Nešikovný byl už začátek. Při úvodních variacích na Largo z Dvořákovy Novosvětské vznikl pocit, že se posluchači ocitli v krematoriu, kde si zpěvák se sopránsaxofonistou Michalem Žáčkem bezcitně hraje na Bobbyho McFerrina. A pak přichází Mona Lisa od starého jazzového klavíristy a zpěváka Nata Kinga Colea, která při zpětném pohledu romantickým sentimentem trčela z jinak spíše robustního programu. A už následují řečnická cvičení.
Vojtěch Dyk patří mezi herce, kteří neznají míru. Když se dostane na pódium, je sám sebou opilý a ztrácí orientaci v čase. V první půlce programu stihl jen pět písní a zbytek hodiny doslova prožvanil. Pravda, místy byl i vtipný a jeho hlasová imitace Miloše Zemana, recitujícího brontosauří hit Valčíček, vyzněla kouzelně, z jeho řečnění ale trčela prázdnota až jalová.
Ve druhé polovině estrády se skoro do závěru naštěstí většinou držel muziky, ale po křtu společné desky a B-Side Bandem a Janáčkovou filharmonií dal znovu průchod komediantství.
O Dykových pěveckých kvalitách přitom nelze diskutovat. Kdyby se zpěvu věnoval cílevědomě a nesázel na swingový revival, ale běžný pop, klidně by mohl být nástupcem Karla Gotta. Způsob, jakým pojal španělskou verzi Stingovy Fragile nebo evergreen Feelin' Good, z poslední doby známý provedením Kanaďana Michaela Bublého, to včera opět potvrdil.
Pěvecký vrchol nedělního koncertu přinesla Hapkova a Horáčkova píseň Hladiny. Ti, kdo navíc znají Dykovo skvostné provedení jejich dalšího společného dílka Tante cose da vedere, které naživo bohužel nezaznělo, jistě budou souhlasit, že Dyk je nejsilnější, když se blíží šansonu.
Bohužel repertoár, na který vsadil, se místo koncentrace na jeden stylový záběr tříští do mnoha směrů. Je stejně neukázněný jako zpěvák. Pop-swing, hardbop, středoproudá jazzová latina, Stingův moderní pop-jazz, sexuálně olezlý Vihorlat, citace Mikova deset let starého popového songu Grace Kelly, to vše včera smíchal. Sice ukázal, co všechno dovede, celek ale nedržel pohromadě.
Nepotěšilo ani, že český herec, a tudíž mistr českého slova, odzpíval přes sedmdesát procent programu v angličtině. Navíc ve "slovanské angličtině", která se ke swingovému frázování moc nehodí.
Ale co: když Angličané snesou svůj jazyk z úst Jamajčanů, snesli by i Dykovo trápení, které připomínalo scénky, v nichž Vlasta Burian napodoboval jazyky. Dyk je naštěstí mistr scatu, čímž dojem v mnoha momentech alespoň trochu napravil.
Pochvalu si naopak zaslouží oba doprovázející soubory. B-Side Band i Janáčkova filharmonie Ostrava srostly do jednoho kompaktního celku a nabídly několik nádherných momentů včetně Borisem Urbánkem aranžovaného - a očekávaného - pompézního úvodu Cry Me A River, nad nímž by nejspíš jásala i Julie Londonová, která ji v roce 1955 proslavila, nebo naopak křehkého doprovodu ve Fragilidad. Mimochodem také v Urbánkově aranžmá.
V pondělí zpíval se symfonickým orchestrem Janek Ledecký, v neděli Vojtěch Dyk a před Vánocemi nás ještě čeká "symfoňák" s Ewou Farnou. Co se to děje? Nějaká nová česká móda? Zpupnost zpěváků, kteří nevědí, co by? Nebo symfonické orchestry mají málo koncertních příležitostí? Jisté je jen to, že žádný z těch pokusů zatím nepřinesl nic zázračného.
Vojtěch Dyk: Beat ve swingu 10 let
B-Side Band
Josef Buchta - bandleader
Janáčkova filharmonie Ostrava
Jan Kučera - dirigent
O2 universum, Praha, 3. listopaduo
