Dělníci, hleďte na svět tvůrčíma očima. Moravská galerie vystavuje Boudníka

Foto: archiv Moravské galerie v Brně
Ondřej Váša
9. 6. 2019 10:54
Promyšlená výstava Moravské galerie v Brně uvádí prorockého dlouhána Vladimíra Boudníka do společnosti současných konceptuálních umělců.

Těžko vyčítat Bohumilovi Hrabalovi, že z památky Vladimíra Boudníka vysoustružil "něžného barbara", skutečnosti ne zcela odpovídajícího martyra s "otiskem božího palce na čele". Dvoumetrový a horlivý Boudník přirozeně vyčníval, přečníval, zahlcoval. "Člověk ho viděl už z dálky, jak se klátil v davu. A byl strašně užvaněnej, pořád něco povídal," vzpomíná na něj dnes jeden z pamětníků.

Pohled do výstavy děl Vladimíra Boudníka.
Pohled do výstavy děl Vladimíra Boudníka. | Foto: archiv Moravské galerie v Brně

Připomeňme jen ve stručnosti, že Vladimír Boudník, který žil v letech 1924 až 1968, strávil klíčovou část svého tvůrčího života v továrenském prostředí. Zde čerpal inspiraci pro své takzvané aktivní či strukturální grafiky, v nichž dráždil, až drásal dílenské plechy a železné desky, objevuje tak "nepřebernou klenotnici tvarů a nových podnětů".

Zde také uváděl do praxe styl řečený explozionalismus, v jehož rámci učil dělníky dívat se na svět tvůrčíma, oduševnělýma očima. Z jizev a vrásek, jež zdůrazňoval v syrových materiálech, sestavoval abecedu niterného prožívání světa.

Explozionalismu zdaleka neučil jen dělníky. Boudník během 50. a 60. let minulého století tiskl novátorské grafiky se stejnou vášní, s jakou sepisoval horečnaté manifesty a vysvětloval těkavé myšlenky kolemjdoucím. S až odzbrojující naivitou se v nich snažil probudit hravého ducha a naučit je "přeměnit za součinnosti obrazotvornosti skvrny stěn domů v obrazárnu průběhem několika minut". Byl chrličem své vlastní katedrály, na kterou pořád pršelo.

Kurátoři aktuální výstavy Boudníkových děl v Brně, Ondřej Chrobák a Petr Ingerle, se nicméně zřekli pokračující apoteózy. K Boudníkovi spíše než jako k otci přistupují coby ke staršímu bratranci. Jako k jednomu z pionýrů "nového umění", jehož posláním bylo "redefinovat poměr umění k životu, jedince i společnosti".

Výstavu v Pražákově paláci autoři pojali jako příležitost sevřít rozevírající se mezigenerační nůžky, neboť "mnozí, kteří dnes bezmezně obdivují Boudníkovy grafiky, smýšlejí negativně o současném umění, založeném často na principech, jež Boudník pomáhal definovat a prosadit".

Vztah to není méně úctyhodný, jen o něco více rovnostářský a snad i vřelejší. Ostatně současné generace mají dost svých Boudníků. Manipulátorů se skvrnami, rýhami, šmouhami či pixely, co z lógru materiálu dokážou číst sdělitelné obrazy.

Pohled do výstavy děl Vladimíra Boudníka.
Pohled do výstavy děl Vladimíra Boudníka. | Foto: archiv Moravské galerie v Brně

Jeden z takových "Boudníků", v Praze žijící Angličan Fraser Brocklehurst, shodou okolností vystavuje o pár pater výše v atriu Pražákova paláce. Jeho hrubé obrazy, až manicky zaplňující zápisníky, omalovánky, bloky, kalendáře či plátna, jsou na jedné straně primitivní, až infantilní. Na straně druhé: právě takovou řečí hovoří noční můry, které se nebojí denního světla.

