Recenze - S radostí byste je potopili; našli něco, na čem byste je mohli vyškolit, a pak se jim vysmát. Kasabian jsou tou nejvelkohubější kapelou, která se objevila po Oasis.
Musíte se ošívat, když slyšíte, jak kytarista a výhradní autor Serge Pizzorno prohlašuje jejich zpěváka Toma Meighana za hlas generace, který nemá rovného.
| Čtěte také: Mercury Prize znovu hledá britskou desku roku Melt: Poptávka po Oasis převyšuje nabídku |
Nadskakujete, když sám Meighan říká: „Nikdy jsme si nic neulehčovali. Jsme kurva rebelové, taková je i naše hudba. Pořád se považujeme za polo-underground. Jsme ta nejvíc cool undergroundová kapela." A pak se v textu singlu Vlad the Impaler rozezpívá: „Jsme poslední beatnici, poslední kacíři."
Britská arogance stylu „když se nepochválím sám, nikdo jiný to za mě neudělá" přímo dráždí ke kritice a hledání much. Jenže i když o čtveřici z Leicesteru neplatí skoro žádný superlativ, kterým se častují, skutečnou slabinu ne a ne najít.
Kasabian si doopravdy nikdy nic neulehčovali, především proto, že přesně uvědomují, kdo jsou: zpátečníci, kteří se celou kariéru pokoušejí nacházet způsoby, jak svoje staromilství učinit atraktivní pro současnost.
Vlastně se můžou v klidu označovat za ty poslední beatniky, protože všichni ostatní už přestali chtít žít podobným způsobem. Jenže oni si před natáčením debutu koupili statek, kde se uzavřeli jako komunita, sekta. Trochu jako idealizovaná Mansonova rodina, podle jejíž členky Lindy Kasabian se pojmenovali.
Retro styl pro ně není módou, ale účelným způsobem, jak se zorientovat a žít v současnosti. Kytarista Pizzorno hraje důsledně na Rickenbacker 481, který se už pětadvacet let nevyrábí, není jim cizí manipulovat s estetikou napoleonských válek a použít ji jako komentář k válce v Iráku (druhé album Empire), jinde v duchu romantických revolucionářů zase věnují singl Club Foot Janu Palachovi.
Zatímco na debutu z roku 2004 se všechny pohledy do minulosti pokoušeli zastřít studeným elektro zvukem v duchu Primal Scream a jejich alba XTRMNTR, třetí West Ryder Pauper Lunatic Asylum poprvé nechává otevřeně nahlédnout do Pizzornovy archivní diskotéky, kde výstavní místa na odiv všem návštěvám zabírá beatlesácký Sgt. Pepper a Beggars Banquet od Stonů.
Nechat to ale jen tak na stole jako okoralý jednohubky ze včerejšího mejdanu by od Kasabian nebylo moc chápavý, nic podle hlášky „neulehčujeme si to"- a tak nechali jednu zhulenost prostoupit druhou. Angažovali jako producenta japonsko-amerického Dana the Automatora, který pomáhal vytvořit zvuk pro Gorillaz, DJ Shadowa nebo sólovku Mikea Pattona Peeping Tom.
Teprve s ním začíná ta názvem desky avizovaná exkurze po dávno uzavřeném sanatoriu pro psychicky narušené. Od úvodní Underdog, která zní, jako kdyby se Oasis pokusili vyzvat na souboj poslední zbytky kreativity, přes Where Did All the Love Go?, která dopadla, jako kdyby Chemical Brothers remixovali Sympathy for the Devil, až k onomu Vlad the Impaler, jehož úvod nemá daleko k Sabotage od Beastie Boys.
Kromě zmíněných Primal Scream nemají Kasabian na britské scéně srovnání. V době oasiovských kytarovek dokázali neznít jako žádná z nich proto, že viděli přes Wonderwall dál do minulosti, ale servírovali vám to jako směsku balad od Air a Prodigy nářezů.
V tomhle ohledu West Ryder Pauper Lunatic Asylum vše precizuje, objasňuje a jeho poslech se podobá bydlení v historickém jádru města. Zahrnuje luxus spektakulární malebnosti, která přetrvala věky, ale zároveň počítá s metrem v podzemí a dogmaticky si neodpírá přístup k wi-fi.
Za tuhle revitalizaci jim všechno neskromné holedbání a naparování nemůžete než prominout.
Kasabian: West Ryder Pauper Asylum. CD, 52 minut. Vydala firma Sony Music, 2009.
