V pátek si Paříž vyzkoušela jeden z teplotních rekordů i úžeh šedesátitisícového davu na koncertě rockového dinosaura.
O hudbě Rolling Stones si můžeme myslet cokoliv a staré pány podezírat z toho, že si svými spanilými jízdami po světě jen přivydělávají k penzi, ale návštěvníci koncertu ve Stade de France viděli skvělou show.
A bylo to hlavně velké představení Micka Jaggera, který před pár dny oslavil 63. narozeniny: během dvou hodin se stačil několikrát převléknout a nesčetněkrát přeběhl šedesátimetrové pódium tam a zpět.
Vyšplhal na galerii, tančil jako o život - a jak je u něho zvykem, každou z písní "pantomimicky předehrával". Přitom pořád udržoval publikum v napětí a získal si ho i svojí francouzštinou.
Důkazem jeho schopností budiž píseň Midnight Rambler: Jagger ji zahájil sólem na harmoniku, pak se spustila ryčná palba bicích a kytar, do které zpěvák bláznivě běhal s odrazem na jedné a pak druhé noze do strany.
Nato si Keith Richard a Ron Wood vzadu na pódiu vybrnkávali svoji jam session a všechno vrcholilo manipulací publika. Na "ou jé" od Jaggera znělo jako ozvěna "ou jé" diváků, stále rychleji a silněji. Čtvrthodinovou událost ukončil frenetický potlesk.
Rolling Stones padli Pařížanům do noty. Bílí, černí, Arabové i muslimské fanynky, ti všichni slyšeli dvacítku hitů hlavně z hudebně nejsilnější etapy britské legendy, z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Valná část publika tou dobou ještě nemohla být na světě; na druhou stranu, vidět Stouny na živo a po letech vzpomínat "tehdy ještě Richards udržel kytaru"...
Vtipů na tohle téma se dají vymyslet stovky, avšak koncert musel přesvědčit i ty největší skeptiky. Vystoupení bylo nejen strhující, ale i roztomilé.
Všechno je stejné jako kdysi, Stouni hrají svoje písně pořád dokola (diváci slyšeli jen tři novinky z alba A Bigger Bang), přesto to není revival sebe sama. Jsou to Rolling Stones, nic víc ani míň.
Většina diváků si nechala ujít předkapelu Razorlight a své hvězdy vytleskala pět minut před půl desátou. S písní Jumping Jack Flash kapela odstartovala jízdu záviděníhodné energie, na které ji podporovali vokalisté, žesťová sekce a klavír.
Rock´n´roll střídaly intimnější chvilky - jako při písni As Tears Go By i blues Night Time Is The Right Time, se kterým kapela vzdala hold Ray Charlesovi.
Když pak Jagger představoval svoje spoluhráče, neopomněl připomenout, proč první termín turné (3. června a 2. července ve Francii a 16. června v Brně - koncert je bez náhrady zrušený) padnul: kvůli Keith "Cocotier" Richardovi, který si ublížil na dovolené pádem ze stromu.
Richardsovi patřil obrovský aplaus i plyšová palma v publiku. Hudebník, který celou dobu vystupoval tak, že ho tento večer moc nevzrušoval, byl dojatý i s cigaretou v koutku úst.
Sám zahrál Slipping Away a Before They Make Me Run, a když publiku děkoval, pokřižoval se tak, že poslední dotek patřil jeho rozkroku.
Další překvapení přišlo při Miss You. Část pódia, doteď zastřešeného galerií s diváky a velkou projekcí, se vydala směrem vpřed jen s Jaggerem, Richardsem, Wattsem a Woodem.
Spanilá jízda jedné nejslavnější kapely světa kolem publika se zastavila přesně vprostřed plochy stadionu. Ti, kteří si koupili vstupenky do levnějšího sektoru (lístky stály 80 euro a víc), se mohli ujásat, umávat a uzpívat Rough Justice, Start Me Up i Honky Tonky Woman.
Když Rolling Stones - už navrátivší se na původní místo - spustili první tóny Sympathy For The Devil, Jagger neměl moc práce a mohl začít běhat mezi ohni: publikum ho zpěvem zastoupilo stejně dobře jako při Paint It Black a Brown Sugar, se kterými koncert vrcholil.
Poslední přídavek Satisfaction, to už snad ani nebyl koncert, ale večírek, na kterém tančili i lidi na ochozech a který zakončil ohňostroj.
You Can´t Always Get What You Want neboli Vždycky nemůžeš dostat, co chceš, slyšeli návštěvníci pařížského koncertu. Rolling Stones jim ale všechno, co chtěli, rozhodně dali.