Za inscenací, jejíž nastudování ocenily superlativní kritiky, se vypravilo také mnoho českých posluchačů, neboť úspěšný žák Jiřího Bělohlávka dosud v rodné zemi nedostává tolik příležitostí, kolik by si zasloužil. Změnit se to pokusí nadcházející ročník festivalu Pražské jaro. Hanus s orchestrem Velšské národní opery na zahajovacích koncertech 12. a 13. května uvedou Mou vlast od Bedřicha Smetany.
Na ostrovech je Tomáš Hanus spokojen, vloni prodloužil smlouvu na dalších pět let. O orchestru hovoří nadšeně. Z toho, jak popisuje její fungování, se podmínky tamní opery zdají takřka ideální. "Hudebníci jsou maximálně profesionální, dá se s nimi pracovat bez hranic stylu, zvuku nebo různorodosti repertoáru. Nedávají dopředu žádné limity, že by něco nechtěli hrát, a nejsou ani limity ohledně ochoty využívání pracovní doby do poslední minuty. Jsou velmi flexibilní. Dávají najevo vřelý vztah k hudbě i ke kolegům," líčí Hanus. "Není zde možnost směn a střídání, orchestr hraje všechny opery a koncerty ve stejném složení," naráží na často kritizovanou praxi českých i slovenských divadel, kde si orchestrální hráči musí vedle zaměstnání shánět ještě další úvazky.
Právě kvůli tomu Hanus před sedmi lety těsně před premiérou odstoupil z inscenace Věci Makropulos skladatele Leoše Janáčka v bratislavském Slovenském národním divadle. "Důvodem je zásadní rozpor mezi dirigentovou uměleckou vizí a výkonem orchestrálního tělesa ve zkušebním procesu," uvedlo divadlo.
Do Walesu se Tomáš Hanus dostal díky světoznámému režisérovi Davidu Pountneymu. Na pozici nekandidoval, ani netušil, že se otevírá. "Dirigoval jsem v Mnichově Věc Makropulos a David mě tam navštívil. To bylo v roce 2014. Kontaktoval mě, jestli bych o takovouto práci měl zájem," vybavuje si dirigent. "Zdálo se mi, že dlouho přemýšlel a že zcela přesně ví, co chce, což mi imponovalo. Domluvili jsme se, že musím absolvovat alespoň jeden koncert se zdejším orchestrem, aby bylo vidět, zda si budeme rozumět. Měl jsem okamžitě pocit, že jsem našel vynikající orchestr s velmi krásným a zdravým přístupem k práci. I oni měli radost, takže velice rychle došlo ke jmenování," popsal pro časopis Harmonie.
Nové angažmá dobře zvažoval. "Po jistých zkušenostech se šéfováním v České republice jsem měl v sobě velikou ostražitost, abych se nedostal do něčeho, z čeho by mě bolela hlava a břicho," dodal. Hanus v letech 2007 až 2009 vedl operu brněnského Národního divadla.
S velšským souborem dnes ročně nastuduje dvě premiéry a čtyři symfonické koncerty. V centru programu stojí vždy Janáček. Hanus jej obdivuje a jeho opery má v DNA, od Věci Makropulos a Její pastorkyně přes Příhody lišky Bystroušky po Z mrtvého domu. "Janáček byl především unikátní osobnost, která jako by stála úplně mimo hudební dějiny. Solitér. Naprostý originál, bez předchůdců, bez následníků. Prostě Janáček. Nemyslím, že si v sobě tvořil program, že chce něco dělat jinak. On prostě musel, protože byl tím, kým byl. Jeho hudba je vyrvaná ze země, z lidské krve, objevuje se tam i nebe, je to kus reálného života, který je tak pravdivý, tak brutálně nepřikrášlený a přímý," popisuje.
