Za uplynulých pět dekád byl pražský výtvarník u všeho, co se v bigbítu stalo. Nehrající člen kapel Jasná páka a Hudba Praha s muzikanty vymetal hospody, chodil na koncerty a za normalizace se stal grafikem rockového Junior klubu Na Chmelnici. Pro spřízněné kapely připravoval plakáty a obaly desek. Vytvořil dokonce návrh poutače pro první pražský koncert Rolling Stones v srpnu 1990, jenže produkce ho nepřijala.
“Bylo to moje první setkání s cenzurou v necenzurovaném světě. Kapele se návrh líbil, pořadatel ale odepsal, že musí mít styl celosvětového turné. Došlo mi, že organizátor má daleko větší slovo než Rolling Stones,” vzpomíná Haloun na krok do nové éry. Devět měsíců předtím skončil komunistický režim, policejní dohled a zákazy. Najednou bylo možné všechno. Slavné britské rockery sledovalo na Strahově sto tisíc lidí, na Pražském hradě je přijal prezident Václav Havel. Nepoužitý plakát údajně visí v jejich londýnské kanceláři.
Přes 400 obalů hudebních nosičů z dílny Karla Halouna obsahuje kniha To musí jít přečíst i potmě. Vybrané kousky autor komentuje a vzpomíná, jak vznikly. V úvodním rozhovoru, který s ním pořídil novinář Jan Mattuš, se čtenář dozví i to, jak člen bigbítové generace vaří buřtguláš na portském víně.
„Dělám ho především dlouho na nízké teplotě. Nejlépe dvě tři hodiny. Napřed na sádle osmažím cibulku, pak lehce osmahnu nakrájené buřty a zaleji to portským. Pak přidám rajský protlak, hodně česneku, pálivé papričky a až nakonec brambory. Krájím je hodně na tenko, aby se trochu rozvařily. První várku tam dám po hodině vaření a druhou dvacet až třicet minut před koncem,“ říká.
S hlavní částí tvorby Karla Halouna se teď mohou lidé seznámit v knize shrnující jeho dílo. Obsahuje více než 400 obalů desek, cédéček a dalších nosičů. Pod názvem To musí jít přečíst i potmě ji vydalo nakladatelství UMPRUM.
“Spousta lidí do mě vrtala, že by bylo dobré moji tvorbu nějak prezentovat. Říkal jsem: dobře, bude s tím mraky práce, ale pustil jsem se do toho,” líčí Haloun. Třísetstránkový svazek plný barevných reprodukcí zaplatil z poloviny grant, zbytek musel sehnat autor sám. “Hodně lidí mi pomáhalo zadarmo. Nakonec jsem rád, že to vyšlo,” vypráví, jak kniha vznikala.
Základem je šest kapitol podle dekád, ve kterých Haloun tvořil. V každé komentuje pár vybraných obalů a přidává barvité historky z doby vzniku, případně odtajní drobnost, která lidem mohla uniknout. Knihu uzavírá kompletní soupis obalů. Startuje ji naopak rozhovor, který s grafikem pořídil novinář a hudebník Jan Mattuš. O životě, názorech nebo buřtguláši na portském víně, jejž bigbítový výtvarník vaří.
“Mám na tu knihu překvapivý reakce,” hlásí Haloun. “Nejvíc mě pobavil spolužák. Potkali jsme se v hospodě a ptal se, co dělám. Ukázal jsem mu výjezdy k té knížce a říkám, že tohle. On si to prohlížel a povídá: ‚Hele, to je dobrý, ale je toho strašně moc. Nenapadlo tě vynechat věci, který se ti nepovedly, že by to bylo čistší?’ A já na to: ‚Jo, hochu, to mě mělo napadnout, když jsem je tehdy dělal,’” směje se s notnou dávkou sebeironie.
