Klikař Beny je nyní nominovaný na cenu Magnesia Litera v kategorii próza, vítěz bude oznámen tuto neděli na Nové scéně Národního divadla. Nějakou šanci určitě má. Kniha čítající přes 350 stran a vydaná nakladatelstvím Host disponuje kvalitami, jaké česká kulturní scéna oceňuje: je vtipná, roztáčí orloj hrabalovských figurek a drsně solí komunistický režim v jeho zbytnělé, nechutně cynické podobě. Odehrává se přitom v době, kdy ještě nic moc nenasvědčovalo, že přijde změna.
Bohatá píše barvitě. "‚Já bysem radši toho manipulanta,‘ odpověděl jí Beny a v duchu si pomyslel, to víš, celej den za p*delí debilům, co si mě budou posílat pro pivo. Ani ho*no. Nahlas ještě dodal: ,Už sem rozmyšlenej na manipulanta,‘ a za zády mu zaznělo nesouhlasný zakašlání. To se ta druhá bába zjevně vyjadřovala k jeho vzhledu a nedostatku ambicí. Nepatrně se ušklíb a kádrovačce vyjelo obočí po čele jako šraňky."
Mladík Beny se dostane do vysočanské fabriky. Poznal ji jako učeň na praxi. Už okoukal různé způsoby, jak se dobře "zašívat", aby se nepředřel, ale hlavně aby měl čas fotit. Coby manipulant se může pohybovat skoro všude a továrna i její osazenstvo nabízejí úchvatně fotogenické situace.
"Slunce prosvěcující prach ve špinavých oknech. Gejza s Deméterem opření o požární schodiště s lahváči v ruce, Gejza se drbe na holým pupku, kterej mu leze z děravýho nátělníku, Deméter se směje s hubou dokořán a v ní tři poslední zuby. Holky ze skladu v krátkejch zástěrách a holinách opřený o dřevěnou boudu, zavřený oči natočený do slunce, ruce poslepu posílají cigarety k namalovanejm rtům," píše Bohatá, která sama amatérsky fotila.
Zároveň vystihuje jednu ze zlatonosných žil tehdejší neoficiální kultury. Počátkem 80. let vzrostl počet amatérských fotografů, z nichž nejzajímavější byli dokumentaristé. Autorka v knize jmenuje Jindřicha Štreita - ten tam ale nevystupuje, pouze jeho fotografie. Bohatá nezmiňuje ani Štreitovu skutečnou epizodu, jak byl podmínečně odsouzen za nelichotivé zobrazování socialistické společnosti na venkově.
Štreitovy syrové, zároveň empatií přetékající snímky zná protagonista románu Beny z časopisu o fotografii a snaží se jim přiblížit silou výpovědi. A totéž dělá spisovatelka přiléhavým popisem reálií, například tovární kantýny: "Sebral ze stolu umakartovej tác a šoupal s ním po odřeným pultu. Bylo narváno, ale okýnko rychle plivalo ven jeden plnej talíř za druhým a fronta odsýpala. Tlusťoch u výdeje zavadil okem o lžíci na Benyho tácu a houk na něho: ‚Jen polívku?‘ "
Bohatá vypráví suverénně, stylově pochmurně. Věří v laskavost navzdory nelaskavé době. Vysoká míra vulgarismů v jejím textu je přímo úměrná skličujícím poměrům. Autorka vydala Klikaře Benyho vloni, po próze Všichni sou trapný z roku 2019 a pět let staré prvotině Máňa a my druzí. Tentokrát stvořila živoucí svět točící se nejen okolo fabriky, ale hlavně sběrny surovin.
Oplocený areál kdesi na Žižkově s plechovou boudou, ve které si Beny neoficiálně zařídí fotokomoru, je skutečným domovem několika vyděděnců. Spravuje ho Fabrikant, syn někdejšího továrníka. S Benym se skamarádil přes Víťana, hrdinova dvanáctiletého bratra, jenž do sběrny chodil krást.
Pravidelně ji navštěvuje i šedesátník Hany, invalida, kterému se stýská po starém Žižkově. Část pražské čtvrti podstoupila asanaci, celé ulice byly strženy, mezi nimi i Hanyho dům a oblíbená hospoda. "Jenže mu chyběla vůně horkýho prádla z mandlu v přízemí. Chyběl mu hajzl na pavlači, z kterýho udělal trafikant Šanda hotovej čtenářskej klub, protože každej pátek vylepoval zevnitř na dveře povídku z Vlasty. Nikdo mu neřek, že mu nejvíc bude chybět to, co vůbec nevnímal," píše Bohatá.
Sběrna přitahuje i další postavy - rozvernou básnířku Julču nebo somráka Mojmíra, jenž se na zimu stěhuje k žižkovským cikánům.
"Klikař Beny je první kniha, kde vůbec nefiguruji. Námětem se stala povídka, jejímž středobodem je snaha mého muže vyvázat se z vojny," řekla Bohatá, která při psaní vycházela z mnoha skutečných situací. "Byla to zcela konkrétní sběrna, do které můj muž jako malej chodil krást s hákem noviny," prozradila jednu ze zápletek na nedávném autorském čtení v pražské Knihovně Václava Havla.
Tamtéž se vyjádřila k podobnosti svého psaní s Bohumilem Hrabalem. "Četla jsem ho jako hodně mladá, ne úplně všechno se mi líbí nebo líbilo. Inspirace v tom ale nebyla, při psaní jsem na Hrabala nemyslela," uvedla.
Naopak vzpomínala na dětství v Praze. "Mám dobrou dlouhodobou paměť a třeba si pamatuji věci od svých dvou let. Prahu tak mám nejen zakonzervovanou, ale v paměti uloženou i vědomě, nejen na pocitové, nevědomé rovině. Pamatuji si určité reálie a pak se mi o tom dobře píše, člověk má pořád do čeho sahat," říká sedmapadesátiletá autorka.
Dětství strávila ve Strašnicích, za zásadní považuje dospívání na Žižkově. Studovala na Ježkově konzervatoři obor text a scénář, po roce ale ze školy odešla. "Kolem mě byli samí staří třicetiletí básníci a já tam byla nejmladší a k tomu jediná holka. Utekla jsem s pocitem, že jsem k ničemu a že to všichni vědí, ale jsou příliš taktní na to, aby mi to řekli," popsala v rozhovoru na stránkách nakladatelství Host.
Místo školy vystřídala hodně prací, od cestovní kanceláře přes Národní knihovnu až po soukromé firmy. Mnoho let psala jen pro sebe, mimo jiné i písňové texty. Před zhruba dvaceti lety se s rodinou odstěhovala z Prahy a nyní žije v malé vesnici blízko Jindřichova Hradce.
"Psaní pro mě není způsobem, jak se odreagovat. Naopak se musím odreagovat, abych mohla psát," dodává Simona Bohatá před nedělním udílením Magnesie Litery.
Kniha
Simona Bohatá: Klikař Beny
Nakladatelství Host 2021, 368 stran, 389 korun.
