Mé tělo je mi nepohodlné a to tvoje je taky na nic. Vrcholí výstava v Rudolfinu

Ron Mueck: Muž ve člunu, 2002, kombinovaná technika.
Na snímku je sochař Melik Ohanian se svým dílem.
Na snímku jsou plastiky, jejichž autorem je Yinka Shonibare.
Instalace sochařky Isy Genzkenové.
Snímek z výstavy A Cool Breeze.
Foto: Anthony d´Offay / KHM – Museumsverband
Ondřej Váša
31. 7. 2019 19:59
Výstava nazvaná A Cool Breeze, která už je jen do konce příštího týdne k vidění v pražské Galerii Rudolfinum, se věnuje „novému pojetí klasického sochařského námětu figury“. A dosahuje nečekaně skličujícího efektu.

Začíná to dobře. Z příšeří prvního sálu nám hledí vstříc křehký a čímsi zvláštní mladík, jehož nezvyklý půvab dokonale vystihuje Freudův termín "(das) Unheimliche".

Michael Elmgreen a Ingar Dragset: On (zelená).
Michael Elmgreen a Ingar Dragset: On (zelená). | Foto: Martin Polák

Tímto pojmem se zakladatel psychoanalýzy snažil vystihnout zkušenost důvěrně známé věci, jejímž rubem je naléhavý dojem čehosi cizího či zapovězeného. V našem případě vidíme chlapce, který nic neskrývá, leč v něm instinktivně obdivujeme ženu, jejíž intenzivní přítomnost je stejně tak nepopiratelná jako neopodstatněná.

Vskutku: něžné rozpoložení, nohy, ruce a záda náleží kodaňské Malé mořské víle, kterou socha záměrně parafrázuje, chlapecký hrudník a tvář však tento podprahový erotický půvab zrazují a sexualizují coby nechtěné či rovnou zapovězené zalíbení. Přinejmenším tedy z mužského heterosexuálního úhlu pohledu.

Právě proti jeho dominanci v umění se dílo, prostřednictvím hochovy zranitelnosti zpochybňující "tradiční pojetí maskulinity", vymezuje. Stejně jako proti souvisejícímu protikladu křehkých dívek a mužných reků na mramorových soklech.

Lstivá socha současných dánských a norských autorů Elmgreena & Dragseta, lakonicky nazvaná On (zelená), zároveň dokonale předznamenává zaměření výstavy A Cool Breeze. Na té jedno z metodických zaklínadel současného umění, subverzivita neboli podvratnost, padne ještě několikrát.

Klíčová otázka projektu, zdali "lze ještě dnes používat tělo v sochařství jako prostředek vyjádření", je vlastně spíše existenciální než výtvarná. Ptá-li se po míře ironie, se kterou lze tělo v sochařství brát vážně, činí tak na pozadí sice jen latentně přítomného, leč podstatnějšího tázání: s jakou mírou ironie lze stvořeného, zrozeného člověka ještě chápat jako tvůrčí normu?

Nijak vzdáleně tomuto tázání vystihuje kurátor Petr Nedoma jeden z paradoxů sochařské současnosti, v rámci kterého "reprezentace reálné lidské bytosti", jak píše, "až absurdně zbytněla, zvláště na takzvaných sociálních sítích. Ovšem s proměnou vnímání reálného času, s nárůstem nezájmu o minulosti i budoucnost, ale i z mnoha dalších, často velmi pragmatických důvodů, se vytratil důvod fixovat podobu člověka komplikovanou cestou vytváření sochy."

Yinka Shonibare: Květinový oblak I, 2006, bavlněná látka potištěná holandským voskem, litá pryskyřice, dvě zatěžující konzoly.
Yinka Shonibare: Květinový oblak I, 2006, bavlněná látka potištěná holandským voskem, litá pryskyřice, dvě zatěžující konzoly. | Foto: Stephen Friedman Gallery

Souvisí s tím skutečnost, že "lidská figura je jako předmět uměleckého díla patrně nejznámější formou, která ale právě pro svou obecnou rozšířenost v tisících předchozích variantách je nejčastějším ‚terčem‘ pokusů o reinterpretaci". V protikladu k někdejším kánonům tak "umělci užívají figuru více ve smyslu katalyzátoru, využívají ji k formulování cest, jimiž naše kultura, tedy ta západní, konstruuje identity, sociální pozice a hodnoty", míní kurátor výstavy.

Díla na ní více či méně zdařile - podíl, sarkasticky řečeno, "umča" není nijak zhoubný - cílí na koloniální provinění, emancipační hnutí žen či pomníkovou aroganci. Jiná si hrají s výtvarným dědictvím evropského či mimoevropského umění.

