Film nazvaný Muž, který stál v cestě od čtvrtka promítají kina. Vypráví o politikovi a někdejším primáři Františkovi Kriegelovi v době sovětské okupace ze srpna 1968. Premiéře předcházel konflikt, jejž nyní řeší právníci. Autor scénáře Ivan Fíla měl film i režírovat, z projektu byl však odvolán producentem Miloslavem Šmídmajerem a nahrazen Petrem Nikolaevem.
Ponechme stranou, kdo je v tomto komplikovaném a velmi osobním sporu v právu: ať už byl původní záměr jakýkoliv, Nikolaev natočil po Lidicích z roku 2011 další historické drama zdánlivě mezinárodních parametrů, které však selhává ve snaze říci cokoli podstatného.
Lékař a politik Kriegel byl bezesporu hrdinou roku 1968. Jako jediný a nejzásadovější představitel pražského jara odmítl podepsat takzvaný moskevský protokol, tedy dohodu se Sovětským svazem legitimizující vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Film vykresluje převážně tuto událost. Je přehledný, koncentrovaný, odehrává se v jasně vymezeném prostoru a čase. Většinu pozornosti upíná k tomu, jak byli předseda Národní fronty Čechů a Slováků Kriegel a jeho kolegové Alexander Dubček či Josef Smrkovský uneseni do Moskvy a po neúspěšných pražských pokusech o dohodu přinuceni k podpisu na "nepřátelském území".
V tomto ohledu se Muž, který stál v cestě podobá spíše sevřeným úlomkům z dějin, jak je prezentoval seriál Roberta Sedláčka České století, než mnohým rozevlátým životopisům a historickým portrétům typu dramatu Masaryk režiséra Julia Ševčíka či Toman od Ondřeje Trojana.
Tyto rozporuplné snímky se zcela ztrácely v pokusu vykreslit ambivalentní hrdiny československých dějin. Novinka trpí opačným problémem: jejím jediným cílem je vyrobit velkého hrdinu, který se postavil zlému komunistickému režimu.
A podobně jako režisér Slávek Horák ve svém filmu Havel potřeboval pro zákruty vyprávění podle osvědčeného hollywoodského mustru trochu upravit někdejšího disidenta a pozdějšího prezidenta do snadno uchopitelné podoby, i tvůrci Muže, který stál v cestě redukují Kriegela na toho, kdo odolal ďáblovi.
Je tedy nejprve potřeba takového hrdinu náležitě romantizovat jako zásadového, přísného, ale velmi lidského chlapíka, k čemuž slouží scéna s lékařkou nebo nechtěně komická pasáž, kdy za zvuků písně Třešně zrály politika kdosi přiváží na důležité jednání trabantem.
Ano, Kriegel byl skromný, odmítal služební automobily a do práce jezdil tramvají. Jenže to je na film málo, ten potřebuje vysochat mnohem lepší bustu. A pokud možno se co nejelegantněji vylhat z toho, že sledujeme osud celoživotního socialisty - ať už v poválečných letech či poté, co byl po událostech roku 1968 vyloučen ze strany a zbaven funkce primáře lůžkového oddělení Výzkumného ústavu chorob revmatických v Praze.
Snímek však postrádá všechny ty momenty, které z Kriegela činí komplikovanou, a proto fascinující, inspirující i problematickou postavu tuzemských dějin.
Jistě nikdo nechce životopis "od A do Z", takové většinou nefungují. Jenže k čemu dnes točit snímek, který není portrétem jedince a na historickou událost nahlíží jen jako na možnost co nejokatěji sdělit, jak démonický byl minulý režim?
Režisér Nikolaev dovede během událostí v Moskvě držet tempo. Momenty, kdy jsou hrdinové odtržení od sebe, kdy jeden neví, co se děje s druhým, mají svou působivost. Pomáhá tomu i obsazení: Adrian Jastraban je přesvědčivý Gustáv Husák, ještě lépe pak rozepřemi i chatrným zdravím zmítaného Alexandra Dubčeka hraje talentovaný Daniel Heriban. Na jeho výkon je až bolestivé se dívat při vědomí, že třiačtyřicetiletý herec těsně před premiérou zemřel.
Zdaleka nejméně přesvědčivě ovšem vyznívá Tomáš Töpfer v roli Kriegela. Nejenže moc neví, jak ztvárnit scény, v nichž "jde do tuhého", a bloudí plátnem s lehce otupělým výrazem, který má značit napětí. Ještě navíc mu scénář přihrává do úst legračně patetické věty typu "Ten náš komunismus, to byla stejně cesta od čerta k ďáblu".
Petr Nikolaev na patosu pracuje s pomocí dramatické hudby, protože například ze sovětského vůdce Leonida Iljiče Brežněva je potřeba udělat satanáše co nejvíce prostředky, aby to bylo každému jasné. Aby film stále upozorňoval, že jde o historické drama, občas přepne do černobílé a navodí náladu dobového zpravodajství. Je to potřeba, jinak bychom - navzdory zdánlivé realističnosti - občas mohli mít pocit, že se ocitáme v říši báchorky.
Tvůrci pochopitelně čerpají z reality, mnohé dojemné scény, jako záplava dopisů, kterou Kriegel dostával poté, co se postavil Moskvě, mají základ ve skutečnosti. Jenže přesně tohle filmařům stačí: vyvolat iluzi, že máme být na co hrdí, že i my máme hrdiny, kteří se za něco postavili a zřekli se zlého komunismu, jenž je následně uštval.
Co na tom, že Kriegel žil celou další dekádu a příčinou jeho úmrtí asi byla spíše životospráva než tyranský režim, byť ten mu v té době prováděl věci, jež by vydaly na další film.
Tu dekádu, kdy byl stále dosti aktivní postavou českého disentu, film smázne jednou montáží. Kriegela s manželkou vyděsí projíždějící automobil a on následně - nejspíš z toho leknutí - umírá. Naštěstí ještě než naposledy vydechne, zvládne se vzdát své komunistické víry.
Dosud se v čele pomyslné disciplíny, kterak vytvořit karikaturu pro potřeby svižného dramatického vyprávění, nacházel režisér Slávek Horák se svým Havlem. Film o Kriegelovi se však směle dere do čela pelotonu. Horák sice mnohé události pojednával až směšně, alespoň se ale pokusil předestřít nějaká etická dilemata, byť v banální, zjednodušené podobě.
Snímek o Kriegelovi se jakéhokoli politického uvažování rovnou vzdává. A zneužívá Kriegela pro jednorozměrnou antikomunistickou vyprávěnku, která se navíc maskuje jako drama o cti. Je smutné, že proti dávno mrtvému nepříteli je nutné si vypomáhat jeho vlastním arzenálem.
Film
Muž, který stál v cestě
Režie: Petr Nikolaev
Bontonfilm, v kinech od 25. května.
