté emoce, než aby provokovala dešifrováním konceptuálních otázek. A nenechávají nikoho lhostejným, což není v současném umění málo.

Tvým malbám je přisuzována katastrofičnost, temnost, bezvýchodnost. Nevadí ti toto často až jednostranné čtení? Zdá se mi, že tvé práce jsou naplněny i dávkou humoru a sarkasmu, který ovšem nebývá zdůrazňován.
Pracuju s určitou intenzitou a dávám ruce pryč od toho, jak to kdo vnímá. Pokud mluvíme o humoru, je pro mě podstatné, aby vycházel z nesnesitelné emoce, nebo naopak úplně opačného pocitu. Tím pocitem může být úzkost, tíseň nebo patos, tedy věci, které pro mne samotného musí být přehnané, aby se za nimi skryl jakýsi osobní humor - ten ovšem nemusí být čitelný nebo srozumitelný.

To mi připomíná horory. Zároveň se u takových filmů lidé začínají smát, protože je křečovitý smích od té vší hrůzy osvobozuje.

Josef Bolf: Nadchod, 2009
Josef Bolf: Nadchod, 2009 | Foto: GHMP

To, co se děje na mých obrazech, je někdy nesnesitelné a extremizované, což mě zajímá. Vadí mi věci už dělané se záměrem, aby byly vtipné. Nejenže mne nepřitahují, hlavně jim nevěřím. Pokud je umění osobní, má určitě větší paletu emocí než lehký humor. Na druhou stranu si umění nemusí od počátku a priori obsahovat všechny emoce. Stačí, když začíná na dvou akordech, z kterých vybuduje celý svět.

Je tedy extrém nebo hranice snesitelnosti tím, co tě primárně láká?¨
Hodně mě ta hranice přitahuje. Mám rád rozpor mezi tím, že jsou mé obrazy namalovány jemně a křehce - a toho drsného, co se na nich odehrává, i když to jsou scény před anebo po nějaké katastrofě. Samu katastrofu nikdy nezobrazuji.

Právě absence těch, kdo neštěstí způsobili, nebo jsou za něj zodpovědní, je přitažlivá. Jsme zodpovědní tím, že se na takový výjev díváme, anebo pouze já, protože jej maluji? Je to hra s lákavou nepatřičností, kterou mám rád i u jiného umění. Pokud je dílo uděláno s nějakou intenzitou, je jedno, zda je „temné nebo světlé".

 

Mám raději okamžiky okolo; situace, které předcházely či následovaly, než akci samu. Když jsem maloval obrazy Školní hřiště, vycházel jsem z představy atomové války. Na hřišti ještě pobíhají roboti trochu jako reprezentanti dospělých, ale už je vlastně po všem. Konflikt skončil.

Tebe brutalita přitahuje jen v imaginativní rovině odehrávající se na obraze nebo ve filmu? Nikdy tě nepřitahovala surovost, která se dotýká matérie samotné?
Potence imaginace mi připadá silnější. Třeba v létě jsem pro festival GASK v Kutné Hoře promítal horor Kairo od Kiyoshi Kurosawy - není v něm skoro žádná klasická lekačka, atmosféra je však děsivější tím, že nic explicitního není vidět. Zobrazená hrůza mi totiž skoro připomíná porno, protože nenechává prostor představivosti. Ukázat všechno je jednoduché a účelné, ale nic dalšího to nerozvíjí.

Plní podle tebe umění i terapeutickou funkci, anebo se spíše jedná o záležitost odstupu a abstrahování?
Terapeutickou úplně ne. Je to spíš prostor absolutní svobody a autenticity, možnosti vypovídat. Terapie to není, protože se jedná o práci s něčím, co člověka přitahuje. Ani mě samotnému to ale není tak úplně jasné, protože na třeba na nové výstavě některé své vnitřní problémy ukazuju. Proto má taky působit jako nahlížení do cizího pokoje pootevřenými dveřmi - nebo jako čtení tajného deníku někoho blízkého.

Josef Bolf: Vlk, 2009
Josef Bolf: Vlk, 2009 | Foto: GHMP

Přesto: nemají vzpomínky a traumata na obrazech nic společného s psychoanalytickým zkoumáním sebe samého?
V životě neodkazujeme na něco, co je minulostí nebo vzpomínkou, ale na znovu vybudovaný obraz nebo prožitek vzpomínky či traumatické události. Vzpomínky víc hovoří o současnosti než o minulosti, protože je teď opět vytváříme.

Mám dojem, že v poslední době se vztahy mezi postavami, které se na tvých plátnech často opakují, stávají čitelnějšími. Zároveň, že ti větší cykly umožňují budovat jakousi osobní mytologii s polozvířecími postavami, roboty, klukem a holkou v podobném „panelákovém" prostředí.
Při pracích pro Rudolfinum jsem si mnohé vyřešil. Mám rád staré umění, zvlášť gotické, a přitahovala mne možnost v uzavřené místnosti udělat cosi na způsob velkých fresek s příběhy a mytologií, které nerozumíš.

