Rozhovor - Travolta, Ememvoodoopöká, Sporto, Plug & Play a teď Bonus. Letos třiatřicetiletý pražský muzikant Martin Hůla už prošel spoustou hudebních projektů, ale nikdy se v žádné žánrové škatulce nezastavil déle, než bylo třeba. V minulosti dostal nebo byl nominován se svými projekty na Anděla za alternativní a elektronickou hudbu i za hip hop, ale více než „módní turismus" to dokazuje jeho všestrannost. Ať už dělá cokoliv, vždycky je v tom snadno rozpoznatelný.
O nové desce Náměstí míru mezi řečí s nadsázkou prohlašuje, že tentokrát na ni čeká kategorie folk & country. Oproti hiphopovým beatům loňského Konce civilizace vznikaly tentokrát skladby s kytarou a u piana. Výsledek je intimně osobní a posluchačům tu možná odhaluje nejvíc ze svého nitra. A v něm už nejsou jen politicky motivované postoje, ale i strach z apatie nebo z uspokojení se sebou samým.
„Nebojí se velká témata lakonicky a výstižně pojmenovat ani k nim zaujmout jasný postoj; a když už se pustí do něčeho osobního, je to skutečný prožitek, nejen plácání v louži slz, slin či potu," psali jsme na Aktuálně o jeho druhé sólové desce, která vyšla loni v prosinci a za niž právě získal novou cenu hudebních kritiků Apollo.
Za rok 2011 přitom ještě Bonus stihl album coververzí punkových a hardcoreových klasik s projektem Komunisti. Na otázku, jestli s deskami spěchá, protože má strach, že mu brzo dojdou síly, pobaveně odpovídá: „Nic moc neplánuju. Nechávám věci vznikat přirozeně."
Vnímáš Náměstí míru jako syntézu svých dřívějších počinů? Anebo další v posloupnosti žánrových zvratů podobný tomu, který jsi udělal na Konci civilizace?
Pro mě osobně neni zvuk nebo poloha Náměstí míru nijak radikální nebo překvapivá, takže spíš je to syntéza těch předchozích věcí. Ale já nevnímám posloupnost od Konce civilizace k Náměstí míru úplně lineárně jako vývoj, ale spíš jako dvě různý tváře podobný věci. A vlastně mám i pocit, že v mnoha ohledech se posledních pár let zabejvám v různejch formách jedním a tím samým a teď to vykrystalizovalo do polohy, která se dá s trochou snahy vysledovat už někde předtim.
Tomu srovnání obou „sólových" desek se ale tak úplně vyhnout nelze. Konec civilizace byl temný v motivech společenské krize, na Míru se ty krizové momenty přenesly do tvého osobního vnitřního světa. Což je možná důvod, proč hudebně i textově - dle mého názoru - občas sklouzává do určité nostalgie nebo sentimentu. Nakonec na desce je i Kyslík, „sebecoververze" tracku z první desky Emems...
To je trochu takovej insiderskej vtip - na začátku na Emems nadávám, že to v očích některejch lidí nepřekonám, a na konci desky se k tomu sám vracím. Ale zároveň mi ta skladba přišla pořád živá a aktuální, dopsal jsem kousek a natočil ji tak, jak bych to udělal možná už tehdy, kdybych to dokázal.
Tvoří to určitou kontinuitu; deset let stará věc klidně obstojí v kontextu těch novejch, sice - jak jsem řikal - přeskakuju formálně z jedný věci na druhou, ale podstata zůstává podobná... Nemyslim si ale, že by ta deska byla nostalgická: je v mnoha ohledech určitě křehká nebo intimní, nakolik to je ale sentimentální, nedokážu posoudit.
Ještě poslední věc k tomu srovnání. Ty jsi vždycky dělal věci s hodně punkovým přístupem, i když to byl hip hop. Náměstí míru je ale mnohem košatější, než je u tvých nahrávek obvyklé - je tam hodně hostů, neobvyklý nástroje. Jak album vznikalo ve srovnání s tím předchozím?
Punkově (smích). Nahrával jsem v práci s mikrofonem nazvučení činelů, s otevřenejma oknama a se zapnutym rádiem. Zachycoval jsem to v naprosto syrový podobě.
A podobně vznikaly i ostatní party. V pondělí jsem měl poslat stopy Gaexovi na smíchání a ve čtvrtek před tím mě napadlo nechat do toho vstoupit ještě další lidi. Barbara Barros třeba nahrála housle v obejváku na telefon - první take. Jen výjimečně jsem dostal od někoho dvě verze.
Jaká byla role Michala Nanoru, jehož působení na desce je v poznámkách označeno jako „navigace"?
Michal mě nasměroval tímhle akustickým směrem. On je velkej fanoušek Bonuse a měli jsme takovej nápad, že bude další desku produkovat. Poslal jsem mu první dema a on je vlastně smet ze stolu, že vidí Bonuse spíš jako chlápka s kytarou v metru než jako producenta nebo studiovýho kouzelníka.