Sejděme ale zpět do přízemí, k výstavní "eseji" o čtyřech zastávkách na Boudníkově cestě. Dvoukřídlé výstavě autor, kterému je věnována, nakonec ani nedominuje. Úměrně svému někdejšímu pedagogickému nadšení se naopak drží v pozadí jako ten, který inspiruje dialog s mladšími umělci a v nemenší míře i rozmluvu mezi nimi samotnými.

Péčí kurátorů je to rozhovor podnětný a aktuální. Na první zastávce výstavy, v prostředí "ulice", tak například Boudníkovým naivním "grafickým postům" položí brilantně jednoduchou otázku: "Budeme podobně muzeálně uchovávat a vystavovat facebookové ‚posty‘ současných umělců?" Což sice může na první pohled znít nepatřičně akademicky, leč v kontextu až příliš hlučné samoty soustředěné kolem ekologické aktivistky Grety Thunbergové - právě ona kurátorům slouží za příklad současných buditelů - nabírá taková otázka grády, o kterých se Boudníkovi ani nesnilo.

Mezi plejádou výzev a faktickou hrozbou zruinování planety zdá se rozléhat obří poklidné parkoviště, které umění zaplňuje svými vehikly s pomálem najetých kilometrů, leč prázdnou nádrží.

Pohled do výstavy děl Vladimíra Boudníka.
Pohled do výstavy děl Vladimíra Boudníka. | Foto: archiv Moravské galerie v Brně

"Ulice" se mění na křižovatku a před návštěvníka klade dilema: na "psychiatrii", nebo do "Brna"? Pokud čtenář výstavu ještě nenavštívil, doporučujeme mu vzít to nejprve "do Brna". Ani ne proto, že zmíněná sekce připomíná Boudníkovu výstavu v roce 1967 a odhaluje niterný kontakt s umělci Jiřím Kocmanem, Daliborem Chatrným, Milošem Korečkem či Václavem Zykmundem.

Skutečným hrdinou této části je básník, "demiurg" a "kníže bohémy" Jan Novák, kterého "kdyby nebylo, museli bychom si jej vymyslet".

Novákovy megalomanské proklamace, nikoli nepodobné Boudníkovým manifestům, opanovávají celé křídlo Pražákova paláce s nevinnou dravostí dadaistického otesánka. To Novák je Boudníkovým zlým dvojčetem, které na výstavě odhaluje svébytnou křehkost a zároveň dutost uměleckých ambic a nadějí, jež se sice zaštiťovaly člověkem, ale pro své uskutečnění by vyžadovaly svět bez lidí.

Tedy se k Novákovi obraťme stranou a vraťme se do "továrny", jejíž halou zaznívá otázka: "Co si počít s Boudníkovým nárokem na rozměr člověka coby ‚manuálního‘ a ‚duševního‘ pracovníka, když v rámci průmyslu 4.0 spousta manuálních i duševních odvětví jednoduše zanikne?"

Část výstavy věnovaná Janu Novákovi.
Část výstavy věnovaná Janu Novákovi. | Foto: archiv Moravské galerie v Brně

V tomto ohledu výstavu udržuje v napětí trojúhelník mezi umělci Jiřím Skálou, Pavlem Mrkusem a Matejem Al-Alim, kteří každý po svém nahlížejí duchovní rozměr současného výrobního prostředí. Al-Ali tak sleduje dílnu z pohledu CNC strojem obráběné trubky a názorně aktualizuje postřeh, že to nejsme my, kdo ovládáme stroje, nýbrž postupujeme tak, jak nám logika strojů diktuje. A tak zatímco surovina akrobaticky manévruje dílnou, obráběč občas zkazí záběr jako marginální důvod transcendentálního pohybu.

Videem Pavla Mrkuse doslova prosvítá podobný motiv: pakliže se pravidelné pohyby hi-tech strojů až příliš podobají rituálnímu tanci a až příliš odpovídají tempu opakující se sútry zenového buddhismu, neznamená to, že se stroje modlí lépe, než jak to dokážou lidé?

Skála pak vystavuje fotografickou sérii soustruhů, odkoupených zaměstnanci od zaniknuvší fabriky, a podtrhuje tak tíživou melancholii vztahů k věcem - a zároveň nelidskou vazbu k výrobním prostředkům, které, jakmile počnou vymírat, s sebou nezřídka berou i své pány.