Ke grafice, výtvarnému umění a hudbě se dostal koncem 60. let, kdy nastoupil na vinohradskou “Hollarku”, tedy střední výtvarnou školu. Svobodomyslné prostředí uvolňujících se poměrů komunistického režimu mu vyhovovalo. Stejně jako závan kultury ze Západu, zpoza dosud neprostupné železné opony.
Najednou se dostal k nahrávkám Boba Dylana, Rolling Stones, The Who nebo Kinks, ze kterých se brzy stala jeho nejoblíbenější kapela. “Vždycky jsem si myslel, že bigbít je smrtelně vážná věc,” říká s tím, že textům britských a amerických sestav zpočátku vůbec nerozuměl. Stejně jako spousta vrstevníků neuměl anglicky. Když se jazyk naučil, mínění o bigbítu změnil. Začal v něm vidět nadsázku, humor i spoustu nedokonalostí.
Nadechnutí ze 60. let utnula invaze sovětských vojsk v srpnu 1968. Následovaly tuhá normalizace, cenzura, udavačství, všudypřítomný dohled úřadů, policie či Státní bezpečnosti. Haloun odmaturoval a začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Napoprvé se nedostal, rok do dalších přijímaček proto strávil jako uklízeč v nemocnici na Vinohradech.
Téměř půl století práce Karla Halouna rámuje českou rockovou, folkovou i alternativní hudbu. Obaly alb navrhoval pražský výtvarník právě pro takové zpěváky a kapely. V polovině 70. let minulého století připravil první, pro Vladimíra Mišíka. Celkem jich vytvořil něco přes čtyři stovky, od 90. let pracuje ve dvojici s Luďkem Kubíkem. Aktuálně.cz přináší průřez jeho tvorbou.
Kliknutím na obaly si zobrazíte videa
Na škole si vybral obor ilustrace a plakátu. “Už jako kluk jsem rád četl a kreslil, tak mi to připadalo přirozený. Pro diplomku jsem chtěl ilustrovat Pustinu od T. S. Eliota, to se ale tehdy nehodilo,” zmiňuje báseň o bezmoci člověka vůči smrti a putování duše na věčnost. “Záložní plán byl diplomovat deseti písničkama Vládi Mišíka otextovanýma Josefem Kainarem. Což jsem taky udělal,” vzpomíná, jak začal pracovat pro bigbít.
S kytaristou a zpěvákem Vladimírem Mišíkem pojilo Halouna přátelství i hudební vkus. V roce 1976 mu vytvořil obal desky, které se později říkalo Stříhali dohola malého chlapečka, podle hlavního hitu. Byl to první obal z dlouhé řady těch, jež dosud připravil.
Karel Haloun, To musí jít přečíst i potmě, UMPRUM 2022
Dva roky poté vysokou školu absolvoval a získal titul akademického malíře, který umožňoval práci na volné noze. Na vojnu nešel, službě v armádě komunistického státu se vyhnul díky modré knížce, kterou si lidé zařizovali na skutečné či fingované zdravotní neduhy. “Dostal jsem ji na epilepsii, což znamenalo, že nemůžu mít řidičský průkaz. To mě nijak netrápilo, vůbec jsem si nedovedl představit, že bych na nějaký auto mohl někdy vydělat,” říká.
Navrhoval plakáty, přebaly knížek, věci, které nebyly spojené s režimem. V nakladatelstvích seděli jeho bývalí profesoři nebo spolužáci, sem tam mu přihráli zakázku. Zbohatnout se na tom nedalo, k uživení to ale stačilo. “Vždycky jsem byl zvyklý žít velice skromně, což mi vydrželo. Nikdy jsem nepočítal s tím, že budu mít velký peníze,” prohlašuje. V kruzích alternativní kultury začal sbírat spolupracovníky, třeba fotografa Jaroslava Prokopa, s nímž na deskách a plakátech dělá dodnes.
