Česká filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Filharmonie Brno mají z hlediska své funkce i postavení v hudebním životě rozdílné pozice. Zároveň je spojují změny související s novými šéfdirigenty Semjonem Byčkovem, Alexandrem Liebreichem a Dennisem Russellem Daviesem. Všem třem právě skončila první sezona ve funkci, což vybízí k ohlédnutí.
Jako první změnu na šéfdirigentském postu ohlašovala Filharmonie Brno, která po odchodu předposledního šéfa Aleksandara Markoviće v roce 2015 neměla připravenou náhradu. Orchestr pracoval bez "hudebního ředitele", a ačkoliv v jeho repertoáru razantně přibývalo současné hudby i současného uvažování, bylo to z velké části výsledkem tvrdohlavého boje dramaturga Vítězslava Mikeše.
První změna: Brno
Absence šéfdirigenta se podepisovala na rozkolísaných výkonech tělesa, a protože Marković nebyl typem šéfdirigenta pracujícího systematicky, Filharmonie Brno dlouhodobě ztrácela fazonu. Jednotlivci samozřejmě o schopnosti nepřicházeli, jen nepracovali jako soustavně budovaný celek.
I tak si Filharmonie Brno díky dramaturgii vytvořila pověst nebojácného orchestru orientovaného na moderní repertoár. Jako taková se v roce 2017 při vystoupení na Pražském jaru setkala s dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Tehdy třiasedmdesátiletého Američana z Ohia provázela podobná pověst, navíc podložená bohatými a superlativními referencemi z nejokázalejších pódií včetně festivalu v Salcburku. Měl za sebou řadu světových premiér i prvních nahrávek děl vynikajících skladatelů dneška, ale také komplet symfonií Antona Brucknera.
Když se po společném vystoupení na Pražském jaru objevila zpráva, že Davies bude novým šéfdirigentem Filharmonie Brno, vypadalo to na první pohled neuvěřitelně - nicméně Davies s orchestrem skutečně podepsal smlouvu na čtyři roky, počínaje sezonou 2018/19.
S jeho příchodem se teď naplno projevilo, jak široký má hudební záběr a nakolik je pracovitý - ať už v Brně účinkuje jako dirigent, nebo klavírista.
"Příchod Dennise Russella Daviese pro mě znamenal zásadní změnu," ohlíží se za uplynulým rokem dramaturg brněnského orchestru Vítězslav Mikeš. "Přišel k nám jako dirigent světového renomé, ukázal se ale také jako úžasná osobnost po lidské stránce. Je to člověk nejen otevřený, ale dokázal se ihned zorientovat v prostředí, které předtím neměl možnost poznat. Zná dokonale repertoár obrovské šíře a je přitom ochoten naslouchat a spolupracovat. Zaujal okamžitě pozici týmového hráče - nikoli šéfa, který nekompromisně rozkazuje."
Mikeš si prý s Daviesem rozumí a chápe, jak se člověk musí neustále zdokonalovat a učit. Odvážnější dramaturgie se skrze nového šéfdirigenta též lépe komunikuje směrem k publiku i orchestru. "Já můžu stejné věci také vysvětlovat a v podstatě volíme i stejná slova," uzavírá Mikeš, "ale od šéfdirigenta mají stejné argumenty mnohem větší váhu."
Liebreich dodal kontakty
Zatímco ostatní orchestry se zaměřují především na koncertování, Symfonický orchestr Českého rozhlasu je už svým statusem v jiné pozici. Nedílnou součástí jeho práce je vytváření rozhlasového archivu, natáčení nových skladeb a provázanost s provozem veřejnoprávní instituce. Přesto jeho vnější prezentace stále stojí na vystoupeních před publikem.
Šéfdirigenta s mimořádně širokým hudebním záběrem Symfonický orchestr Českého rozhlasu potřeboval nejvíc ze všech - a od loňského roku se mu ho povedlo získat v Alexandru Liebreichovi.
Mírně pikantní je, že ze zákulisí dříve prosakovaly zprávy o snaze přilákat Liebreicha do Brna, kde nakonec zakotvil Davies. Zároveň lze říci, že pro dramaturga rozhlasového tělesa Josefa Třeštíka i pro orchestr samotný znamenal Liebreichův příchod podobnou vzpruhu jako Davies pro Mikeše a Filharmonii Brno.
Jednapadesátiletý Němec Alexander Liebreich je v současné době také šéfdirigentem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu a uměleckým ředitelem festivalu Richarda Strausse v Garmisch-Partenkirchenu. Takové souběhy funkcí jsou v současném koncertním provozu běžné bez ohledu na to, zda prospívají kvalitě. Současně se jedná o výborné reference, podpořené Liebreichovými předchozími úspěchy. Ačkoliv je jich úctyhodné množství, dramaturg orchestru Třeštík je nezmiňuje na prvním místě.
"Pro mě je u Alexandra Liebreicha důležitá jeho otevřenost - má obrovský repertoár a chuť věnovat se hudbě v maximální šíři," říká Třeštík o Liebreichovi, který v roli šéfdirigenta rozhlasového tělesa nahradil Ondreje Lenárda.
Třeštík také připomíná, že Liebreich byl v minulosti nejen šéfem klasického symfonického orchestru, ale s Akademie für Alte Musik Berlin dirigoval barokní hudbu a jako šéf Mnichovského komorního orchestru objednával i premiéroval mnoho soudobých děl.
"Ruku v ruce s tím jde i to, že si v průběhu kariéry vybudoval řadu kontaktů, které nám ochotně poskytuje," oceňuje Třeštík další Liebreichův přínos. "Díky tomu můžeme do našich koncertů zapojit řadu sólistů, skladatelů, a dokonce i dirigentů - netrvá na tom, že by musel své kontakty využívat jen pro vlastní koncerty, ale jde mu o celkové budování orchestru."