A teď jestli Boudníkovo umění nesvědčí podobnému vzdáleně příbuznému mizení. Pro tuto otázku bude každopádně dobré dojít a skončit na "psychiatrii", u Boudníkových Rorschachových testů.

Pohled do výstavy děl Vladimíra Boudníka.
Pohled do výstavy děl Vladimíra Boudníka. | Foto: archiv Moravské galerie v Brně

Není od věci zmínit, že zhruba rok před Boudníkovou smrtí francouzský filozof Roland Barthes vydává vlivnou esej Smrt autora, v níž razí tezi, že "text je utvořen z mnohých psaní, která pocházejí z různých kultur a která vzájemně vstupují do dialogu, parodie a rozepře". Z čehož zjednodušeně řečeno vyplývá, že to není autor, kdo je ručitelem smyslu vlastního textu, nýbrž čtenář, který v několik set let starém rukopise dovede číst souvislosti, o nichž v pravém slova smyslu omezený pisatel neměl ponětí.

Slovy Barthese: "Čtenář je prostorem, do kterého se zapisují všechny citace, z nichž je psaní vytvořeno. Jednota textu není v jeho původu, ale v jeho určení, které však již nemůže být osobní: čtenář je člověkem bez historie, biografie a psychologie. Je pouze někým, kdo drží pohromadě v jednom prostoru všechny stopy, z nichž je psaný text vytvořen."

A tak "zrození čtenáře musí být zaplaceno smrtí autora" a "psát znamená dosáhnout skrze předem danou neosobnost onoho bodu, ve kterém jedná, ‚performuje‘ pouze řeč, a ne ‚já‘".

Boudník

(Pořádá Moravská galerie v Brně)
Kurátoři: Ondřej Chrobák, Petr Ingerle
Architekt: Tomáš Svoboda
Pražákův palác, Brno, výstava potrvá do 11. srpna.

Nyní si namátkou přečtěme pár blízkých vět z Boudníkových manifestů: "Když tvoříte obraz, budujete jej na základě předchozích vlivů, starších nebo mladších, tedy na základě inspirace. Nikdo tedy nemůže vzhledem k vesmírnému dění předejít současnost - leda vzhledem k činnosti současníků."

Anebo: "Obraz musí býti filmovým pásem o nesčíslném množství napětí a psychologických explozí zhuštěných do nehybné plochy a předvedených v nekonečně krátkém čase", přičemž "bude dostačující, když divák příslušný shluk skvrn na zdi ofotografuje či zarámuje".

Není tedy divu, že "umělecké školy budou existovat i nadále, ale oproti minulosti nebudou umění řemeslně vyučovat, nýbrž budou umění ze svého kolektivu vydávat". Co se tím říká jiného, než že nebude již privilegovaných autorů, ale pouze více či méně citlivých čtenářů a předčítačů?

Když Vladimír Boudník výše řečené uváděl do praxe před užaslými kolemjdoucími, v tomto ohledu dělal mnohem víc, než že by učil lid rozvíjet zakrnělou fantazii a vystavoval je Rorschachovým testům.

Fraser Brocklehurst: Pillow talk

(Pořádá Moravská galerie v Brně)
Kurátor: Richard Adam
Grafická úprava: Markéta Otthová
Moravská galerie, Pražákův palác, Brno, výstava potrvá do 11. srpna

V samotném těle oprýskaných zdí, želez a plechů systematizoval cosi jako elementární gramatiku neviditelného či přímo vytěsňovaného světa škrábanců, plesnivých skvrn a kaněk. Gramatiku sice pohyblivou a nestálou, přesto systematickou, jejíž byly Boudníkovy grafiky názornou čítankou.

Brněnská výstava dostává Boudníkovu dědictví: ukazuje výtvarné umění jako neutuchající pokus o gramatiky fenoménů a věcí, jejichž řeči prozatím neumíme naslouchat.

 

Právě se děje

Další zprávy