Já neumím na nic moc hrát, ty nástroje zvládám na takový tý běžný úrovni a můj nástroj je právě spíš „studio" - ale vzal jsem ho za slovo a natočil to s kytarou a pianem. Výsledek je stejně diametrálně jinej, než by si Michal představoval; není tedy producent, přesto má na zvuk zásadní vliv.
U nás pořád alternativa a mainstreamový pop operují ve dvou zcela odlišných světech, které jako kdyby byly nepřekročitelné. A největší pochvalou pro nezávislé muzikanty je pořád věta „to by se mohlo klidně hrát v rádiích". Máš touhu narušovat stojaté vody českého popu? Jsou Temné síly souhrnné pojmenování aktivit, na nichž se podílíš - něco jako podvratná organizace v podzemí s cílem svrhnout zavedené pořádky?
Nemám ambici někam pronikat nebo něco svrhávat, i v tomhle ohledu platí to samý, co bylo řečený na Konci civilizace: „Nejsem přece blázen, abych věřil, že zrovna já bych moh ten systém změnit." To je zbytečně vynaložená destruktivní práce, věřím v pozitivní přístup vytváření autonomního prostředí.
Pokud bude taková alternativní kultura dostatečně silná a životaschopná, může pro sebe získat kus tzv. nadstavby a možná i dokázat Marxovi, že se splet a že i ekonomickou základnu je možný z pozice kultury nějak formovat - tak jak to třeba ukazuje prostředí DIY. Možná to má zanedbatelnej dosah, ale myslím si, že každej člověk, kterej se nebude chovat tak, jak to vyžaduje tenhle systém, je důležitej. Mně nevadí se s mainstreamovou kulturou konfrontovat, naopak, když budu svoje postoje ventilovat doma ve sklepě, nic moc z toho nebude.
Za svoje projekty pravidelně sbíráš nejrůznější ocenění (třeba Anděla) a aktuálně jsi nominován na novou cenu Apollo. Jak vnímáš hudební ceny? Znamenají pro tebe něco podstatného?
Neni to pro mě moc důležitý, myslím, že v umění se nedá závodit a sbírání cen rozhodně není moje ambice. Na druhou stranu každá taková věc může dostat hudbu víc do povědomí společnosti a posunout ji mezi nový lidi, a to je důležitý a podstatný.
Vím, že to, co dělám, dokáže lidi oslovit, zároveň je to ale pořád hrozně okrajový, většina lidí o tom prostě neví. Odvrácená a komická strana těch cen ovšem může bejt něco jako diskreditace v očích fundamentalistickýho undergoundu, aniž bych já nebo kdokoliv jiný měl vliv na nějaký nominace nebo ceny. Řešíme malichernosti a důležitý věci přehlížíme.
Ty jsi jeden z mála muzikantů v Čechách, který dělá hudbu, jež by se dala popsat jako angažovaná, nebo možná trochu méně ostře řečeno "zabývající se společenskou situací". V důrazu na texty a jejich výpověď je možná další styčný bod, v němž se potkává punk a hip hop. Začněme s tou angažovaností - přijal bys tohle označení svých textů?
Jo, určitě. Neplatí to samozřejmě stoprocentně pro všechny, ale hodně těch textů takovejch je, nebo se to v nich objevuje. Zároveň se snažím angažovat v podpoře nejrůznějších aktivit a témat, který mi připadaj důležitý. Ať už dělám tracky, hraju na benefitech nebo s tím spojenejch akcích.
Prolnutí hudby a postoje u nás v hlavním proudu věc není příliš běžná. Proč se většina středněproudého popu u nás schovává za středoškolské poetické výlevy?
Když zaujímáš nějakej postoj a dáváš o něm vědět, znamená to, mimo jiný, i to, že se lidi rozdělej na ty, co s tebou souhlasej a na ty, co jsou proti. Ve středním proudu ale potřebuješ, aby tě milovali všichni.
U nás se hudba vesměs bere jako zábava bez společenského přesahu. Myslíš si, že může mít v roce 2012 hudba ještě nějakou relevanci, nějaký dopad na společenskou debatu?
Nevím, jestli může, ale měla by mít. Já jsem přesvědčenej, že když máš tu výsadu, že tě někdo poslouchá, měl bys mluvit. Navíc dějiny popu byly až donedávna formovaný revoltou. Od tý doby, co zmizel generační konflikt, už je mnohem těžší něco takovýho vyvolat, ale myslím, že to může přijít. Ať už ten konflikt bude intelektuální v opozici proti konzumeristickýmu popu - a nebo s ohledem na ekonomický prognózy znova sociální. Vznikne potřeba ztotožnit se s nějakým autentickym a kritickym hlasem zdola.
A jak odráží současný český mainstreamový pop náladu ve společnosti?
Myslíš, jestli ta smířlivá apatie, kterou má společnost k aroganci politiků, vzrůstajícímu rasismu, sociální nerovnosti nebo fašistickým tendencím systému, vysvětluje to, že tolerujeme v popu takový kraviny?
