Při pokusu o stručnou charakteristiku česko-amerického skladatele Kotíka by stačilo říci, že místo aby si nechal poblahopřát druhými, vytvořil pro tuto příležitost novou kompozici a vystoupí jako dirigent. Jeho oslava se koná nejprve 26. dubna v ostravské galerii Plato a dva dny nato v pražském Doxu. V obou případech zahraje orchestr Ostravská banda pod taktovkou Francouze Bruna Ferrandise a jedenatřicetiletého Čecha Jiřího Rožně.
Že pro vlastní narozeninový koncert složil dvě paralelní kompozice pod společným názvem Two in One, není projevem Kotíkova přebujelého ega, spíš důkazem jeho energie a činorodosti. V odlehčené podobě by Petr Kotík mohl být předlohou nesmrtelného dědečka z Jirotkova humoristického románu Saturnin. Mnohem serióznější, ale stejně energickou realitu ostatně každé dva roky připomínají jím založená bienále Ostravské dny a New Opera Days Ostrava.
Nejčistší boty
Před třemi lety se Kotík v průběhu Ostravských dnů jako dirigent a flétnista podílel na osmnáctihodinovém koncertu, který začínal v pátek odpoledne před místním kostelem a končil druhý den prostorovou kompozicí na nábřeží Ostravice. Svůj podíl nezavršil ani účinkováním v pětihodinové skladbě od Mortona Feldmana, jež startovala v půl sedmé ráno, ale společenskou konverzací na následujícím brunchi.
Mezi všemi účastníky působil tehdy sedmasedmdesátiletý skladatel snad nejodpočatěji. Oblek i košile vypadaly jako čerstvě vytažené z šatníku, měl ze všech nejlepší a dokonale čisté boty.
Schopnost vypadat přesvědčivě a připraveně za všech okolností patří k malým kouzlům, která Kotíkovi pomáhají uskutečňovat větší zázraky. Těmi jsou nejen oba jeho ostravské festivaly, ale fakt, že se jako avantgardní hudebník dokázal uživit v USA, kam s rodinou odjel v roce 1969.
Co víc, Kotík se stal rovnocennou součástí tamní scény. Třeba britský skladatel Julian Anderson, jehož symfonii tento týden uvedla Česká filharmonie, jej bez váhání označuje za etablovaného autora newyorské avantgardy. A chválí především Kotíkovu vokální skladbu Many Many Women. Šestihodinovou kompozici na text básnířky a spisovatelky Gertrude Steinové nahrál S.E.M. Ensemble, jejž Kotík založil roku 1970 v americkém Buffalu a dodnes ho vede v New Yorku.
O deset let starší český autor Marek Kopelent zase vzpomíná na Kotíkovu energii a sympatické sebevědomí, až drzost, se kterou v roce 1961 zakládal soubor Musica viva pragensis, zaměřený na tehdejší novou hudbu. Devatenáctiletý student flétny z pražské konzervatoře o svém záměru přesvědčil podstatně starší kolegy, kteří pak pro něj hráli i psali, než jim předal vedení.
Kromě Kopelenta mezi nimi byli Zbyněk Vostřák či dávno zesnulý skladatel, teoretik a jazzový bubeník Jan Rychlík, jenž dokázal vstřebat avantgardní techniky a zároveň se podílet na hudbě k filmu Limonádový Joe. Do kruhu Musica viva pragensis patřil též pozoruhodný autor Rudolf Komorous, dodnes žijící v Kanadě.
Sounáležitost s americkou avantgardou Petr Kotík důrazně připomněl i festivalem Beyond Cage na podzim 2012. V roce 100. výročí narození amerického skladatele a konceptuálního umělce Johna Cage zahájil sérii koncertů v newyorské Carnegie Hall a skončil v Českém centru americkou premiérou Cageova posledního orchestrálního díla. Festival nezrušil ani jeden koncert, ačkoliv toho času město ochromil hurikán Sandy.
Stereotypy o americké přímočarosti a české schopnosti improvizace nalezly na festivalu Beyond Cage společného jmenovatele. Snad nejsilněji se tehdy také projevil fakt, že v USA i Česku kolem Petra Kotíka pracují kvalitní týmy, schopné podávat výkony za hranicemi možností.