Při práci s loutkami jsem se k určité klasičnosti navracel anebo celek částečně stylizoval do mangy; tohle období jsem ale asi už ukončil. V nových obrazech se snažím stylizaci proměnit použitím fotek z dětství a rodiny, aby namalované věci i lidé byli čímsi konkrétnější - ačkoli oč se jedná, vím jen já. Snažím se probourat permanentní adolescenci hrdinů.

Josef Bolf: Autoportrét, 2009
Josef Bolf: Autoportrét, 2009 | Foto: GHMP

Chtěl bych, aby nové malby byly osobnější a o tom samém, ale aby všechno nebylo viditelné a děj se odehrával kdesi „mezi". Proto se nová výstava jmenuje Ty nejsi Ty, Ty jsi já. Je o touze cosi sdílet - ale vlastně přesně nevědět co a jak.

Dosazuješ si do tajemných situací i konkrétnější příběhy nebo vztahy?
Příběhy úplně ne; příběhy jsou určeny pro jiné médium, to bych musel začít psát třeba fantasy romány. Když se mi tam nějaké rozjíždějí a začnu mít pocit, že by to dopadlo jako z Pána prstenů nebo Harry Pottera, tak to stopnu - protože to nechci. Důležitější jsou vztahy mezi postavami, třeba sexuální napětí. Někdo je zraněný, druhý ne. Jeden něco prožívá, druhý to není schopen sdílet.

Nakolik ty konkrétní fantomatické prostory ze 70. a 80. let, například místa z Jižního města, fungují jako jedna z postav?
Detaily možná někomu unikají, ale někteří lidé se mne spíše s nedůvěrou ptají, jestli to tak skutečně vypadalo. Ty prožitky jsou pravděpodobně pro mnohé stejné; je jedno, zda prostředí znají, jestli se jedná o příznačné detaily pro dobu a místo.

Podle mne věci účinkují, pokud vycházejí z osobního vidění. Poté jsou srozumitelné v základních pocitech a vztazích. Naše přesná historická nebo místní zkušenost není tak důležitá, aby obraz promlouval. Přesto: popisuji na obrazech dětství svoje, a nikoli někoho jiného. Možná právě díky tomu věci mohou komunikovat.

Josef Bolf: S kočkama, 2009
Josef Bolf: S kočkama, 2009 | Foto: GHMP

Tvoje práce se vyznačují velkou expresivitou a syrovostí pro českou malbu poměrně netypickou. Existují v našem prostředí malíři, kteří pro tebe jsou důležití?
Mám rád Toyen a Štyrského, toho samozřejmě i kvůli jeho textům. Vážím si Mikuláše Medka, třeba jeho obrazu Velké jídlo. Díky těmto ne zcela typickým surrealistickým malířům mám k surrealismu vztah. Mám rád i Nikla, Mertu. Tato část umění sice používá klasičtější jazyk, ale bez přehnané uctivosti.

České umělecké prostředí je jinak prostě malé. Spousta věcí v něm vypadá, že to je ono, akorát bohužel jen v tom malém kontextu. Díky pobytu v NY jsem si uvědomil, že jsme normální součástí většího celku, jen to často ani nevidíme.

České umění je bohužel jinak dost soběstačné, možná i díky tomu, že společnost je relativně bohatá oproti Polsku nebo Rumunsku. Umělci si tu občas jakoby vystačí, někteří se tím uživí. Prostředí je poměrně měšťácké a spokojené. To je asi problém.

Foto: Galerie Rudolfinum

V posledních letech se dost změnila i barevnost tvých obrazů. Potemněly a jsou matnější.
U těch posledních je to vidět nejvíc, dříve jsem používal barvy poměrně plošně. V Rudolfinu byly možná mé práce příliš explicitní, teď jsem se soustředil na běžné prožívání a situace, jež může každý zažít.

Když pracuješ s  filmem nebo zvukem, jedná se "jen" o rozšíření perspektivy, nebo radikální přeformulování toho, co děláš v malbě?
Původně jsem myslel, že se bude jednat o extenzi obrazu, ale nakonec mi došlo, že musím vše změnit a přeformulovat. Třeba můj loutkový film byl následkem pobytu v New Yorku. Tam jsem se rozhodl, že snímek, na který jsem si myslel tři roky, musím zrealizovat. Nejdříve jsem si říkal, že budu požádat o grant, ale nakonec jsem si ho z větší části zaplatil sám. V NY nikdo nečeká, že se něco stane. Tam musíš vše udělat sám, tady se trochu vyčkává.

Nakonec film velmi proměnil mé obrazy, taky jsem začal dělat porcelánové figurky. Dřív jsem malby kombinoval s kresbou. Teď jsem v posledních pracích víc uvěřil samotné malbě. Práce s dalšími lidmi nad loutkovým filmem mi dost pomohla a otevřela jiné možnosti; u malování je přece jen člověk celou dobu sám.