Příští rok Hanuse čeká debut ve slavné milánské La Scale. Bude dirigovat další český hit: Rusalku od Antonína Dvořáka, s níž se roku 2017 prvně představil ve Vídeňské státní opeře. "Je to hudebník v nejlepším smyslu slova, který sám sebe nestaví do centra pozornosti, ale pečuje o dílo a jeho smysluplnou prezentaci," shrnul tehdy dirigentovu práci rakouský deník Die Presse.
Tomáš Hanus pochází z hudebního prostředí. Jeho otec Vítězslav Hanus v 60. letech minulého století působil jako hobojista v australské opeře a coby pedagog v Libanonu nebo Číně. Maminka, klavíristka Anna rozená Flachová, zemřela v roce 2014. Za války byla jako jedenáctiletá internována v Terezíně, účastnila se i tamních kulturních akcí včetně slavné inscenace dětské opery Brundibár. Její příběh popsala kniha Terezín: Dívky z pokoje 28. "Přeživší měli dlouho problém tu zkušenost ze sebe dostat. Mně to maminka podrobně vyprávěla, až když jsem dospíval," přiznává Tomáš Hanus.
Pro něj je rodina velké téma: s manželkou Janou mají osm dětí v rozpětí čtyři až 23 roků. "Přiznávám, že skloubit práci a rodinu je těžké. Že to nějak zvládám, za to vděčím své ženě, která je skvělý manažer rodinného života. Jsme šťastní, že všechny děti máme, chtěli jsme to tak, i když jsme si to v reálu neuměli představit," poznamenává.
O prázdninách bere děti do Cardiffu, na cestách se s nimi snaží být denně v kontaktu přes videohovory. Když může, vrací se domů do Brna. Nijak neusiluje o to, aby potomky vedl k hudební dráze. "Nesnažím se, aby z nich byli muzikanti jen proto, že mají tatínka dirigenta. K hudbě jsou všichni vedeni a mají ji rádi, ale zájmem a profesně tíhnou každý jinam. A to je dobře, musí si najít vlastní cestu životem," říká.
Příležitost zažít Tomáše Hanuse se českým posluchačům naskytne už 18. listopadu na festivalu Janáček Brno. Tam se svým cardiffským souborem uvede Věc Makropulos. Roku 2007 s ní úspěšně debutoval v pařížské opeře Bastille a nastudoval ji také pro pražské Národní divadlo nebo Bavorskou státní operu. Podílel se rovněž na kritické edici, tedy vydání, které text očistilo od chyb editorů a přiblížilo autorovu záměru.
Na brněnské přehlídce se Tomáš Hanus potká s dalšími mezinárodně uznávanými dirigenty Tomášem Netopilem a Jakubem Hrůšou. Všichni studovali u dnes již nežijícího Jiřího Bělohlávka. Právě Hanus, který je z trojice nejstarší a dlouho byl jeho jediným žákem, inicioval Bělohlávkův nástup na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění.
Jejich vztah pedagoga a žáka se vyvinul v přátelství. "Cítil jsem, že mě neformuje k obrazu svému, že mně nevnucuje své gesto. Snažil se předat mi základy techniky, ale činil tak formou, která vyjadřovala velký respekt k osobnosti studenta. Snažil se spíš odkrýt, jak bych měl já sám nejlépe fungovat, než aby mně něco nutil," vzpomíná Hanus na učitele, jemuž také asistoval u zahraničních produkcí. Po všech stránkách ho to vybavilo na samostatnou dráhu.
Ta jej ještě před Pražským jarem, už na sklonku roku, zavede do Mnichova, kde bude řídit silvestrovské představení operety Netopýr od Johanna Strausse mladšího. Příští rok v květnu se pak Tomáš Hanus po deseti letech vrátí na Pražské jaro. Naposledy tu dirigoval proslulý francouzský Ensemble intercontemporain. Poslední čtyři roky je zároveň členem nové umělecké rady festivalu.
Koncert
Tomáš Hanus & orchestr Velšské národní opery
(Pořádá festival Pražské jaro)
Obecní dům, Praha, 12. a 13. května.
