Elizabeth Zottová byla vynikající americká vědkyně. Za průlomový výzkum v oblasti abiogeneze neboli teorie vzniku živého z neživého mohla dostat Nobelovu cenu. Nesplňovala ale hlavní předpoklad pro to, aby v poválečných USA prorazila: nebyla mužem.
Od žen se na výzkumných pracovištích očekávalo, že budou roznášet kafe či dopisy a sem tam si nechají líbit plácnutí po zadku. Bez ohledu na své vzdělání a inteligenci. Elizabeth se nenechala odradit a bohaté znalosti o chemii začala využívat jako moderátorka pořadu o vaření Večeře v šest.
Elizabeth Zottová nikdy neexistovala. Vymyslela si ji spisovatelka Bonnie Garmus pro svůj pozdní románový debut Lekce chemie, který v českém překladu Petry Pachlové vloni vydalo nakladatelství Ikar. Dnes šestašedesátiletá Američanka se však inspirovala vlastními zkušenostmi z reklamní agentury, kde si její nápady přisvojovali kolegové.
Čtivý knižní bestseller příběhem fiktivní bojovnice za rovnoprávnost dokládá, jak málo se změnilo za uplynulých 60 let. Také dnes v podtextu mnohých veřejných vyjádření stojí přesvědčení, že posláním ženy je vychovat dítě, uklidit dům a uvařit večeři. Ohodnocení ženské práce, zvlášť té, která pokračuje po návratu domů, pořád neodpovídá jejímu společenskému významu.
Kniha je ve snaze upozornit na všudypřítomnou misogynii a dvojí metr k vlastní škodě až moc urputná. Peripetie, s nimiž se hrdinka potýká, působí modelově. Jeden flagrantní příklad sexismu střídá další.
Pro muže, s výjimkou jejího partnera a renomovaného chemika Calvina Evanse samé karikatury, je protagonistka jen sexuálním objektem. V jednom kole se musí bránit ponižování, znevažování i pokusům o znásilnění. Stejně nepřející a nechápavé jsou ženy v jejím okolí, které Elizabeth opakovaně poučuje o lidských právech. Ač při žádné příležitosti neopomene zdůraznit, že je ateistka, její monology připomínají kázání.
Osmidílná minisérie, jejíž první díly lze nově vidět na platformě Apple TV+, sice předává stejné sdělení jako kniha, ale ne tak didakticky a těžkopádně. Nejde přitom o výsledek zásadních úprav. Autor adaptace Lee Eisenberg přiznává, že k předloze přistupoval z pozice fanouška a nechtěl se od ní příliš odchylovat.
Televizní zpracování působí především živěji. Ne jako lekce feminismu, kde ploché postavy plní jen funkci autorčiných argumentů.
Televizní vaření
Zatímco Bonnie Garmus spoléhá na přímou řeč a nevěnuje moc slov popisu prostředí, filmařům se podařilo plasticky vystihnout atmosféru 50. a 60. let.
Pro obdivovatele dobové módy, architektury a interiérového designu bude Lekce chemie podobnou vizuální potěchou jako Šílenci z Manhattanu, oceňovaný americký seriál ze stejné éry. V obou případech zároveň platí, že radost z toho, nakolik elegantně se postavy oblékají, kalí vědomí, jak zastarale myslí.
Hrdinku hraje Brie Larsonová, držitelka Oscara za drama Pokoj. S povýšeností a přehlíživostí se setkává už na univerzitě. Série ponižujících střetnutí eskaluje sexuálním napadením. Za agresora je ale označena Elizabeth, která se jen bránila. Kvůli traumatickému incidentu navíc přichází o možnost získat doktorát. S podporou podobně smýšlejícího kolegy Calvina přesto pokračuje v bádání. Až po dalším neštěstí je nucena přehodnotit životní priority.
První čtyři epizody sledují její snahu udržet si navzdory předsudkům a neplánovanému těhotenství místo asistentky v Hastingsově výzkumném ústavu v Los Angeles. Jejím nejvěrnějším společníkem je pes jménem Šest třicet, občas komentující děj. Naštěstí ne tak často jako v románu, kde toto ozvláštnění, odpovídající spíš knížce pro děti, křiklavě kontrastovalo se závažností tématu.
