Když před třemi roky začala pandemie koronaviru, natočil všech 32 klavírních sonát Ludwiga van Beethovena jako sérii podcastů pro německý rozhlas. Když bylo jasné, že kvůli covidu zůstanou koncertní sály po celém světě dlouho zavřené, začal streamovat ze svého berlínského bytu. Což samozřejmě dělala spousta muzikantů. Ale málokdo jako Igor Levit vysílal 52 večerů po sobě a navíc s repertoárem sahajícím od Beethovena po rockera Billyho Joela. Jen první vystoupení zhlédly stovky tisíc lidí.
Levit sérii završil streamem krátké skladby Vexations od Erika Satieho, jejíž fór spočívá v tom, že krátké téma musí být zahráno 840krát po sobě. Když se do toho někdo pustí, výsledkem bývá třeba dvacetihodinový maraton za účasti dvacítky pianistů. Igor Levit jej zvládl sám. Začal v sobotu ve dvě hodiny odpoledne, hrál celou noc a skončil v půl šesté ráno. Pauzu udělal, jen když si potřeboval odskočit.
Sám říká, že se nesnaží za každou cenu dělat všechno jinak. "Prostě jenom zkoumám, jakými všemi způsoby lze vyjádřit hudbu," říká klavírista předtím, než 25. května vystoupí v Dvořákově síni Rudolfina. "Nezajímají mě typy žánrů ani koncertů. Snažím se ukázat, že když jste dostatečně zvídaví a otevření, nemusíte se omezovat nijak," vysvětluje.
Omezení nebude mít ani program jeho recitálu na Pražském jaru, který začne Šesti chorálními předehrami od Johannese Brahmse a vyvrcholí Sonátou pro klavír h moll Franze Liszta. Mezi nimi zazní předehra k opeře Tristan a Isolda od Richarda Wagnera v úpravě pro klavír a variace na lidovou píseň, kterou napsal klavíristův dobrý známý, americký jazzový pianista Fred Hersch.
Lámat si hlavu nad tím, jak to pasuje dohromady, nemá smysl, avizuje Levit. "Není v tom skrytý nějaký příběh, který by do sebe zázračně zapadl. Je to takové pozvolné crescendo s extrémně introvertním začátkem. Postupně nabývá na intenzitě, až vyvrcholí s Lisztem," přirovnává. Crescendo v hudební terminologii znamená postupně silněji.
Stejně jako na pódiu je šestatřicetiletý ruský klavírista s německým občanstvím Levit, kterého časopis Gramophone vyhlásil umělcem roku, nepřehlédnutelný i mimo něj. Dlouhodobě se vyjadřuje ke společenským tématům a politice.
Koncem roku 2019 zkritizoval podle něj narůstající projevy neofašismu a antisemitismu v Německu, načež kvůli svému židovskému původu začal dostávat výhrůžky smrtí. Levit se rozhodl "reagovat ne strachem, ale ještě větším rozhořčením", vysvětluje, proč pak o tématu mluvil ještě častěji a například o něm napsal komentář do deníku Tagesspiegel. Ze strachu o svůj život v Německu vystupovat nepřestal, přestože jeden čas musel mít na koncertech ochranku.
Poslední roky se Igor Levit neprojevuje už jen hudbou. S německým novinářem Florianem Zinneckerem sepsal knihu House Concert, ve které používá své domácí koncerty jako odrazový bod k úvahám o hudebním průmyslu i interpretaci klasického repertoáru. "Do toho, co kdo s nějakou skladbou dělal před sto, dvěma sty nebo třemi sty lety, mi nic není. Já vyprávím svůj příběh," říká tu například.
Pianista též svolil k natáčení dokumentárního filmu No Fear, který v květnu dvakrát promítne pražské kino Edison Filmhub. Levita zachycuje v průběhu dvou let. Před kamerou účinkuje v tričku s nápisy jako "Miluj hudbu, nenáviď rasismus", případně "Nikdo nebude svobodný, dokud všichni nebudeme svobodní". Mluví o všem možném, včetně smyslu života.