Počátkem 80. let vznikl na pražském Jarově zvláštní ostrůvek kulturní svobody: Junior klub Na Chmelnici. V typické předměstské betonové stavbě fungující pod hlavičkou kulturního domu Prahy 3 začaly hrát rockové, folkové i punkové kapely, konaly se přednášky a vystupovaly avantgardní divadelní soubory. Klub založil Lubomír Schmidtmajer, pozdější člen poradního sboru prezidenta Václava Havla a ředitel Paláce Akropolis.
“Když s tím po návratu z vojny přišel, říkali jsme si, že je to blábol. Nevěřili jsme, že se to podaří,” vzpomíná Haloun, který se stal hlavním výtvarníkem klubu. Navrhoval interiér, plakáty i programy. “Byla to pro nás zábava, dokonce ani pro Luboše to nebyla obživa. Jako dramaturg tam přistoupil na nejnižší možný plat. Jistej čas dokonce bydlel na spartakiádním lehátku přímo na jevišti,” říká Haloun o místě, kde se disent a underground protínaly se šedou zónou. Právě na Chmelnici začínala spousta známých muzikantů, třeba skupiny Lucie a Chinaski.
V listopadu 1989 totalitní režim padl a pouhých pár měsíců poté stála parta nadšenců z Chmelnice za obřím koncertem, který dosud neměl obdoby.
"Rána Stalinovi do čumáku," prohlašoval o koncertě v srpnu 1990 na pražském Strahově kytarista Keith Richards. Zakládající člen kapely Rolling Stones byl při vystoupení, které mnohým stvrdilo konec komunismu. Karel Haloun navrhl pro strahovský koncert plakát odkazující právě na zúčtování s totalitním režimem. Produkce kapely ho ale nepřijala, protože nezapadl do vizuálního stylu celé tour.
Začalo to tím, že Rolling Stones pogratulovali Václavu Havlovi ke zvolení prezidentem a nabídli vystoupení v Praze. Havel věc předal Schmidtmajerovi a šéf undergroundového klubu se pustil do práce. V čerstvě postkomunistických poměrech bylo složité všechno - narychlo vyjednat strahovský stadion, získat úvěr od banky, prodat sto tisíc vstupenek. Po těch se zaprášilo během tří týdnů. V maringotkách na Výstavišti a Staroměstském náměstí, kde byla prodejní místa, ležely poslední den peníze na podlaze, neboť do šuplíků už se nevešly.
Haloun pro strahovský koncert připravil plakát. “Byl to ten jejich klasický jazyk v poli rudých hvězd. Jako by ty hvězdy olizoval, takže čistil prostor,” vzpomíná, jak odkázal na společenskou změnu. “Kancelář Stounů to schválila, produkce ale napsala, že to nejde. Nechali jsme vytisknout asi 500 kusů, dostali je členové kapely a lidi kolem nich,” říká grafik. “Z mého pohledu i z pohledu spousty lidí, se kterými jsem o tom mluvil, teprve tenhle koncert znamenal konec komunismu,” zdůrazňuje.
V polovině 90. let skončila Chmelnice, navázal na ni žižkovský Palác Akropolis. Haloun nyní patří k těm, kdo se snaží připomenout její éru. V břevnovském Popmuseu je až do září k vidění výstava Tenkrát na Chmelnici, chystá se i kniha, která činnost klubu zmapuje. Vyjít by měla do konce roku 2024. “Jsem moc rád, že jsem to zažil, nic bych ale nevracel. Což je i důvod, proč s partou podobně uvažujících lidí tu knihu chystáme. Ne aby to byly kecy starých zbrojnošů. Ale chceme ukázat lidem, že i v pos*aný době se dá leccos zajímavýho dělat,” uvádí.
Po změně režimu dostal šanci podílet se na více původně zakázaných albech českých hudebníků. Několik jich měl už připravených. “Nikdy mě vlastně moc nezajímal žánr, zajímají mě lidi, kteří se vymykají hlavnímu proudu. Obecné představě o tom, co se dá třeba pouštět v rádiu. Takže pro mě bylo úplně stejně závažný dělat Mišíkovy věci, Marsyas, Jasnou páku nebo sourozence Ulrychovy,” jmenuje rozptyl muzikantů, s nimiž spolupracoval.
