Před 19 lety jejich debutové album Is This It změnilo poměry na scéně. The Strokes přišli ze srdce New Yorku, aby kapelám i fanouškům po letech připomněli kouzlo garážové rockové hudby.
Jejich ležérní floutkovství a smysl pro jednoduché, chytlavé, a přitom nevtíravé písničky jim vynesly prestiž minimálně u hudebních kritiků. Britský týdeník NME desku vyhlásil albem dekády, v podobném žebříčku časopisu Rolling Stone se umístila na druhém místě. A to přestože na konci desetiletí začalo být zřejmé, že pětice The Strokes sice zazářila s gloriolou talentovaných vizionářů, kteří celou generaci nasměrovali zpět ke kytarám a rockovému písničkářství, zároveň se ale bezprostřednímu kouzlu prvního alba na dalších nahrávkách už nedokázali přiblížit.
V posledních letech The Strokes přes všechen šarm působili jako vnitřně spíš sporadicky fungující kapela, odsouzená těžit z minulosti. Její členové si leckdy pokroucené nebo bizarní hudební vize raději naplňovali v sólových projektech.
Výmluvná byla v tomto ohledu před pěti lety návštěva frontmana Juliana Casablancase na festivalu Rock for People. Hvězda z The Strokes do Hradce Králové přijela se skvělou, ale hudebně ujetou formací The Voidz, na kterou se s padajícím odpolednem přišlo podívat jen pár desítek nadšenců. Auru nedbalé rockové hvězdy, která má všechno na háku, ze sebe Casablancas s gustem smýval v psychedelických opusech a experimentech, v nichž měl pro změnu na háku strukturu i líbivost.
S plnohodnotným albem se teď jeho The Strokes vrací po sedmi letech, během nichž si i ostatní členové hudebně dost vyzkoušeli. A už od prvních úhozů do kytary v otvírací skladbě The Adults Are Talking, která se vyznačuje neodbytnou chytlavostí, je zřejmé, že také znovu nalezli vnitřní chemii.
Album The New Abnormal v sobě znovu má zřejmou esenci New Yorku. Je "zabalené" v malbě již dávno nežijícího Jeana-Michela Basquiata a působí jednoduše, přitom s každým poslechem odkrývá křehkou a vyzrálou povahu. Je to nahrávka, na které se The Strokes pevně opírají o svou minulost, a přitom neztrácejí kontakt s přítomností.
Nijak neskrývají typický sound a rukopis, zvukově ale prozkoumávají spoustu nových oblastí. A co je nejdůležitější: album obsahuje dotažené, opravdu nádherné rockové písničky.
The New Abnormal je poctivá nahrávka, na které se schopnost napsat a frackovsky zahrát jasnou a zřejmou skladbu vzácně protíná se zvukovým vizionářstvím sedmapadesátiletého amerického producenta Ricka Rubina, známého spoluprací s Johnnym Cashem, Metallicou nebo hiphopery.
Přestože jde o desku v jádru garážovou a kytarovou, je nenásilně prodchnutá syntezátory a odkazy na taneční hudbu, ze které The Strokes čerpají energii, postupy, rytmy i harmonie.
Vnitřní ironie toho spojení je nejzřetelnější v singlu Brooklyn Bridge To Chorus, který začátkem a slokou odkazuje k britským rockerům New Order či méně sofistikované taneční hudbě osmdesátých i devadesátých let.
Není to humpolácké ani na sílu, dokonce ani když se Julian Casablancas v jednom okamžiku nechá unést a hlasově sklouzne do polohy typické pro anglického zpěváka Morrisseyho.
Podobných odkazů je nahrávka plná, možná i proto působí tak povědomě a hitově. V dalším singlu Bad Decisions se The Strokes nezdráhají jít ještě dál - celý refrén "obšlehli" z hitu Dancing With Myself z 80. let minulého století od Billyho Idola a jeho Generation X, jimž v bookletu náleží spoluautorství.
The Strokes naštěstí cizí nápady a inspiraci "sjíždějí" s lehkostí. Je pro ně typická klukovská hravost, se kterou dokáží vše přirozeně začlenit do vlastního rukopisu, aniž by to působilo, jako že jim došly nápady. Ukazují, že i prostým písničkám lze dodat šmrnc bez štiplavého pocitu upachtěnosti, a zároveň u toho nerezignovat na ambice.
Zřejmě i díky tomu album tak dobře funguje jako celek. Dokonce i když se The Strokes ve zvukově nejambicióznější nové skladbě nazvané At The Door oprostí od kytar i rytmiky, není to bezduché experimentátorství, ale organická a samozřejmá součást jejich hudebního světa, ve kterém se žádné písničky nepřeskakují.
Od začátku projevují smysl pro silné melodie, kterým dává vyniknout Rubinova důmyslná produkce se smyslem pro detail. Producent po téměř 20 letech od debutu znovu vystihl charakter kapely, v jejíž hudbě se bez známek dětinskosti skrývá úžasně podmanivý kus naivity a bezprostřednosti.
I když jejich debut zůstává nepřekonaný a na novince věkem poněkud zvolnili tempo, The Strokes natočili silné, inspirativní a zábavné album bez tápání i nadbytečných triků. Těžko přinese další hudební převrat, je však symbolické, že tak podnětnou a dotaženou nahrávku vydali zrovna v době, kdy se z pohledu hlavního proudu zdá být koncept klasických hudebních skupin vyčpělou ozvěnou minulosti a kdy hitparády trpí syntetikou a sebezacyklením. The Strokes po letech znovu připomínají, že to tak nemusí zůstat napořád.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
The Strokes: The New Abnormal
Cult Records/RCA 2020
