Dvacet let v jedné sestavě, to je nejenom na české poměry úctyhodná doba. Kterou část svojí historie považujete za tu nejlepší?
Jirka Zemánek (JZ): Vezmu-li to sám za sebe, pak jsou to devadesátky. Pro kapelu jsou to ale poslední tři roky. Popravdě si toho moc z našich začátků ani nepamatuji. Takže jsem si teď díky knize měl šanci všechno připomenout. Je to taková dobrá osobní rekapitulace.
Honza Homola (HH): Za mě asi devadesátky. Nevím, jestli to je tím, že jsme byli mladí, nebo tím, co se dělo. Stejně tak ale budeme třeba vzpomínat na rok 2016.
Máte pocit, že jste se za těch dvacet let nějak změnili? Vyspěli?
HH: Na koncertech to tak asi moc nevypadá. (smích) No, co se týká hudby, jsme samozřejmě dál, jsme profesionálnější než na začátku. Srandu a humor si ale musíme stále udržet, jinak by nás to zkrátka přestalo bavit.
A vaši fanoušci s vámi stárnou, nebo se nabalují noví a mladší?
HH: Zrovna o tomhle jsme se nedávno bavili. Je to strašně zajímavé. Lidi, kteří na nás chodí, se dělí do dvou skupin. Jedna část s námi opravdu stárne. Dá se říct, že na nás vyrostli. Ti další se tak nějak automaticky nabalují.
JZ: To máte tak. První řada je nejmladší. Ta zestárne a posune se dozadu a v prvních liniích je nahradí jejich děti. Je to takový neustálý koloběh.
HH: Občas se mi stane, že si na koncertech všimnu někoho, koho už jsem viděl třeba před deseti lety.
To zní dobře. Máte z toho radost?
HH: Určitě. Obecně nás těší, a to myslím můžu říct i za kluky, že nejsme ten typ kapely jenom pro dvacetileté, že fanoušci jsou namixovaní. Řada našich starších fanoušků na nás sice zanevřela, protože už nehrajeme punkové písničky. Další ale zase naopak přibyli, právě protože je nehrajeme.
Nikdy jste neměli chuť s tím seknout?
JZ: Tak samozřejmě jsme zažili chvíle, kdy to nebylo úplně bezvadný, ale překonalo se to.
HH: Nejhorší je, že my vlastně trávíme spolu čas i mimo kapelu. A je fakt, že jsme měli takové obtížnější období tak někdy kolem roku 2000. Chtěli jsme to zabalit, protože na nás nechodili lidi. Krize trvala vlastně do té doby, než vyšla deska Pedro se vrací (třetí studiové album vyšlo v roce 2002, pozn. red.). Muziku jsme dělat chtěli, ale cítili jsme, že veřejnost už nezajímáme. Podruhé to zaskřípalo kolem roku 2009.
A jak se vám ty krize podařilo ustát?
HH: Myslím, že jsme si všichni uvědomili, jak skvělé povolání to je. Můžeš dělat, co tě baví, uživíš se, jsi s kamarádama a můžeš cestovat. To ti žádná jiná práce neumožní. V každém povolání narazíš na nějaké omezení a to, co jsme zažívali my, je pak v tomhle kontextu minimální problém.
Začátkem března jste vyjeli na výroční turné Wohnout - sladkých dvacet. Plánujete něco speciálního? Budete na koncertech prezentovat také svoji knihu?
HH: Jestli budeme křtít knížku, to ještě nevíme. Většinou když vydáme album, tak ho i na šnůře křtíme, tentokrát si jistí nejsme. Připravili jsme si pro fanoušky poměrně dlouhý playlist, osmadvacet písniček. Nevím, jestli budeme chtít ten čas ještě natahovat křtem. Speciálního? Nejsme kapela show a převleků, ale dáváme si záležet na zvuku a světlech. Světla a zvukovou aparaturu si tedy vezeme s sebou.
Zhruba před třemi týdny se nejen na sociálních sítích diskutovalo o rozhodnutí Davida Kollera nevystupovat na stejném místě, kde bude koncertovat i kontroverzní kapela Ortel. Chápete takový postoj?
JZ: Taky jsme byli postaveni před takový problém. David Koller zastává názor sám za sebe. My jsme ale čtyři. Nechci tím samozřejmě říct, že nemáme podobný názor, ale takto se vyjadřovat je ošemetné.
HH: Myslím si, že je to hodně složité. Jsou sice nějaké principy demokracie, ale otázkou je, zda je demokratické říct, že někde nebudu kvůli někomu hrát. Nijak tohle rozhodnutí nehodnotím.
Vy byste tedy nikdy nekývli na nabídku zahrát například na předvolebním mítinku politické strany?
HH: Nikdy neříkej nikdy (smích).
JZ: Postoj bychom určitě zaujali v okamžiku, kdy by nějaká politická strana chtěla pivo zdražit na 200 korun. (smích)
Nicméně vaše písnička Sej konopí kdysi posloužila v rámci kampaně proti legalizaci marihuany. Takže jste taky vlastně ovlivnili názor veřejnosti…
HH: Použili ji oni, ne my. My jsme tu písničku napsali spontánně a tohle byl jen jeden z důsledků.
JZ: No a teď je otázkou, zda sít konopí je dobře, nebo špatně (smích).
Snažíte se všechno zlehčovat, tak si říkám, jestli vás vůbec baví dělat rozhovory. Berete propagaci jako nutné zlo?
JH: Myslím, že první seriózní rozhovor se mnou vznikne v okamžiku, kdy rozpustíme kapelu. (smích) Rozhovory, tiskovky jsou v pohodě. Nezvládám ale focení. Nějak nevím, jak se tvářit. Usmívat se spontánně v tu chvíli prostě nejde.
JZ: Tak nám se tohle naštěstí děje jednou za uherský rok. Nedávno jsme ale byli v kině, kamarád měl premiéru filmu a byla tam i Agáta Hanychová. Někdo za ní neustále chodil a fotil ji. Na jejím místě bych tedy být nechtěl. Musí to být peklo.