Jeden z těchto týmů se jmenuje Ostravské centrum nové hudby a pořádá také nynější oslavu osmdesátin. Ty měl Kotík v lednu, kdy od americké Foundation for Contemporary Arts obdržel Cenu Johna Cage. Jubileum i ocenění jej jako obvykle zastihly v plné práci. "Mám toho tolik, že to je někdy deprimující. Člověk jde ale spát a ráno hned vypadá svět lépe," odpověděl na osobní gratulaci. Nikdy si nekladl jednoduché cíle a nakonec nezůstane ani pasivním posluchačem koncertu, který mu připravili přátelé.
Skladbu Small World, jež v Ostravě a Praze zazní, zkomponoval osmaosmdesátiletý Christian Wolff, poslední žijící člen Cageova neformálního spolku New York School. Wolff připomíná, za kolik možností psát pro orchestr vděčí právě Petru Kotíkovi.
Narozeninový Peter’s Charm pochází od dalšího zástupce newyorských veteránů, tvůrce hudebních dronů neboli trvale stejných zvuků a inteligentních hluků Philla Niblocka, v jehož newyorském loftu nacházely útočiště nejméně dvě generace mladších tvůrců.
Vtipný rakouský spektralista a smyčkař Bernhard Lang vytvořil dvanáctikolovou hudební hru Game 12. Další kompozice dodají nanotechnolog ve vědě i hudbě Petr Cígler, dvaačtyřicetiletý Petr Bakla, ostravský cimbalista Daniel Skála nebo kanadská komponistka srbského původu Ana Sokolović.
Tvůrčí prostředí Ostravských dnů se promítlo do skladby v New Yorku žijící Anny Heflin. Vytvořila ji na základě Kotíkovy přednášky a nazvala Such and Such is Such and Such, což je pro změnu narážka na Kotíkovu oblíbenou Gertrude Steinovou, respektive její slavný výrok "Rose is a rose is a rose is a rose". Program obou narozeninových večerů uzavře Kotíkova novinka Two in One.
Hudba proti úzkosti
V pražském sále DOX+ se paralelně s ostravským koncertem 26. dubna koná ještě jiná mimořádná akce, začátek festivalu Prague Music Performance. Zazní Aus den sieben Tagen od německého skladatele Karlheinze Stockhausena, který žil v letech 1928 až 2007.
Stockhausen ji vytvořil po sedmi dnech osobní krize, již prožil v květnu 1968, coby několikahodinové hudební antidepresivum. Kompozice čítající 15 dílů se nevztahuje k tehdejším studentským protestům v Paříži. Tvoří ji série textů podněcujících k intuitivní interpretaci - přesný počet hráčů ani konkrétní nástroje nejsou podstatné.
Při provedení se neočekává klasické rozdělení sálu na jeviště a hlediště, účinkující a publikum se vzájemně propojí. Autor vyzýval hudebníky, aby "přehrávali vibrace vesmíru či snů" nebo drželi jeden tón tak dlouho, dokud se nedostaví pocit, že by měli přestat. Publikum má při tom možnost stejně intuitivně naslouchat, přecházet sálem, meditovat či nechat volně bloudit myšlenky.
Stockhausen, jenž v maximální míře skloubil imaginaci s kompoziční technikou, jako by se tady přiklonil výhradně na stranu obraznosti. Při interpretaci Aus den sieben Tagen nezáleží dokonce ani na technických schopnostech účastníků. Nutností naopak je, aby byli schopni bezprostředně komunikovat bez pokynů od dirigenta či vedoucího ansámblu.
Proto se také na zahájení festivalu Prague Music Performance sejdou hudebníci z diametrálně odlišných částí spektra. Budou mezi nimi anglický hudebník Robin Rimbaud alias Scanner, který při svých vystoupeních využívá mobilní telefony a policejní skenery, dále vynikající švýcarský trombonista a improvizátor Roland Dahinden či zpěvačka Markéta Schaffartzik, pravidelná účastnice ostravských festivalů Petra Kotíka.
