reklama
 
 

Mé tělo je mi nepohodlné a to tvoje je taky na nic. Vrcholí výstava v Rudolfinu

31. 7. 2019 19:59
Výstava nazvaná A Cool Breeze, která už je jen do konce příštího týdne k vidění v pražské Galerii Rudolfinum, se věnuje „novému pojetí klasického sochařského námětu figury“. A dosahuje nečekaně skličujícího efektu.

Začíná to dobře. Z příšeří prvního sálu nám hledí vstříc křehký a čímsi zvláštní mladík, jehož nezvyklý půvab dokonale vystihuje Freudův termín "(das) Unheimliche".

Tímto pojmem se zakladatel psychoanalýzy snažil vystihnout zkušenost důvěrně známé věci, jejímž rubem je naléhavý dojem čehosi cizího či zapovězeného. V našem případě vidíme chlapce, který nic neskrývá, leč v něm instinktivně obdivujeme ženu, jejíž intenzivní přítomnost je stejně tak nepopiratelná jako neopodstatněná.

Vskutku: něžné rozpoložení, nohy, ruce a záda náleží kodaňské Malé mořské víle, kterou socha záměrně parafrázuje, chlapecký hrudník a tvář však tento podprahový erotický půvab zrazují a sexualizují coby nechtěné či rovnou zapovězené zalíbení. Přinejmenším tedy z mužského heterosexuálního úhlu pohledu.

Právě proti jeho dominanci v umění se dílo, prostřednictvím hochovy zranitelnosti zpochybňující "tradiční pojetí maskulinity", vymezuje. Stejně jako proti souvisejícímu protikladu křehkých dívek a mužných reků na mramorových soklech.

Lstivá socha současných dánských a norských autorů Elmgreena & Dragseta, lakonicky nazvaná On (zelená), zároveň dokonale předznamenává zaměření výstavy A Cool Breeze. Na té jedno z metodických zaklínadel současného umění, subverzivita neboli podvratnost, padne ještě několikrát.

Klíčová otázka projektu, zdali "lze ještě dnes používat tělo v sochařství jako prostředek vyjádření", je vlastně spíše existenciální než výtvarná. Ptá-li se po míře ironie, se kterou lze tělo v sochařství brát vážně, činí tak na pozadí sice jen latentně přítomného, leč podstatnějšího tázání: s jakou mírou ironie lze stvořeného, zrozeného člověka ještě chápat jako tvůrčí normu?

Nijak vzdáleně tomuto tázání vystihuje kurátor Petr Nedoma jeden z paradoxů sochařské současnosti, v rámci kterého "reprezentace reálné lidské bytosti", jak píše, "až absurdně zbytněla, zvláště na takzvaných sociálních sítích. Ovšem s proměnou vnímání reálného času, s nárůstem nezájmu o minulosti i budoucnost, ale i z mnoha dalších, často velmi pragmatických důvodů, se vytratil důvod fixovat podobu člověka komplikovanou cestou vytváření sochy."

Souvisí s tím skutečnost, že "lidská figura je jako předmět uměleckého díla patrně nejznámější formou, která ale právě pro svou obecnou rozšířenost v tisících předchozích variantách je nejčastějším ‚terčem‘ pokusů o reinterpretaci". V protikladu k někdejším kánonům tak "umělci užívají figuru více ve smyslu katalyzátoru, využívají ji k formulování cest, jimiž naše kultura, tedy ta západní, konstruuje identity, sociální pozice a hodnoty", míní kurátor výstavy.

Díla na ní více či méně zdařile - podíl, sarkasticky řečeno, "umča" není nijak zhoubný - cílí na koloniální provinění, emancipační hnutí žen či pomníkovou aroganci. Jiná si hrají s výtvarným dědictvím evropského či mimoevropského umění.

Nejzajímavějších výsledků však dosahují ta zaměřená na samotné tělesné bytí člověka. A právě v tomto ohledu je pozoruhodné, s jakou mírou negace až agrese se zastoupení umělci staví vůči lidskému tělu.

Leccos už prozradí do sebe stočená Mramorová postava iráckého rodáka Athara Jabera, v jejíž zavalitých záhybech jako by vzdáleně rezonovalo robustní slavné Belvederské torzo zřejmě z prvního století před naším letopočtem. Snad jen že tentokrát nečelíme základům těla, ale rozepři vzájemně neslučitelných končetin.

Není to pouhá nevázaná asociace, soudě dle Jaberovy nemilosrdné pozice vůči klasické kompozici: "Integrita dokonalého těla se stala nevhodnou pro reprezentaci moderního lidství, které charakterizuje násilí, rozklad a entropie. Tělo musí být fragmentováno, deformováno, znásilněno."