Nejzajímavějších výsledků však dosahují ta zaměřená na samotné tělesné bytí člověka. A právě v tomto ohledu je pozoruhodné, s jakou mírou negace až agrese se zastoupení umělci staví vůči lidskému tělu.

Leccos už prozradí do sebe stočená Mramorová postava iráckého rodáka Athara Jabera, v jejíž zavalitých záhybech jako by vzdáleně rezonovalo robustní slavné Belvederské torzo zřejmě z prvního století před naším letopočtem. Snad jen že tentokrát nečelíme základům těla, ale rozepři vzájemně neslučitelných končetin.

Sochař Athar Jaber se svou Mramorovou postavou.
Sochař Athar Jaber se svou Mramorovou postavou. | Foto: ČTK

Není to pouhá nevázaná asociace, soudě dle Jaberovy nemilosrdné pozice vůči klasické kompozici: "Integrita dokonalého těla se stala nevhodnou pro reprezentaci moderního lidství, které charakterizuje násilí, rozklad a entropie. Tělo musí být fragmentováno, deformováno, znásilněno."

Tento výrok je pak zúročen o pár sálů dál v komentáři k frankensteinovským panákům Angličana Rogera Hiornse.

Jejich pohozenosti v prostoru odpovídá "Heideggerovo tvrzení, že lidský subjekt je náhodně ‚vržen‘ do světa", popřípadě "koncept ‚skoku do neznáma‘, s nímž přišel Søren Kierkegaard. Těla mají vždy určitou pravděpodobnost pádu; poté co upadnou, se obnoví tato potencialita. Jejich jediným účelem je čekat, až spadnou, a pak spadnout."

Sochař Roger Hiorns se svým dílem.
Sochař Roger Hiorns se svým dílem. | Foto: ČTK

Hiornsovi panáci nejsou zdaleka jedinými dětmi bezútěšného pádu. Ani jedna z janusovských tváří hadrové panenky současné německé autorky Palomy Vargy Weiszové se nezdá spatřovat východisko ze své žalostné situace, vypjatá socha taktéž německého autora Georga Herolda prožívá extázi stejně jako trýzeň.

Obří, "rodinovsky" rozostřená torza nohou Stelly Hambergové, jež z jistého úhlu vykazují tvary rodících se figur, se k sobě nachylují jako v řecké mytologii starý manželský pár proměněný ve stromy Filémón a Baukis. Jen jejich větve se nikdy neprováží.

Sochařka Stella Hambergová se svým dílem.
Sochařka Stella Hambergová se svým dílem. | Foto: ČTK

I krystalický figurální agregát Angličana Antonyho Gormleyho se rozvíjí v duchu Potlačení, jak se dílo jmenuje. Jako by se anorganická figura, vznikající dle zákonitostí neživé přírody, bránila živému zrození.

Socha, zřetelně se choulící do sebe, ostatně přiznaně vytěsňuje lidskou anatomii a nadto koroduje, vyjadřujíc tak neúprosné podléhání času. Takový čas ale není časem lidského těla, které naopak - pakliže žije - času nepodléhá, nýbrž je inkarnací jeho smyslu.

Výstava v Rudolfinu provokuje k otázce, nakolik jsme ve vlastních tělech ještě skutečně doma. Dualismus duše a těla jako by se vracel zadními dvířky, neboť jakkoliv je naše tělesnost něčím, co nás na nejbazálnější rovině spojuje - všichni cítíme hlad, doteky, všem se nám ježí kůže -, zároveň je v čím dál tím větší míře předmětem sebetvorby a identity.

A právě zde se skrývá háček, který umění coby laboratoř této tělesné sebetvorby exponuje. Protože kýžená totožnost, identita naší vůle s tělem, kterým chceme být, se zdá nárokům čím dál tím více zdůrazňované sebetvorby protiřečit.

Lze si osvojit či vytvořit jazyk, vybudovat vlastní digitální svět nebo nadefinovat pohlaví, tělo ale všem těmto snahám zlomyslně překáží jako poslední instance danosti, kterou lze jen obtížně ignorovat a měnit.

Není umělecká kritická negace - v mnohém zasloužená - reakcí na skutečnost, že se těla nemůžeme jen tak lehce zbavit a že lidské tělo zároveň zůstává figurou normality, průměru, či dokonce ideálu, tvrdošíjně vzdorující svému popření?

Možná že problém ani tak netkví v tom, že by socha přestala být aktuální, ale že jsme přestali akceptovat tělo coby závazek celého spektra existenciálních vztahů, čehož až příliš zatěžkané obrazy si nechceme připomínat.