K rockové kapele Jasná páka měl Haloun hodně blízko. S jejím zakladatelem, kytaristou a zpěvákem Michalem Ambrožem, se kamarádili od dětství, poslouchali stejnou muziku, rybařili, chodili na pivo, mejdany nebo do lesa na houby. Dokonce se spolu v dětství řízli do ruky, aby jako hrdinové z mayovek, Vinnetou s Old Shatterhandem, uzavřeli pokrevní bratrství.
Fantasy romány britského spisovatele Johna R. Tolkiena inspirovaly koncem 90. let houslistu Jana Hrubého k albu Středozem. Obal k němu vytvořil Karel Haloun. V novém století dále spolupracoval mimo jiné s bratry Ebeny, hardcorovými průkopníky Našrot či s kapelou Jasná páka / Hudba Praha, jejímž byl nehrajícím členem.
Kliknutím na obaly si zobrazíte videa
Kapelníkova blízkého kamaráda jmenovala skupina svým nehrajícím členem. Haloun jím pak byl také v navazující Hudbě Praha, jak se po zákazu od komunistických úřadů přejmenovala. Vytvořil mimo jiné všechna loga kapely a v roce 2006 s ní vstoupil do Beatové síně slávy.
Od roku 1996 spolupracuje Haloun v autorské dvojici s grafikem Luďkem Kubíkem. Kromě plakátů a hudebních obalů se věnují knižním úpravám a grafickému designu obecně. Navíc začal víc psát. Publikuje recenze, odborné knihy, vytvořil román i divadelní hru. Po roce 2000 se dokonce vrátil na školu, kterou vystudoval. Jako vyučující a šéf ateliéru.
Výtvarník, grafický designér, publicista, kurátor a pedagog spojil svůj profesní život s českou bigbítovou scénou. Věnuje se hlavně knižním úpravám, designu hudebních nosičů a plakátům. V předlistopadovém Československu byl grafikem rockového Junior klubu Na Chmelnici. Přestože není hudebník, stal se nehrajícím členem kapely Jasná páka / Hudba Praha.
Narodil se v Praze, vystudoval Střední odbornou školu výtvarnou a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Od roku 2005 do 2020 na ní vyučoval v Ateliéru tvorby písma a typografie, v letech 2008 až 2017 byl jeho vedoucím. Jinak už od komunistických dob pracuje na volné noze.
Kromě výtvarné činnosti píše kritické eseje, je autorem románu či divadelní hry. Jako kurátor připravil několik výstav.
“Nejdřív mě pozvali, abych tam vedl semestrální práci na téma obal hudebního díla. Když to skončilo, seděli jsme v hospodě a kluci říkali: ‚Hele, a nechceš tady s námi zůstat?’” popisuje. Když pak v čele Ateliéru tvorby písma a typografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové končil František Štorm, vybral Halouna jako svého nástupce. “Já si říkal, to je úplná blbost, ale do konkurzu jsem se přihlásil,” vzpomíná.
Ateliér vedl téměř deset let, do roku 2017. Následující tři léta ještě na škole učil, místo opustil v době, kdy také Česko zasáhla koronavirová pandemie.
Po vydání knihy s obaly desek teď chystá další: shrnutí svých plakátů. Přestože se jinak v připomínání vlastní práce vůbec nevyžívá. “Kariéru výtvarníka si představuju jako trajektorii se čtyřmi základními body. Nejdřív se člověk začne zabývat tou disciplínou a vztahovat ke svým idolům. Potom se stabilizuje a začne být sám referenčním bodem pro mladší. Ve třetím bodě ty objevy, které udělal, do jisté míry opakuje a modifikuje. A čtvrtá část té trajektorie - která je podle mě nezvratná - je, že se po čase stane svou vlastní karikaturou,” popisuje Karel Haloun, jak vidí dráhu v oboru, kterému zasvětil život.