Na televizní vaření, které Elizabeth proměňuje v přednášky o patriarchátu a ženské pospolitosti, dojde až ve druhé polovině série.
Elizabethina potřeba šířit osvětu dává smysl. Ve světě, do kterého ji tvůrci zasadili, působí jako jedna z mála žen, jež prozřely. Nebo spíš jako cestovatelka časem, která se vypravila do minulosti, aby Američanky smířené se svými genderovými rolemi poučovala o sociální spravedlnosti.
Muži, kteří řídí svět
Příkladným chováním a uvažováním odpovídá typu figur, kterým se v anglickojazyčné literatuře výsměšně přezdívá Mary Sue. Je ve všech směrech tak dokonalá, až by mohla být nudná. Pro sérii to na rozdíl od knihy bezezbytku neplatí. A jde hlavně o zásluhu Brie Larsonové.
V postavě vysoce inteligentní, racionální a pracovité ženy, kterou okolí nebere vážně, protože je zároveň mimořádně pohledná a sebevědomá, se herečka našla. Sama ostatně vznik adaptace iniciovala.
Její Elizabeth si nepotrpí na společenské konvence. I během formálních dialogů o výzkumných projektech a vědecké kariéře jde bez zbytečných řečí rovnou k věci. Muži ve vedení, očekávající ostych a poddajnost, na něco takového nejsou připraveni. Svou neohrabaností je protagonistka zároveň autentická a okouzlující. Citlivější stránku projevuje během druhé epizody, dojemně rekapitulující vztah s Calvinem.
Kromě herečky důkladně sžité s hlavní postavou vyprávění popohání energie, kterou mu dodávají padouši. Jsou to vesměs muži v mocenských pozicích, kteří řídí svět vědy i televizní zábavy a úzkostlivě kontrolují, aby jejich pozice nikdo neohrozil. Zejména ne nějaká žena nebo příslušníci minorit.
Zatímco v knize vystupovali samí běloši a bělošky, v adaptaci má důležitou roli Afroameričanka. Hrdinčina sousedka Harriet chtěla být právničkou. Profesních snů se ale musela vzdát kvůli genderu a rase.
Zmnožením vypravěčských perspektiv tvůrci poukazují na jednu ze slepých skvrn románu i takzvaného bílého feminismu. Díky zkušenější černošské kamarádce, za kterou si občas chodí pro radu, Elizabeth nepůsobí jako zosobnění veškerých ctností. Neplatí, že by všechno věděla nejlíp. V kuchyni a laboratoři sice exceluje, ale třeba při výchově výjimečně nadané dcery tápe. Současně je takto nucena reflektovat vlastní privilegia, za něž vděčí barvě své pleti.
V knize neměnnost hlavní hrdinky představovala zdroj humoru. Vyprávěcí osu minisérie naopak tvoří Elizabethino postupné otevírání se světu. Zatímco navazuje smysluplné vztahy, opouští uzavřenou laboratoř a vstupuje do domácností milionů diváků i divaček.
To hlavní
Tvůrci zachovávají nejdůležitější myšlenku knihy: nejsou to ženy, kdo by se měl přizpůsobovat světu, který je odmítá přijmout jako plnohodnotné bytosti. To muži by měli přestat radit ženám, ať se víc usmívají, a očekávat od nich, že si své životy zorganizují kolem rodiny a domácnosti.
Lekce chemie neříká o dobovém sexismu a ženské emancipaci nic, nač by neupozornili Šílenci z Manhattanu nebo seriály Good Girls Revolt, Mrs. America či Úžasná paní Maiselová. Přestože novinka tematizuje mimo jiné význam nepředvídatelnosti v životě i vědě, sama působí - až na občasné dějové odbočky a rušivé změny tónu - dost předvídatelně.
Dokud ale bude část populace znevýhodněná na základě rasy nebo pohlaví, není od věci si připomínat, jak dlouho už se to děje a jakými oběťmi bývá změna vykoupena.