A Cool Breeze

Kurátor: Petr Nedoma
Galerie Rudolfinum, Praha, výstava potrvá do 11. srpna.

Výstavou A Cool Breeze prochází ještě jedno tvůrčí napětí, které by tomuto odmítnutí nasvědčovalo. Zatímco v jednom z posledních sálů na nás až nepříjemně živýma očima hledí takzvaná Lidská socha od Američana Franka Bensona, imitující živé sochy z ulic velkoměst, na počátku výstavy podezřívavě vykukuje z pramice dokonale realistický Muž ve člunu od Rona Muecka.

Pygmalionská legenda o dílu tak dokonalém, až obživne, se výmluvně obrací naruby. Na jedné straně živý, tedy potící se, vadnoucí či rovnou tloustnoucí narcis se mění v dokonalou, avšak zároveň nijak transcendující sochu, svého druhu mrtvolu.

Tvůrčí akt tak ani neopakuje akt stvoření, ani není prostředkem překonání smrti, mnohem spíše připomíná akt vraždy.

Na straně druhé se nás okatě straní hyperrealistický človíček coby jediný exemplář nového evolučního druhu, který se nikomu nepodobá a jemuž potopa sebrala všechny příbuzné. A tak zůstává v lodi jako osamělý Noe - Adam, který nemá, proč by z ní vystupoval.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 52 minutami

Volejbalisté Itálie po 16 letech vyhráli mistrovství Evropy

V Katovicích italští volejbalisté udolali Slovince v pětisetové bitvě a celkově slaví sedmé zlato. Mladý italský celek na šampionátu neprohrál jediný zápas, suverénně prošel i ostravskou základní skupinou, v níž přehrál i českou reprezentaci (3:1) a také své dnešní soupeře. Tehdy 3:0, dnes 3:2. Dva týdny po ženské reprezentaci slaví Itálie zlatý volejbalový double.

Slovinci hráli již třetí finále za poslední čtyři Eura, ale opět se museli spokojit jen se stříbrem. Nad Italy vedli 1:0 a 2:1 na sety, ale rozhodující zkrácenou sadu ztratili 11:15. Jejich cesta za druhým místem přitom začala nečekanou porážkou v Ostravar Aréně s Čechy. Ti obsadili na turnaji osmou příčku.

Finálovou bitvu začali lépe Slovinci, dařil se jim servis i příjem, a byť Italové sedmibodovou ztrátu stáhli na minimum, víc už nedokázali. Karta se však záhy obrátila, mladý italský výběr se dostal do tempa a naboural sebevědomí soupeře. Koncovku třetí sady si vzal do své režie slovinský univerzál Tončen Štern, servisem ji rozhodl a přiblížil slovinský celek k vytouženému titulu. Dařilo se i jeho spoluhráčům blokařům, kteří často nacházeli mezery v italské obraně.

Kouč Ferdinando de Giorgi měl nicméně po další změně stran šťastnou ruku a střídáním univerzála Romana za Pinaliho zastavil nápor slovinských volejbalistů. Ti ještě začali rozhodující dějství tříbodovou šňůrou, ale druhá polovina tie-breaku patřila Italům pod vedením teprve devatenáctiletého smečaře Michieletta a nahrávače Giannelliho.

Bronzové medaile získali volejbalisté Polska. Úřadující dvojnásobní mistři světa si po semifinálové porážce se Slovinskem spravili chuť a před domácím publikem v Katovicích porazili šampiona z roku 2019 Srbsko 3:0.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

PSG zažilo proti Lyonu obrat. V nastavení rozhodl Icardi

Fotbalisté Paris St. Germain otočili utkání 6. kola francouzské ligy s Lyonem a po vítězství 2:1 zůstali v nejvyšší soutěži nadále stoprocentní. O třech bodech pro domácí rozhodl ve druhé minutě nastaveného času Mauro Icardi. Lionel Messi hrál od začátku duelu, ale v 76. minutě střídal.

Tým z hlavního města tak drží v čele soutěže pětibodový náskok před druhým Marseille, které porazilo 2:0 Rennes.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Poslední debatu kandidátů na kancléře SRN provázely spory o sociální témata

Spory o sociální témata, ochranu klimatu a také budoucí německou vládu provázely třetí televizní debatu kancléřských kandidátů konzervativní unie CDU/CSU Armina Lascheta, sociální demokracie SPD Olafa Scholze a Zelených Annaleny Baerbockové. Dnešní společné vystoupení trojice kandidátů bylo před nadcházejícími parlamentními volbami poslední. Vybírat nové složení Spolkového sněmu budou Němci za týden, tedy v neděli 26. září.

Další zprávy