Tento výrok je pak zúročen o pár sálů dál v komentáři k frankensteinovským panákům Angličana Rogera Hiornse.

Jejich pohozenosti v prostoru odpovídá "Heideggerovo tvrzení, že lidský subjekt je náhodně ‚vržen‘ do světa", popřípadě "koncept ‚skoku do neznáma‘, s nímž přišel Søren Kierkegaard. Těla mají vždy určitou pravděpodobnost pádu; poté co upadnou, se obnoví tato potencialita. Jejich jediným účelem je čekat, až spadnou, a pak spadnout."

Hiornsovi panáci nejsou zdaleka jedinými dětmi bezútěšného pádu. Ani jedna z janusovských tváří hadrové panenky současné německé autorky Palomy Vargy Weiszové se nezdá spatřovat východisko ze své žalostné situace, vypjatá socha taktéž německého autora Georga Herolda prožívá extázi stejně jako trýzeň.

Obří, "rodinovsky" rozostřená torza nohou Stelly Hambergové, jež z jistého úhlu vykazují tvary rodících se figur, se k sobě nachylují jako v řecké mytologii starý manželský pár proměněný ve stromy Filémón a Baukis. Jen jejich větve se nikdy neprováží.

I krystalický figurální agregát Angličana Antonyho Gormleyho se rozvíjí v duchu Potlačení, jak se dílo jmenuje. Jako by se anorganická figura, vznikající dle zákonitostí neživé přírody, bránila živému zrození.

Socha, zřetelně se choulící do sebe, ostatně přiznaně vytěsňuje lidskou anatomii a nadto koroduje, vyjadřujíc tak neúprosné podléhání času. Takový čas ale není časem lidského těla, které naopak - pakliže žije - času nepodléhá, nýbrž je inkarnací jeho smyslu.

Výstava v Rudolfinu provokuje k otázce, nakolik jsme ve vlastních tělech ještě skutečně doma. Dualismus duše a těla jako by se vracel zadními dvířky, neboť jakkoliv je naše tělesnost něčím, co nás na nejbazálnější rovině spojuje - všichni cítíme hlad, doteky, všem se nám ježí kůže -, zároveň je v čím dál tím větší míře předmětem sebetvorby a identity.

A právě zde se skrývá háček, který umění coby laboratoř této tělesné sebetvorby exponuje. Protože kýžená totožnost, identita naší vůle s tělem, kterým chceme být, se zdá nárokům čím dál tím více zdůrazňované sebetvorby protiřečit.

Lze si osvojit či vytvořit jazyk, vybudovat vlastní digitální svět nebo nadefinovat pohlaví, tělo ale všem těmto snahám zlomyslně překáží jako poslední instance danosti, kterou lze jen obtížně ignorovat a měnit.

Není umělecká kritická negace - v mnohém zasloužená - reakcí na skutečnost, že se těla nemůžeme jen tak lehce zbavit a že lidské tělo zároveň zůstává figurou normality, průměru, či dokonce ideálu, tvrdošíjně vzdorující svému popření?

Možná že problém ani tak netkví v tom, že by socha přestala být aktuální, ale že jsme přestali akceptovat tělo coby závazek celého spektra existenciálních vztahů, čehož až příliš zatěžkané obrazy si nechceme připomínat.

A Cool Breeze

Kurátor: Petr Nedoma
Galerie Rudolfinum, Praha, výstava potrvá do 11. srpna.

Výstavou A Cool Breeze prochází ještě jedno tvůrčí napětí, které by tomuto odmítnutí nasvědčovalo. Zatímco v jednom z posledních sálů na nás až nepříjemně živýma očima hledí takzvaná Lidská socha od Američana Franka Bensona, imitující živé sochy z ulic velkoměst, na počátku výstavy podezřívavě vykukuje z pramice dokonale realistický Muž ve člunu od Rona Muecka.

Pygmalionská legenda o dílu tak dokonalém, až obživne, se výmluvně obrací naruby. Na jedné straně živý, tedy potící se, vadnoucí či rovnou tloustnoucí narcis se mění v dokonalou, avšak zároveň nijak transcendující sochu, svého druhu mrtvolu.

Tvůrčí akt tak ani neopakuje akt stvoření, ani není prostředkem překonání smrti, mnohem spíše připomíná akt vraždy.

Na straně druhé se nás okatě straní hyperrealistický človíček coby jediný exemplář nového evolučního druhu, který se nikomu nepodobá a jemuž potopa sebrala všechny příbuzné. A tak zůstává v lodi jako osamělý Noe - Adam, který nemá, proč by z ní vystupoval.

autor: Ondřej Váša | 31. 7. 2019 19:59

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama