Skladba nazvaná Bye Bye přirozeně spojuje beaty stylu trap s kytarovým hlukem a drsnými, neobroušenými syntezátory. Do jejich zvuků hudebnice odříkává seznam věcí, které si balí na cestu: "Prášky na spaní, tenisky, boty / Černé šaty, bílé tričko, rolák / iBook, nabíječku, léky," recituje nezúčastněným hlasem, jako by měla jet lag po dlouhém letu. "Krém na ruce, tělové mléko / Bella Freud / YSL, Eckhaus Latta / Řasenku, vibrátor, hřeben / Bye bye," loučí se.
Síla tracku spočívá také v tom, že cíl a důvod cesty lze jen tušit - může to být dobrodružný road trip kalifornskou pouští stejně jako útěk z virtuální reality. V průběhu skladby jako by se skutečnost rozpadala do fragmentů, a tak vypravěčka musí upínat pozornost na náhodné objekty či fetiše jako záchytné body.
Bye Bye si ironicky pohrává s dystopií, ale také s trendem, kde celebrity na sociálních sítích odtajňují obsah svých kabelek. Neskomírající popularita tohoto typu videí má kořeny až v poválečných amerických lifestylových časopisech. Jen na TikToku klipy označené hashtagem #whatsinmybag zaznamenaly kolem tří miliard zhlédnutí. Na stejné síti jsou teď ale také tisíce teenagerů a teenagerek, kteří natáčejí, jak si balí do tašky stejný seznam věcí jako Kim Gordon, zatímco jim k tomu hraje Bye Bye. "Kim Gordon právě vyléčila můj strach ze stárnutí," stojí u jednoho videa se stovkami tisíc přehrání.
Sama hudebnice musí být úspěchem překvapená. Na to konto si založila vlastní účet na TikToku, kam nahrála video, kde s kamennou tváří ukazuje obsah kabelky: vedle rtěnky a balzámu na rty tam má také špunty do uší. Pod příspěvkem se vrství komentáře jako "jste nejvíc cool člověk na světě" nebo "dejte si mě do tašky a vezměte mě kamkoliv, jste moje hrdinka".
Špunty budou potřeba, až nedávno vydané mimořádné album nazvané The Collective hudebnice představí s kapelou 2. července v pražské MeetFactory. Přestože recenzenti se předhánějí v přirovnáních Kim Gordon k současným raperům, kteří ve své tvorbě často vypočítávají jména drahých módních značek vedle názvů antidepresiv, její "trap noise" má přece jen základy v kytarovém hluku a souhře více hudebníků.
Ukazuje to nedávné vystoupení v americké talkshow Jimmyho Kimmela, kde umělkyně zkušeně pracuje se zpětnou vazbou nástroje, kytarové riffy jsou výraznější než z nahrávky a beaty mají intenzitu industriální hudby.
Kim Gordon objela v dodávce svět a coby spoluzakladatelka kapely Sonic Youth, kde působila v letech 1981 až 2011, sdílela pódia s Iggym Popem nebo Neilem Youngem. V dobách největší slávy koncertovala s Nirvanou, mnohem později ji uvedla do Rokenrolové síně slávy jako blízká kamarádka frontmana Kurta Cobaina a jeho ženy Courtney Love.
V roce 1994 zazpívala skladbu Bull in The Heather v televizním pořadu Davida Lettermana s těhotenským břichem a společně s punkovým hnutím riot grrrl ve stejné době pomohla prosadit feminismus v mainstreamu. Protože je také malířka a vystavuje v galeriích, hudbu skládá s intuicí konceptuální umělkyně. I díky tomuto multimediálnímu přístupu se nyní stala hvězdou generace Z.
O dvou městech
Sonic Youth jsou dnes něco jako Velvet Underground, alespoň v tom, jak jejich hudba přesahovala do popkultury, avantgardy a byla neodmyslitelně spjatá s New Yorkem. Kim Gordon ale vyrůstala v Kalifornii a podstatnou část života strávila v Los Angeles. Západoamerický stát ji naučil poslouchat Joni Mitchell, skrze otce přičichla k beatnictví a sociologii, na umělecké škole Otis College of Art and Design ji ovlivnilo konceptuální umění.
