Zatím poslední kresbu Luboš Plný dokončil, když mu bylo 20 558 dní. Pracoval na ní 38 hodin po dobu dvaceti dní. To je velmi krátká doba, obyčejně prý nad obrazem stráví 80 hodin.
Zdá se, že tyto informace jsou pro umělce stejně důležité jako výsledná podoba obrazu. Svérázný malíř nikdy nestudoval na umělecké škole a vystavovat začal teprve nedávno. Za to na těch nejprestižnějším místech, loni se stal jediným Čechem vybraným do mezinárodní sekce benátského Bienále současného umění a na konci roku mu velkou retrospektivu připravila pražská galerie Dox.
Přehlídku, jež skončila minulý měsíc, prodlužuje aktuální Plného výstava v galerii Pro Arte nazvaná Čekárna. Vystavuje na ní soubor z devadesátých let inspirovaný svou hospitalizací na psychiatrii.
Než se ale umělec, jenž je řazený k autorům stylu art brut, který se vyznačuje neškoleným rukopisem a tématy často ovlivněnými psychickou chorobou, dostane k popisu vystavených koláží, vrací se do svých patnácti let. Život má perfektně zdokumentovaný a tak ví, že všechno souvisí se vším: tehdy se kvůli administrativní chybě nedostal na uměleckou školu v Kamenickém Šenově, a tak se malování - ačkoliv bylo od dětství jeho velkou zálibou - přestal věnovat úplně.
Během učení na železničního elektromechanika začal závodně sportovat, což mu vydrželo až do návratu z vojny. "Deset let jsem nedělal umění, s prací pak přišla katarze," říká malíř, jenž si přesně vybavuje, jak vyfasoval montážní tašku s nářadím. "Uvědomil jsem si, že mě čeká ještě několik desetiletí života a že tohle není něco, co bych měl dělat. Vrátil jsem se k myšlence studia umění, ale už to nebylo tak jednoduché. Desetiletá přestávka udělala své. Když člověk neudělá denně ani čárku, je to vidět," míní.
V osmdesátých letech se dvakrát marně hlásil na Akademii výtvarných umění, ale protože byl odhodlaný zkoušet to dál, přestěhoval se z České Lípy do Prahy. "Našel jsem inzerát, že na akademii hledají model, a tak jsem začal stát modelem. Chtěl jsem to tam okouknout, zjistit, jak to na škole chodí, abych měl větší šanci na přijetí."
Když přišla revoluce, Luboš Plný šanci promeškal. Na škole se neučilo, měl volno, ale studijní oddělení fungovalo dál. Když tam po termínu přinesl přihlášku, už ji nepřijali. "Kdybych se tehdy neopozdil a na zkoušky šel, možná bych se dostal, protože brali kdekoho. Ten rok byl výjimečný, ani maturita nebyla podmínkou, dali šanci každému. Já toho tedy nevyužil," říká smířeně.
Dál tedy stál ve škole jako model s ambicemi umělce. A právě v roce 1990 vznikaly koláže, jež nyní představuje v galerii Pro Arte. "Jsou to reminiscence na pobyt na psychiatrii," říká Plný, který byl hospitalizovaný v důsledku nespavosti během vojenské služby.
V kolážích použil atributy nemocničního prostředí - gázy, kousky prostěradel, krabičky od léků, rtuť z teploměrů, část pitevního protokolu, EEG záznam. A také karty, které prý pacienti často "mastili". Vrstvené koláže ale nejsou jen sbírkou osobních suvenýrů, mají vnitřní rytmus, výtvarnou kompozici. Jedna obsahuje pomuchlaný měděný plíšek ve tvaru klínu. Je tam prý jen pro rovnováhu.
Cyklus koláží z nemocnice není jediným souborem. Předcházela mu ještě série koláží reflektující nádražácké prostředí. "Do nich jsem vkládal výložky z uniforem a třeba dobové etikety z alkoholu a cigaret. Tehdy se na dráze pilo od rána do večera. Já se ale napil jen výjimečně," dušuje se umělec, jenž svůj život dělil na etapy, na období zdravotnické a nádražácké.
Bylo tedy logické, že chtěl nějak pojmout i své působení v roli modelu na akademii. Práce se mu totiž zalíbila, začal ji vnímat jako životní koncept. Druhý rok se proto rozhodl, že se už nebude snažit dostat na školu jako student. Ostatním stál modelem celkem šest let, stejně dlouho, jako trvá studium na akademii.
Působení pak zakončil dokumentačně výtvarnou prací, již odevzdal místo odborné práce, a zažádal si o možnost její obhajoby a následné udělení dosud neexistujícího titulu "akademický model." To se mu skutečně podařilo.
Pražskou výstavu doplňuje video, na němž šestapadesátiletý mezinárodně uznávaný umělec znovu vystupuje na stupínek v roli modelu. "Už jsem se na to sice necítil ani jsem nebyl v takové kondici, mám asi sedm kilo navíc. Rád jsem si to ale znovu vyzkoušel. Když jde o umění, nic mi není cizí. Jsem schopný posunout limity a nemít ostych, který bych jinak cítil," říká Luboš Plný, jenž se kvůli videu na chvíli ocitl v pozici nahého Diskobola.
Velký zájem o svoji tvorbu přijímá rezervovaně. "Nesmím mít vůbec pocit, že ode mě někdo něco chce. To pak nejde. Loni jsem slíbil jedné francouzské nahrávací společnosti, že udělám obal, a začal jsem na tom pracovat. Ale protože jsem věděl, že to má nějaký účel, nedokončil jsem to. Když má někdo zájem o něco, co mám hotového, těší mě to. Ale zakázky odmítám, je to pro mě utrpení."
Interiér galerie Pro Arte pro výstavu Luboše Plného dotvořil nástěnnými malbami výtvarník David Cajthaml. Pro koláže vytvořil prostor surreálné nemocniční čekárny zaplněné levitujícími postavami.