Dáváš výstavám temně poetické názvy. Nakolik to má rozšířit jejich vyznění nebo dialogu mezi obrazy?
Mé práce se často jmenují banálně a věcně, Nadchod nebo Pokoj. Mám rád, když je úvod poetický nebo proklamativní a věci samy mají přitom jednoduché názvy týkající se míst, které jsou všem známé. Akorát se v nich dějí trochu divné věci.

A v čem ti vlastně vyhovuje malování v cyklech?
Z čisté obsese. Často sice vidím, jak se nějaké věci opakují, ale jsem jako posedlý. Posledně jsem našel fotografie z dětství a byl tím úplně pohlcen. Každý další obraz je dalším hledáním možnosti toho, jak téma vyjádřit z jiné perspektivy. Je to jak v psychoanalýze - tak dlouho o věcech mluvíš, až je ze sebe vyplavíš. Pouze potom potřebuji, aby mou posedlost nějaký kurátor racionálně protřídil.

Lovci lebek: Josef Bolf, Z temného lesa, 2006, akryl na papíře, 230 x 274 cm
Lovci lebek: Josef Bolf, Z temného lesa, 2006, akryl na papíře, 230 x 274 cm | Foto: Aktuálně.cz
Profil autora a ukázky jeho
předchozích prací najdete
zde a zde

Jaká je tedy nová výstava?
Rozhodně ne chronologická, je spíše řazena pocitově a intuitivně, ale chtěl jsem dát novým obrazům důležitý prostor. Protože je galerie přirozeně i uměle členitá, nedá se vše vidět najednou. S kurátorkou Edith Jeřábkovou jsme se shodli, že by celek měl být nějak vážný. Dělám své věci vlastně dost vážně, už ani ta hororová legrace někdy sama neobstojí.

Název Ty nejsi Ty, Ty jsi já odkazuje i ke krajnímu a destruktivnímu vyjádření lásky, kdy chceš, aby se druhý stal tebou, a tím ho likviduješ. Z romantických důvodů mne fascinuje tato forma kanibalistické lásky.

Přímo název odkazuje k filmu Total Recall, kdy si Arnold Schwarzenegger připomíná sám sebe a budí se ze snů, v nichž je někým jiným. Navíc je to podle Philipa K. Dicka, kterého mám moc rád.

 

Právě se děje

před 16 minutami

Ribéry se podrobil operaci kotníku a čeká ho deset týdnů léčby

Fotbalisté Fiorentiny se budou muset zhruba deset týdnů obejít bez francouzského záložníka Francka Ribéryho. Šestatřicetiletý bývalý reprezentant se podrobil operaci pravého kotníku a podle informací italského klubu může teprve za dva týdny začít s rehabilitací.

Ribéry si zranění způsobil na konci listopadu v ligovém utkání s Lecce. Kvůli zákroku odcestoval do Německa, kde v minulosti hájil barvy Bayernu Mnichov.

před 40 minutami

Dvořák zahájil SP čtyřbobů dvanáctým místem v Lake Placid

Dominik Dvořák vstoupil do nového ročníku Světového poháru čtyřbobů 12. místem v Lake Placid. V americkém olympijském toboganu tak dopadl lépe než minulý týden v dvojbobech, kde dojel třináctý a šestnáctý. Zvítězil Kanaďan Justin Kripps, Dvořák na něj ztratil 1,30 sekundy.

Po úvodním kole byl český pilot s dalšími členy posádky Dominikem Suchým, Janem Šindelářem a Jakubem Noskem na devátém místě, v druhé jízdě si ale pohoršil. Na startu přitom česká čtveřice patřila k nejrychlejším.

V minulém ročníku obsadil Dvořák v konečném pořadí SP čtyřbobů sedmé místo. Jeho nejlepším umístěním byla pátá příčka z lednového závodu v Innsbrucku, naopak nejhůře dopadl právě v Lake Placid, kde byl patnáctý.

Kripps zvítězil suverénně, druhý Lotyš Oskars Kibermanis za ním zaostal o 39 setin. Obhájce prvenství v SP Němec Francesco Friedrich dojel až čtvrtý.

V neděli se pojede v Lake Placid další závod čtyřbobů.

Závody SP v jízdě na bobech v Lake Placid (USA):

Čtyřboby: 1. Kanada (Kripps, Sommer, Stones, Coakwell) 1:49,50 (54,55+54,95), 2. Lotyšsko (Kibermanis, Kaufmanis, Vilkaste, Miknis) -0,39 (54,72+55,17), 3. Rakousko (Maier, Rangl, Sammer, Moldovan) -0,47 (54,84+55,13), …12. ČR (Dvořák, Suchý, Šindelář, Nosek) -1,30 (55,07+55,73).

Zdroj: ČTK
Další zprávy