Snímek vrcholí důkazem Levitova zájmu o věci veřejné. V prosinci 2020 začala skupina klimatických aktivistů okupovat stovky let starý Dannenrodský les ve spolkové zemi Hesensko, aby zabránila jeho pokácení kvůli stavbě dálnice.
Na záznamu mají všichni zimní bundy, na zemi leží sníh - a mezi stromy stojí klavír. Zničehonic se objeví Igor Levit, sundá rukavice, sedne a začne hrát variaci Američana Frederica Rzewského na chilskou revoluční píseň Sjednocený lid nelze nikdy porazit.
Nejen kvůli podobným vystoupením má Igor Levit pověst nevyzpytatelného umělce. O jeho soukromí divák po zhlédnutí dvouhodinového snímku neví víc, než že klavírista udržuje vřelý vztah se svým producentem Andreasem Neubronnerem a umělkyní Marinou Abramović. Vše ostatní zůstává zastřené mlhou.
Levit se narodil v ruském Gorkém, což je dnes Nižnij Novgorod. V osmi letech se s rodiči, židovskými uprchlíky, odstěhoval do Německa. Když se ho dnes novináři ptají na dětství, tvrdí, že z prvních osmi let života si nic nepamatuje. Až následující roky včetně dospívání, kdy začal studovat na Hannoverské univerzitě. Součástí dokumentárního filmu jsou každopádně záběry, podle nichž byl už jako dítě v Rusku enormně talentovaný.
Pianista si nepamatuje více věcí. Třeba když roku 2021 přijel na festival Rudolfa Firkušného, všichni si mysleli, že je to jeho debut. "Ne, hrál jsem v Praze jednou jako dítě, mohlo mi být tak deset," říká teď. "Byl to nějaký recitál. Ale opravdu si nevybavuji víc, ani jeden detail."
Film naznačuje, nakolik byl Levit v jednu chvíli závislý na sociálních sítích. Když zrovna nehraje na klavír, buď v ruce drží telefon, nebo ho má poblíž. Jen máloco si nevyfotí a hned to nenasdílí. V jednom záběru je tak zabraný do online konverzace, že skoro nevzhlédne, když mu dokumentaristé kladou otázku.
O to více diváka překvapí zjištění, že vloni na podzim si Levit zrušil účet na Twitteru. "Jedenáct let stačilo. Už dost. Smazal jsem to, je to pryč," říká teď s nádechem člověka, který se po letech zbavil závislosti.
Levit byl zároveň častým terčem trollů kvůli svým politickým názorům. "Ale kvůli tomu jsem z Twitteru neodcházel," ujišťuje. "To je součást hry, na to si zvyknete. Mně vadilo, jak se tam k sobě lidé chovají. Zjišťuji, že o to prostě ve svém životě nestojím. S lidmi se můžu propojit nesčetnými dalšími způsoby a také to dělám. Koneckonců pořád jsem na Instagramu, takže na co bych potřeboval Twitter," argumentuje.
Z vlastního filmového portrétu má smíšené pocity. "Nerad se na sebe dívám. Nedokážu ani poslouchat vlastní nahrávky," říká. Nakonec konstatuje, že snímek zachycuje, kým byl v letech 2019 a 2020, kdy se natáčelo. Podle svých slov už je dnes zkrátka jinde. "Jsem hrozně vděčný všem, kdo na tom filmu pracovali, hodně pro mě znamená. Ale je to nějaké mé staré já. Od té doby jsem se hodně posunul," říká. A na závěr cituje svého oblíbeného rockového kytaristu Keitha Richardse z kapely The Rolling Stones. "Jednou se ho zeptali na stárnutí a Richards odpověděl: 'Já nestárnu, já se vyvíjím.' To bych podepsal," uzavírá Igor Levit.
