Původní manga One Piece od Eiičiróa Ody vychází od roku 1997. K loňskému srpnu se jí celosvětově prodalo přes 516 milionů výtisků v 61 zemích. Mezi lety 2008 a 2018 šlo o nejžádanější mangu a podobně úspěšný byl také animovaný seriál. Ten od roku 1999 běží dodnes, aktuálně má takřka 1100 epizod.
Co z obou děl učinilo takovou událost? Dnes osmačtyřicetiletý japonský autor vytvořil pozoruhodný svět, jenž jako ta nejlepší manga či anime mísí západní vlivy s východními. Odehrává se na planetě, kterou takřka pohltil oceán. Na jeho vlnách se plaví tlupy pirátů i nebezpečné opancéřované lodě mariňáků hodlajících zjednat pořádek. A pod hladinou se nacházejí obrovští mořští draci či rybí lidé.
One Piece si půjčuje z fantasy, westernu, pirátských dobrodružství i superhrdinských komiksů. Originálně, ale také s nadhledem to kombinuje. Čtenáře či diváky zve do rozlehlého prostoru, kde je vše podivuhodně ohebné a tekuté - od proplouvání mezi žánry přes morálku mnoha protagonistů po hlavního hrdinu Monkeyho D. Luffyho.
Tento mladičký střízlík ve slamáku s tváří naivního holátka zdánlivě nezapadá do světa vousatých hrubiánů a mužů se železnou bradou a sekerou místo ruky. Jeho snu stát se králem pirátů se tu každý vysměje. Jenže Luffy má dvě hrozivé zbraně. Tou první jsou až nebezpečně nakažlivý optimismus, sny a nezdolná víra v sebe sama. Druhou pak schopnost se gumově natahovat, kterou získal po požití takzvaného ďábelského ovoce.
Nová osmidílná adaptace od Netflixu dovede energii původní mangy a anime včetně rozverného protagonisty přenést na diváky během první čtvrthodinky. A už v tempu nepoleví.
Po nedávném nepovedeném pokusu udržet při životě seriál Zaklínač tak firma složila reparát v podobě fantasy, které se vůbec nebere vážně, ale přitom umí během chvilky představit živé, nejednorozměrné charaktery. Ty definuje mnohem víc než prvky jako slamák, charakteristicky zrzavé vlasy či fakt, že někdo vlastní tři meče, byť i s těmito oblíbenými atributy japonské komiksové a animované produkce tvůrci zdařile pracují.
Právě detaily a načasování připomenou kreslené předobrazy: hrdinové stoicky čekají v nehybně sošné póze, aby jedním dvěma rychlými pohyby vmžiku vyrazili do akce. Japonští autoři mangy a anime si tuto hru rychlosti a klidu půjčili už z tradice samurajských filmů. Nyní se pod dohledem americké produkce vrací zpět do hrané tvorby.
Lehkým tónem a schopností vymodelovat postavy, se kterými chcete okamžitě vyrazit za dobrodružstvím, One Piece připomíná letošní snímek Dungeons & Dragons: Čest zlodějů podle oblíbené deskové hry na hrdiny. Oproti němu ale navíc vyniká uhrančivým světem, kde piráti nejsou děsiví jen kvůli plnovousům, šavlím a nedostatku slušného vychování, ale také třeba kvůli tomu, že se umí rozložit jako ze stavebnice Lego, každým kouskem těla napadnout jiného protivníka a v mžiku se složit dohromady.
Roztodivný svět plný magických schopností vyvolával ve fanoušcích franšízy obavy, jak vše bude fungovat s živými herci. Strachovali se zbytečně. Hraný One Piece nakládá s končetinami hrdiny Luffyho stejně obratně, jako se proplétá rozmanitými lokacemi pirátské říše a jako bruslí mezi žánry, nadsázkou i uvěřitelností.
Jde o nadšené pirátské dobrodružství v konturách fantasy, jež nezavírá oči před krutostí skutečných pirátů, ale jasně říká, že mezi piráty i mariňáky mohou být dobří a zlí.
Města i městečka oblepená plakáty s tvářemi největších psanců a podniky, kde nespokojení zákazníci rozbíjejí lahve whisky o bar, zase přinášejí špetku westernové atmosféry. Když dojde na akci, což se stává velmi často, divák se baví přehlednými choreografiemi. Svěží jsou i i díky tomu, že rovnou měrou využívají japonské meče, čínské bojové tyče, gumově se natahující pěsti i cokoli, co zrovna komukoli přijde pod ruku.
Akce má švih a po vzoru kreslených grotesek se příliš neobtěžuje fyzikálními zákony. Přitom tvůrci během těch největších kejklí umí přepnout do takřka hororové nálady.
Samotný příběh je jednoduchý. Jde v něm pochopitelně o poklad. O ten údajně největší na světě, který před více než dvaceti lety schoval slavný pirát Gold Roger před svou popravou. Od té doby tuto tajuplnou snad truhlu, snad něco jiného, hledají všichni námořní lupiči. Včetně Luffyho.
Jenže jeho příběh je pozoruhodný. Za jeho snem najít poklad a stát se králem pirátů od začátku cítíme víc než hamižnost. Už když dobrosrdečný mladík naverbuje první dva členy posádky, ti svorně odmítají, že by byli nějakou posádkou. Jednak nejsou piráti, neboť jde o zrzavou zlodějku Nami a zasmušilého samuraje Zora se zeleným vlasem i kamennou tváří, a pak také nesdílejí Luffyho nadšení pro… vlastně pro cokoli.
Oba jednají pragmaticky, oba nejraději pracují sólo. Přesto je brzy zřejmé, že mezi nimi přeskočila jiskra. Ať už mají jakékoli zájmy, ať už před ostatními skrývají cokoli, nejsou si lhostejní.
One Piece zaujme také schopností rychle představit svůj podivný svět, byť divákům zároveň příliš mnoho nevysvětluje ani neprozrazuje. Na stolech komnat v podpalubí lodí se pohybují obří šneci sloužící jako telefony, mariňáci nosí anachronické kostýmy spojující oficiálnost uniformy s kšiltovkami patřícími spíše na školní baseballové hřiště.
Jsou to věci, které by neměly patřit dohromady, přitom posilují celkový zážitek ze seriálu, který tak jako každé dobré fantasy či sci-fi umí překvapit a ohromit. A byť cílí převážně na mládež, ve svých úvahách o roli svobody či naopak řádu a pořádku nabízí i něco pro dospělejší publikum. Pokud mu tedy nestačí skvěle vystavěná, odvyprávěná žánrová oddechovka plná povedených bitek a zapamatovatelných postav.
One Piece si věrně půjčuje z předlohy to zásadní, byť některé zvraty a posuny v ději přináší podstatně dříve. Třeba o zhruba 200 epizod původního anime dříve. Ale to není podstatné.
Důležité je, že funguje jako samostatné, plnohodnotné pirátské fantasy. A jako vzácný příklad, kdy evidentně drahý, mnohdy vizuálně opulentní seriál umí dělat i něco jiného než špatně kopírovat temné politikaření Hry o trůny.
