Z koncertu Jiřího Slavíka desítky lidí odcházely. Je to dobré znamení. Slavíkova hudba z tradicionalistického alba Mateřština, letos oceněného žánrovou soškou Anděl, byla minulý týden v koncertní premiéře uvedena na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou.
Ta hudba patří budoucnosti: i nad jinak výtečným mezinárodním programem Folkových prázdnin ční nepřehlédnutelně jako Eiffelova věž nad Paříží, kde mimo jiných zemí Slavík žil a formoval své hudební zkušenosti. Mateřština je natolik vyhraněná, že k ní část posluchačů musí dozrát. Možná obdobně, jako když publikum hledalo způsoby pochopení Janáčka či Martinů.
Michal Schmidt, dramaturg v sobotu skončených osmidenních Folkových prázdnin zaměřených především na takzvanou world music, považuje jednatřicetiletého Slavíka za nejnadanějšího současného českého skladatele a hudebníka bez ohledu na žánry. Proto když loni koncem roku Mateřština vyšla, hned Slavíkovi zavolal a nabídl mu její koncertní uvedení.
Realizovat jej nebylo snadné. Kromě hráče na dřevěné flétny Mariana Friedla, jinak etnologa a muzikologa, všechny početné nástrojové party Mateřštiny nahrál sám multiinstrumentalista Slavík. Pro náměšťskou premiéru oslovil Vojenský umělecký soubor Ondráš a koncert nazkoušel s jeho "komorní cimbálovkou".
Reprízy Mateřštiny se díky tomu uskuteční na dalších prestižních festivalech: letos na pražských Strunách podzimu, příští rok na Jazz Festu Brno. Druhá "destinace" je logická: Slavík je mimo jiné jazzovým kontrabasistou, účinkuje například v triu kytaristy Davida Dorůžky.
"To se na Folkových prázdninách občas stane, že je to pro lidi příliš náročné. Svým způsobem se jim nedivím," reaguje vstřícně Michal Schmidt na fakt, že posluchači opouštěli Slavíkův koncert a někteří pak dramaturga oslovovali. Bere to ale jako pozitivum. "Slavíkova hudba utkví v hlavách, vzpomínají na ni a hledají si k ní cestu," míní.
Přitom základy cesty jsou mnohým důvěrně blízké. Slavík při komponování Mateřštiny vycházel z tuzemské lidové tradice. Dokonce adaptoval zlidovělý jihomoravský, víc než půlstoletí starý "hit" malíře pokojů Fanoše Mikuleckého V širém poli studánečka. Jenže Slavík, absolvent Královské hudební akademie v Londýně, v něm svůj zpěv doprovází na kontrabas s tak existenciálním důrazem, že z proslulé táhlé písničky vytváří dosud neslýchaný novotvar.
Slavík jako by se ani nedotýkal strun kontrabasu, ale holýma rukama zuřivě hloubil jámu v zemi, lačný prohrabat se až k nejspodnějším "kořenům", o nichž se v souvislosti s takto pojatou hudbou nadmíru mluví.
Pokud se ale z kořenů stalo klišé, Slavík ho vyvrací plnou vahou své hudby a "kmeny" opět sází tam, kde rostly. Také na obalu desky se jako symbol objevuje fotografie spletitých, nad zem vystouplých kořenů staletých stromů z okolí Hukvald, rodiště Leoše Janáčka.
Posluchač Mateřštiny je nucen s Jiřím Slavíkem veškerou tu hlínu vyházet a poslech si tak tvrdě odpracovat − jinak musí z koncertu odejít, chce-li si zachovat ruce čisté, nesedřené. Většina posluchačů, která na koncertě zůstala, pak byla schopna navzdory "bolesti" těma rukama vyvolat burácející potlesk.