Přirozeně zapadla do druhé generace konceptualistů s výtvarníkem Mikem Kelleym a malířem Raymondem Pettibonem, který o sobě prvně dal vědět jako tvůrce punkových plakátů a obalů desek pro vydavatelství SST Records. Stejně jako jeho také Kim Gordon formoval odkaz protestních 60. let a slogany z transparentů v ulicích - podobně heslovitá byla i kritika války nebo konzumerismu na Pettibonových obrazech, dnes vystavovaných světovými galeriemi.
Úsečnost a zkratka inspirovaly způsob, jakým Kim Gordon psala texty pro Sonic Youth - a vlastně je tak píše dodnes.
Na New Yorku ji lákala scéna kolem studia Factory umělce Andyho Warhola. Do města přijela v roce 1980 a hned se zapojila do kulturního dění: pořádala výstavy, hrála v kapele, psala o současném umění pro prestižní časopis Artforum, jako pracovnice kopírovacího centra pomáhala režisérovi Jimu Jarmuschovi xeroxovat scénáře a v klubu CBGB chodila na koncerty kapely Gray, kde hrál výtvarník Jean-Michel Basquiat.
New York pro ni byl městem na steroidech, kde se střetávaly kontexty - mezi hraním a malováním, popem, avantgardou či performance nedělala velké rozdíly. S americkým velkoměstem jsou neodmyslitelně spojené desky Sonic Youth jako přelomová Daydream Nation z roku 1988, kterou server Pitchfork označil za nejlepší nahrávku dekády, nebo pozdější Murray Street, ovlivněné atmosférou po teroristických útocích z 11. září 2001.
Dnes se v New Yorku pořádají turistické procházky po stopách Sonic Youth: po bytech, zkušebnách, klubech, oblíbených restauracích.
Po rozchodu s manželem a spoluzakladatelem uskupení Thurstonem Moorem se kapela v roce 2011 rozpadla a Kim Gordon se vrátila do Los Angeles, kde zahájila novou kapitolu. Sama dělala to, co jinak podnikala vlastně celý život: zakládala noiseové a improvizační projekty, vystavovala a koncertovala v galeriích, napsala oceňovanou, také česky vydanou autobiografii Holka v kapele a editorsky se podílela na knize o ženách v hudbě This Woman’s Work: Essays on Music.
Návrat do Kalifornie v roce 2019 zpracovala na debutové sólové desce No Home Record - ta se rodila během projížděk autem po městě, po jeho klikatých dálnicích, výpadovkách a obchvatech. Ve videoklipu k tracku Sketch Artist s "přebasovaným" beatem hraje Kim Gordon řidičku Uberu, která pozoruje život. Na zadním sedadle vozu se střídají podivíni, zatímco ona odkrývá skryté vrstvy města. Klip má znepokojivou atmosféru připomínající filmy Davida Lynche.
Toto album jako první vymýšlela s producentem Justinem Raisenem, podepsaným pod nahrávkami popové hvězdy Charli XCX nebo posledními pracemi Johna Calea z Velvet Underground. Dvaačtyřicetiletý producent z Los Angeles prý hudebnici motivoval a dodal jí odvahu. "Pravděpodobně bych do sólové desky nešla, kdyby mě Justin tak nenabádal," řekla deníku New York Times.
Hranice mezi médii a realitou
Nová Kim Gordon, která skládá koláže s trapovými podklady a klubovými vlivy, mnohým zamotala hlavu. V jistém smyslu je to ale přirozený vývoj ve čtyřicetileté kariéře.
Její zájem o rap sahá až do poloviny 80. let, kdy New Yorkem hýbala hiphopová kultura. Projevilo se to už v hitu Sonic Youth nazvaném Kool Thing, kde hostoval raper Chuck D. Toho se ve skladbě ptala: "Osvobodíš nás holky od mužského, bílého, korporátního útlaku?" Raper zrovna se svou skupinou Public Enemy nahrával slavnou desku Fear of a Black Planet ve vedlejším studiu, když tam Sonic Youth připravovali své album Goo.
