Má je rád předák britské Labour Party Jeremy Corbyn, pojmenovali se podle povídky Angely Carterové a film o nich natočil uznávaný režisér Michael Winterbottom. Jejich alba zní jako kolekce největších hitů různých rockových žánrů posledních tří dekád.

Kvarteto Wolf Alice ve čtvrtek večer v londýnském klubu Eventim Apollo převzalo letošní cenu Mercury udělovanou za nejlepší britské album posledních dvanácti měsíců. "Nahrávací společnosti nám říkaly, že nevypadáme jako rocková kapela, že každá písnička zní jinak a vůbec k sobě nepasujeme. Ale nas*at na ně, teď přebíráme cenu," nechal se na pódiu slyšet kytarista Theo Ellis.

Od poroty to na první pohled není tak radikální gesto, jako když prestižní cenu předloni dala raperovi Skeptovi a média zaplavily články o znovuzrození žánru grime, britské odpovědi na hip hop. Ani když před třemi lety na pódiu děkoval angažovaný soulový písničkář Benjamine Clementine nebo vloni inovativní elektronický hudebník Sampha.

Na druhou stranu - v čele Wolf Alice stojí pětadvacetiletá "frontwoman" Ellie Rowsellová, jejíž písně reflektují, jaké je být dnes mladou ženou ve společnosti postavené na nesmlouvavé soutěživosti a přetvářce.

"Všichni mě nudíte k smrti, chci vym*dat všechny lidi, které znám," křičí ve Yoo Fuk, syrovém pilotním singlu oceněné desky Visions of a Life. Na jiných místech zpívá o smrti svého kamaráda (Heavenward) nebo pocitu úzkosti (Space & Time).

Kapela v čele se zpěvačkou získala cenu Mercury naposledy před sedmi lety - šlo o PJ Harvey za nahrávku Let England Shake, a bylo tudíž na čase. I ve světle nedávných kampaní Keychange nebo #MeToo, které poukazují na nerovnoprávné postavení žen v zábavním průmyslu.

Rowsellová v čele Wolf Alice ale není žádná genderová revolucionářka, v jejích textech se odráží emoční rozjívenost, suverenita čerstvé dospělosti i zbytková pubertální naivita. "Deska se hlásí k rocku jako svatyni, v níž se zázračně probouzí k životu otřepané floskule i náctileté klišé. Žijí v ní snílci i podvodníci, kecálkové i jejich znudění kamarádi. Je to deska o úzkosti, volném pádu a smrti," napsal o Visions of a Life americký server Pitchfork, který Wolf Alice v kladné recenzi zasazuje do linie britského rocku nového tisíciletí od Libertines přes Arctic Monkeys.

Realita je nicméně ještě složitější. V hudbě kapely pocházející ze severního Londýna se otiskly i devadesátkové styly jako shoegaze nebo grunge. A mimochodem, když Rowsellová s kytaristou Joffem Oddiem kapelu v roce 2010 zakládali, hráli akustický folk.

Po dvou EP debutovali v roce 2015 skvěle přijatou deskou My Love is Cool, za kterou získali nominace na britskou Mercury Prize i americké Grammy. Jejich turné z roku 2016 v polodokumentárním filmu On the Road zachytil režisér Michael Winterbottom. Dodnes vydávají na nezávislém labelu Dirty Hit, k němuž patří i populární formace The 1975.

Punkovou vypalovačku Yuk Foo na jejich desce střídá rozverná funková rozcvička Beautifully Unconventional, následuje epická osmdesátková odysea Don't Delete the Kisses nebo dream-popová píseň Planet Hunter. K úplným folkovým začátkům se pak vrací předposlední skladba After the Zero Hour.

Je to právě jistá žánrová nedourčenost, která zdobí Wolf Alice, přesvědčení, že rocková kapela v roce 2018 je jako magický jukebox, který může hrát, co si zamane. Charisma a autorský talent Ellie Rowsellové ale všechny žánrové výlety drží pohromadě. Silné skladby chrlí jako mimochodem, přirozeně a bez námahy.

Visions of a Life natáčeli Wolf Alice v Los Angeles s producentem Justinem Meldalem-Johnsenem, který je podepsaný pod deskami skupin Tegan and Sara, Paramore nebo M83, a "americká" vzdušnost Wolf Alice sluší. "Deska zachycuje vzrušení, naštvanost, smutek a všechny nejistoty toho, když je ti dvacet a vůbec netušíš, kam míříš nebo bys měl mířit," napsal v recenzi server Drowned in Sound, který Visions of a Life udělil titul desky roku.

Podle časopisu NME natočila vloni lepší album jen zpěvačka Lorde. A v magazínu Q nahrávka Wolf Alice získala pomyslný výroční bronz.

Když deska Visions of a Life bojovala o číslo jedna britského žebříčku, na něž ale nedosáhla, podpořil ji na Twitteru předák anglické Labour Party Jeremy Corbyn. Tak trochu vracel službu zpěvačce, která mu vyjádřila sympatie při loňských parlamentních volbách. "Je to boj mezi spravedlností a nespravedlností," napsala tehdy na sociální síti.

Přes fanfáry kritiků nepatřili Wolf Alice na Mercury Prize k favoritům. Letos se mnohem víc věřilo rockové písničkářce Nadine Shahové, které sázkové kanceláře vypsaly nejpříznivější kurz na vítězství. V seznamu favoritů následovala jazzová skupina Sons of Kemet a u nás dobře známý londýnský zpěvák King Krule.

Shahová si to ale možná u poroty trochu rozházela tím, že kritizovala napojení ceny na britský fonografický průmysl, nedostatek žen v nominacích a fakt, že v dvanáctce vyvolených figuroval také Noel Gallagher z někdejších popových Oasis. "Potřebuju těch 25 klacků víc než on. Stejně by si za ně jen koupil další kalhoty," říkala Shahová v narážce na sumu, kterou obdrží vítěz.

Mezi poraženými jsou kromě Noela Gallaghera ještě zpěvačka skupiny Florence and The Machine, raper Novelist, soulová pěvkyně Jorja Smithová nebo popová hvězda Lily Allenová, které ve čtvrtek vyšly paměti nazvané My Thoughts Exactly. Píše v nich také o údajném pokusu o sexuální zneužití, kterého se dopustil někdo z její nahrávací společnosti. "Není lehké o takových věcech psát, ale musela jsem to udělat," řekla Allenová v rozhovoru pro NME.

Cena Mercury je udílena od roku 1992 a má být kritickou protiváhou populárnějším Brit Awards. O vítězi v dvoukolovém hlasování rozhoduje porota složená z kritiků a zástupců hudebního průmyslu, detaily procesu ale obestírá tajemství.

V minulosti Mercury Prize obdrželi třeba Pulp, Franz Ferdinand, Portishead, The xx nebo alt-J. A navzdory svým pěti nominacím ani jednu neproměnili Radiohead.