Rokenrol je pro Inhaler pokrevní přísahou. "V tom věku se chceš akorát potkávat s kamarády ve zkušebně a dělat bordel. Nic lepšího totiž neumíš," vzpomíná bubeník Ryan McMahon na jejich ambice, když se jako zhruba čtrnáctiletí dali dohromady.
Stejně začínalo nepřeberně skupin. Málokdo to ale dotáhl ke dvěma oceňovaným albům, čelním příčkám hitparád a vyprodaným koncertům po světě.
Skupině samozřejmě pomáhá, že v jejím čele stojí Elijah Hewson, který má coby syn frontmana jedněch z nejslavnějších rockerů automaticky otevřené dveře do showbyznysu. Inhaler ale všemožně dávají najevo, že nejsou souborem jednoho muže, nýbrž partou, v níž má každý své místo a slovo. Obal předloňského debutu It Won't Always Be Like This tvoří čtyři portréty muzikantů, společná fotografie zdobí také přebal novinky Cuts & Bruises, kterou tuto neděli představí Pražanům.
Kromě čtyřiadvacetiletého zpěváka, kytaristy i skladatele Hewsona a bubeníka McMahona tvoří dublinské kvarteto baskytarista Robert Keating a hráč na kytaru Josh Jenkinson.
Rozhovory poskytují zásadně v kompletní sestavě, otázky na zpěvákova otce management zakazuje. Zaprvé by se donekonečna opakovaly, především by ale zastínily kapelu, která si cestu vyšlapala sama.
Když už dotazy padnou, Hewsonovi nedělá problém je zodpovědět. Například deníku Evening Standard řekl, že rozhodnutím stát se muzikantem na plný úvazek rodiče nenadchl. "Když ale máma viděla, kolik mám pro hudbu a kluky vášně, přestala mi bránit," dodal.
Ali Hewsonová, dříve Stewartová, a Paul Hewson, jak zní občanské jméno zpěváka Bona, se dali dohromady v 70. letech minulého století, žijí spolu dodnes a jejich majetek bývá odhadován až na 700 milionů dolarů. Že je jejich syn privilegovaný, si uvědomují, a když se naskytne příležitost, s chutí mu to připomenou.
Když poprvé Inhaler vyjeli hrát do Londýna, vypadlo jim domluvené ubytování a Elijah Hewson volal matce, jestli by jim nemohla zařídit hotel. "Řekla mi: když jsme jeli poprvé do Londýna s tvým otcem, museli jsme jednu noc přečkat na lavičce v parku, tak to zvládneš taky," vypráví. Nakonec přespali u známého na gauči.
Školu ne, raději hudbu
Inhaler se potkali v Dublinu na střední soukromé škole St. Andrew’s College, nápad na založení kapely vzešel ze společné lásky k hudbě Black Sabbath a Led Zeppelin.
Okruh inspiračních zdrojů se rozrůstal, mladíci zmiňují sestavy The Stone Roses a Joy Division nebo zpěváky Bruce Springsteena a Boba Dylana. V rozhovorech často mluví o jakémsi playlistu oblíbených skladeb na serveru YouTube, podle nichž se učili hrát.
Hewson se instinktivně držel dál od mikrofonu. Přiznává, že měl respekt ze stínu otce, o němž rodilý Ir nejčastěji mluví jako o "auld lad". Jenže původní adept na zpěváka ztratil hlas a Hewson najednou stanul v čele kapely.
Šlo o přirozený pohyb - složil většinu písní, tak nejlépe věděl, jak mají znít. V bookletech jsou nicméně coby autoři uvedeni všichni členové rovným dílem, každý přispívá svými nápady.
Pravidelně koncertovali v nejmenším sále dublinského klubu The Grand Social, většinou přišlo kolem pěti lidí, nejčastěji někdo z příbuzných. Publikum ale s postupem let rostlo a před maturitou se chlapci rozhodli pro dráhu profesionálních muzikantů. Všichni čtyři si jednomyslně odhlasovali, že místo podávání přihlášek na vysoké školy se zkusí uživit hudbou.
Na debutovou desku čekali téměř deset let. Pod názvem It Won't Always Be Like This ji vydali předloni v létě, kdy se svět nadechoval před další covidovou vlnou.
Album dosáhlo na čela hitparád ve Spojeném království a Skotsku, kapela si nejvíc cení prvenství v rodném Irsku.
Po více než roce pandemie tehdy přišla s nahrávkou plnou optimismu, extatických kytarových riffů a zvuku, který byl mohutný i rozpitý zároveň. Zněl jako z velkých hal a stadionů, jež se právě pozvolna opět začínaly plnit lidmi.
Titulní píseň je přitom první, kterou spolu mladíci složili. It Won't Always Be Like This, v překladu Takhle to navždy nezůstane, dodnes hrávají na každém koncertě. Původně mohla fungovat jako love song i odkaz k tomu, jak málo na ně v začátcích chodilo lidí. Kulisy světové pandemie, kdy na živou hudbu směly přinejlepším omezené hloučky posluchačů, sloganu propůjčily nový rozměr.
Pokrevní bratrství
"Vezmi mě zpátky tam k pláži, kde jsme celé dny snili / Stačí slůvko a budu tam / Láska nás nerozdělí," zpívá teď Elijah Hewson do měkce zvonících kytar ve skladbě Now You Got Me. Mohlo by se zdát, že jde o další milostnou píseň, text se ale vrací do doby, kdy si vysnili kapelu.
Letošní album nazvané Cuts & Bruises je v první řadě připomínkou cesty, již Inhaler ušli. Romantický název zmiňuje šrámy a modřiny, které si žádá udržení skupiny, tedy intenzivního a křehkého společenství.
Rocková hudba je pro ně formou pokrevního bratrství a jejich koncerty působí trochu jako pohled do minulosti - v éře rapu a digitální hudby čtyři mladíci řežou do kytar, jako by svět měl každou chvíli zhasnout.
Hewson po otci nezdědil jen barvu hlasu, ale hlavně cit pro přímočaré melodie i slogany, které se těžko dostávají z hlavy. "Jestli mi zlomíš srdce, rozflákej ho na kusy / Já už ho potřebovat nebudu," oznamuje v baladě If You’re Gonna Break My Heart. Silné refrény a sloky se stupňujícím napětím jsou jednou z hlavních ingrediencí úspěchu Inhaler. Jak Hewson občas připomíná, rodokmen by desku na první místo hitparády nedostal. A stejně tak by nezaplnil sály.
Texty jako "musíš zpomalit, láska tě tam dostane" mohou působit banálně. Vystihují ale hlavně radost z toho, že Inhaler mohou jezdit po světě a hrát. Dělají dojem, že jejich hlavní motivací je pořád "dělat bordel". Jen o poznání sofistikovanější a vytříbenější než před lety.