Zatímco třeba tehdy významné rockové časopisy rap odmítaly nebo o něm ještě neuměly psát, Sonic Youth v něm viděli radikální hudební formu a konkrétně Kim Gordon právě tvorba skupin jako Public Enemy inspirovala k jejímu deklamativnímu zpěvu.
Dnes o ní třeba deník Washington Post píše, že "Kim Gordon je teď raperka" - působí to přehnaně, ale na letošním albu skutečně přibylo beatů a ve skladbách The Candy House nebo Trophies hudebnice rapuje hlasem zkresleným studiovým efektem auto-tune, až má člověk pocit, že poslouchá novinku Yung Leana nebo FKA Twigs.
Kim Gordon nerozlišuje mezi prostorem galerie a rockového klubu - jsou to pro ni obousměrné portály, jimiž volně prochází. Ostatně nápad na aktuální album dostala v galerii, když loni vystavovala své abstraktní malby v New Yorku. V plátnech byly díry o velikosti iPhonů, přičemž to největší nazvané The Collective jich mělo téměř třicet jako připomínku naší závislosti na technologiích.
Obraz i desku dále inspiroval kyberpunkový román The Candy House spisovatelky Jennifer Egan z roku 2022. Jeho děj se točí okolo aplikace, skrze kterou lze prožívat vzpomínky druhých, ale kde vytvořit si účet zároveň znamená sdílet s ostatními vlastní zážitky. Znamená to "připojit se ke kolektivu".
Je v něčem milé a paradoxní, že Kim Gordon má dnes takový úspěch na TikToku, když album The Collective kritizuje sociální sítě za rozdmýchávání paranoie a chaosu. V něm je jí ale podivně dobře.
Velká auta
Kim Gordon chrlí slogany a nejednoznačné výjevy, spíš než že by dávala jednoduché odpovědi - k moralizování a poučování má daleko. Jinde na albu v delirické noiseové skladbě I’m a Man, kde znepokojivě přeskakuje hlasitost, paroduje republikánského senátora, který si stěžoval, že je "obětí feminismu a feminity". Ona ho ironicky napodobuje: "No a co když mám rád velká auta? / Neříkej mi, že jsem toxický / Jenom proto, že se mi líbí tvůj zadek," zpívá.
Oproti tomu track I Don’t Miss My Mind s velkou dávkou představivosti připomíná post-velvetovskou baladu od Lou Reeda, jen kdyby ji doprovázely zpomalené zvuky mixéru.
Kompozice Psychedelic Orgasm bere posluchače na schizofrenní projížďku po Los Angeles, kde temnotu střídají andělské vokály s efektem auto-tune a činely v beatech znějí podivně naruby. Jinde zpěvačka do zasmyčkovaných kytar a adrenalinového krautrocku deklamuje úsečné komentáře o konzumní kultuře, které by se daly hned zveřejnit na sociální síti X.
Na obou sólových deskách Kim Gordon pozoruje svět propojený aplikacemi: novodobé mytologie vytvářené médii byly už tématem Sonic Youth, do jejichž hudby pronikalo glosování kultury celebrit a vlivu zpravodajství. Například hudební novinář Simon Reynolds o albu Daydream Nation ve sbírce esejů Blissed Out: The Ruptures of Rock z roku 1990 konstatoval: "Je to vize života ve schizopolis, kde se hranice mezi médii a realitou stírají a do hry přichází podvědomí. Život se rozpadá do fragmentů, ultraživých obrazů, které nedávají smysl."
Něco podobného by se dalo s klidem říct také o albu The Collective. Sonic Youth byli nositeli hodnot a uměleckých strategií, které Kim Gordon využívá dodnes. Zároveň je její současná dráha nejviditelnější a nejradikálnější, protože se nebojí vystupovat mimo komfortní zónu a dělat věci jinak.
Kim Gordon je "cool" už více než čtyři dekády. Jen hrstce lidí se ale podaří, aby jejich hudba byla s přibývajícím věkem stále dobrodružnější. Někdejší členka Sonic Youth do téhle řady bezpečně patří a nová deska to jen potvrzuje.
Koncert
Kim Gordon
MeetFactory, Praha, 2. července.