Díky Liebreichovi již Symfonický orchestr Českého rozhlasu navázal spolupráci s violoncellistou Albanem Gerhardtem, houslistkou Leilou Josefowiczovou nebo houslistou Sergejem Chačatrjanem. "To jsou sólisté, na které bychom zřejmě nedosáhli, kdyby s Liebreichem neměli osobní kontakty a pracovní zkušenosti," podtrhuje přínos nového šéfdirigenta Třeštík a připomíná ještě jeho vztahy s pořadateli. Díky tomu prý vznikají zahraniční turné, která rozhlasový orchestr teprve čekají.
Nesmlouvavý Byčkov
Filharmonie Brno i Symfonický orchestr Českého rozhlasu se na obsazení pozice nového šéfdirigenta mohly předem připravit. Česká filharmonie však o Jiřího Bělohlávka přišla náhle. Nejvlivnější český dirigent s celosvětovým renomé zemřel předloni 31. května na rakovinu - o jeho nemoci se příliš nemluvilo a ještě několik měsíců předtím Bělohlávek podepsal novou smlouvu na šest let.
Náhlé zhoršení jeho zdravotního stavu přišlo neočekávaně a Česká filharmonie pozbyla šéfdirigenta, jehož zásluhou obnovila svůj status prvního českého orchestru i po umělecké stránce - nejen jako mechanicky přidělovanou nálepku.
O Bělohlávkově nástupci se navzdory smutku okamžitě začaly vést spekulace a jedním z nejfrekventovanějších jmen byl Semjon Byčkov. Ten v době Bělohlávkova odchodu řídil takzvaný Čajkovského projekt, což znamená, že s Českou filharmonií připravoval nahrávky symfonických děl velkého ruského romantika pro vydavatelství Decca.
Pro Byčkova hovořilo nejen jeho umění, znalosti a reference, ale také zkušenost s orchestrem, s nímž pracoval systematičtěji, než by bylo možné při ojedinělých hostováních. Proti byl především sám Byčkov, který se bránil stálému úvazku.
Nakonec to ale přece jen byl pětašedesátiletý Byčkov, kdo se od loňského září stal šéfdirigentem České filharmonie. Po tichém a elegantním Bělohlávkovi přišel energičtější a zřejmě i panovačnější typ. Podobně jako Bělohlávek získal hudební vzdělání doma a kariéru naplno rozvinul až v zahraničí, avšak Byčkovova emigrace ze Sovětského svazu byla jistě dramatičtější než Bělohlávkův pracovní odchod do Londýna.
Rodilý Rus, který má v současné době americké i francouzské státní občanství, jako by už ve svém světoběžnictví skrýval romantického hrdinu - subjektivního, nesmlouvavého a poněkud starosvětského.
"Semjon Byčkov si zakládá na tom, že skladby s orchestrem studuje na delší časové ploše, jak tomu bývalo kdysi," podotýká ke stylu jeho práce generální ředitel České filharmonie David Mareček. Byčkov si podle něj takový přístup prosadil navzdory dnešnímu koncertnímu provozu, který je neúprosný a tento způsob práce příliš neumožňuje.
Byčkov pro všechny zkoušky vyžaduje stejné obsazení dechů, protože hudebníci potom se skladbou a její interpretací více žijí. Filharmonici si musí plánovat větší pracovní bloky, což pro ně není úplně komfortní - byli zvyklí se pravidelně střídat po jednom či dvou týdnech. Podle Marečka se však snaží šéfdirigentovi vyhovět. A vidí, že dlouhodobá práce má smysl.
David Mareček dále vysvětluje, jak se s Byčkovem proměňuje pozice orchestru v zahraničí. Polovina zájezdů České filharmonie začíná být rezidenční, takže orchestr na jednom místě hraje třikrát nebo i čtyřikrát namísto každodenních přejezdů. To Mareček oceňuje jako změnu k lepšímu, protože když filharmonici nemusí každý den cestovat, lépe se koncentrují, šetří síly a ještě mají více času na přípravu.
"S příchodem Semjona Byčkova jako šéfdirigenta se nám poněkud zkomplikoval provoz, ale z obchodního hlediska se nám daří lépe," uvažuje Mareček. "Už teď na podzim vyjde komplet děl Čajkovského, která jsme se Semjonem Byčkovem natočili, a živě je budeme hrát třikrát v Praze, čtyřikrát v Tokiu a poté zase třikrát v Paříži a ve Vídni," dodává Mareček.
Česká filharmonie je orchestr orientovaný na prvotřídní koncertní a nahrávací výsledky, které by měly být konkurenceschopné na světovém trhu. Filharmonie Brno proti ní stojí poněkud bokem nejen umístěním mimo hlavní město, ale také menšími finančními možnostmi, pověstí i prestiží - v tom je Česká filharmonie v našem kontextu nedostižná. Symfonický orchestr Českého rozhlasu pak se svou rozhlasovou funkcí vždy musí zvládat více pracovních zaměření najednou a koncerty jsou jen jednou částí jeho činnosti.
Pro domácí hudební život je přesto povzbudivé, že se do čela všech tří institucí podařilo získat adekvátní a inspirativní osobnosti. Důležitý přitom není jejich zahraniční původ, ale velká zahraniční praxe, dosah a rozhled.
Donekonečna omílaná mantra o českém muzikantství se musí konfrontovat se světem, pokud se nemá postupně odebrat do říše pověstí z dávných časů.
