Glosář - Kompilace hitů jsou ideální potravou pro předvánoční trh a obvykle míří na jiné fanoušky než řadové studiové desky. Přes zištné vydavatelské cíle ale mohou nabídnout i trochu jiný pohled na populární kapely než běžná posloupnost alb. Někdy mají dokonce moc překreslit kariérní trajektorii či z ptačího nadhledu najít překvapivé souvislosti a témata.
První opravdu kompletní výběr Part Lies, Part Heart, Part Truth, Part Garbage 1982-2011 shrnuje diskografii čerstvě rozpadlých R.E.M. Místo hitového obžerství sympaticky narušuje stereotypy spojené s klíčovou kapelou tzv. alternativního rocku; s triem nevydaných skladeb zařazených na konec výběru navíc dokončuje kruh jejich tvorby.
The Singles Collection 2001-2011 all-star týmu Gorillaz zvýrazňuje melancholickou linku jejich singlových zářezů a Made in Germany 1995-2011 německých Rammstein dává odpověď, jak se mohl syrový industriální metal dostat do popových žebříčků. Výběr Lioness: Hidden Treasures zesnulé soulové lvice Amy Winehouse pak podává aspoň smutný důkaz o krutosti posmrtného brakování archivů.
| R.E.M. - Part Lies, Part Heart, Part Truth, Part Garbage 1982-2011 |
Mike Stipe a spol. už stihli vydat sedm (!) hitových kolekcí. Kvůli sporům mezi nahrávacími společnostmi - nezávislými I.R.S., u nichž kapela nahrávala do roku 1988, a Warner Bros./Music - ale zatím žádná nebyla tak docela úplná. Dvoudisková Part Lies, Part Heart, Part Truth, Part Garbage 1982-2011 připravená u příležitosti konce R.E.M. konečně obsahuje kompletní hitovou diskografii, sestavenou navíc chronologicky.
Je to neobyčejná jízda po dějinách amerického alternativního/nezávislého/vysokoškolského rocku (nehodící se škrtněte) posledních tří dekád. Největší důvěru dostaly po zásluze průlomové desky Green (1988) s kvartetem stadiónových vypalovaček a bezedný klenot Automatic For The People (1992). Samozřejmě, že na spoustu věcí nedošlo (Drive, E-Bow the Letter, Daysleeper), na druhou stranu kapela zařadila třeba nesinglovky Sitting Still z klasiky Murmur nebo syrovou Living Well Is the Best Revenge otevírající Accelerate (2008).
Kompilace vůbec sympaticky narušuje trochu stereotypní „čtení" dráhy R.E.M. od rozzlobených aktivistů z osmdesátek k vyklidněnému sofistikovanému folk-rocku let devadesátých až k přešlapování v nulté dekádě. Kolekce začíná Gardening At Night z debutového EPčka Chronic Town z roku 1982, která přes tříakordovou jednoduchost odkazuje ke křehké poetice desek, jimiž pak na začátku deváté dekády získali světovou proslulost.
Po sympatických experimentech z konce devadesátých let (opomíjené album Up) a přerodu v trio už jde originalita prudce dolů. Přesto R.E.M. nebyli jen parodií vlastní slávy; spíše kapelou, která se navzdory uvadající kreativitě snažila hledat vlastní cestu. Na závěrečné desce Collapse into Now se jim této křeče provázející nultou dekádu částečně podařilo zbavit a potvrzuje to i trio nových skladeb/odpadků z nahrávací session. Obzvláště We All Go Back To Where We Belong s folkovou melodií kříženou vzdušnými bacharanovskými aranžemi by mohla sloužit jako skvělý epitaf na hrob kapely, jejíž vliv na americký rock nejspíše doceníme až s patřičným odstupem.
| Amy Winehouse - Lioness: Hidden Treasures (Universal |
Posmrtné album Amy Winehouse bylo bohužel nevyhnutelné i přesto, že sama zpěvačka na chystané pokračování Back To Black natočila pouhé dvě skladby. Namíchat ze zbytků, nedodělků a "vejškrabků" celou desku byl výkon hodný mistrů; bohužel dvanáctka skladeb trpí na docela předvídatelné bolesti - není to ani tak deska Amy jako jejich producentů.
A těm se dokonale podařilo vymazat ze zpěvačky skoro všechno, co jsme na ní měli rádi. Hned několik písní jsou pohrobky z nahrávání debutu Frank a zákonitě tak spadají do kategorie sentimentálního kavárenského jazzu, z níž Amy vždycky chtěla utéci.
Za půl roku od smrti přestala být nenáviděným štvancem bulváru. K radosti vydavatelské společnosti se proměnila v něco jako národní (či nadnárodní) poklad - a Lioness tento přerod dokumentuje přímo exemplárně. Ojedinělý hlas zůstal, ale zmizela z něho arogance, drzost i sympatický postoj „kašlu na všechno", jež udělal z Black to Black nečekaný hit. Tohle je zcela jiná Amy - místo v názvu slibované lvice zní jako poslušné koťátko, které dělá, co se mu řekne.
| Gorillaz - The Singles Collection 2001-2011 (EMI) |
Je docela těžké uvěřit, že nejslavnější virtuální skupina Gorillaz je s námi už deset let. Z ohlašovaného multimediálního projektu (který symbolicky sliboval název první skladby Tomorrow Comes Today) zbylo sice jen několik klipů a animované 3D koncerty, jenže co naděláte - posledních deset let spíše než futurismu přálo globální melancholii. Její kontaminace na The Singles Collection 2001-2011 stoupá s počtem odehraných tracků a vyvrcholí skladbou On Melancholy Hill z Plastic Beach. A to ještě kompilace zcela opomíjí loňský Albarnův smutný „ipadový" deník The Fall.
Místo něho si v závěru tracklistu můžeme zopakovat klubové hity - two-stepový remix Clint Eastwood a 19-2000 Soulchild Remix s ohlasem bigbeatové horečky z přelomu tisíciletí. Oba znějí trochu zastarale, což se naštěstí o původních verzích singlů říct nedá. Jejich ujetá výstřednost nám možná bude jednou připomínat eklektickou nultou dekádu, jejíž všežravou estetiku nejlépe definovaly koláže mash-upů.
V ještě širší rovině lze říct, že Damon Albarn dělá s americkými žánry (v jeho případě hip hop, funk, dub) totéž, co před ním jeho krajané Lennon/McCartney, Jagger/Richards nebo David Bowie s rock'n'rollem, blues nebo soulem. S citem konceptuálního umělce je přetváří v svůdný moderní pop, na navíc do něj stíhá vložit komentář k současnému světu i popkultuře. Ale kdo k připomenutí tohoto faktu potřeboval nepříliš překvapivou kompilaci, pak asi v žil poslední dekádu na Marsu.
| Rammstein - Made in Germany 1995-2011 (Universal) |
Módní levicový filosof Slavoj Žižek často o Rammstein říká, že jsou nejpodvratnější současnou rockovou kapelou. Což je jedna z věcí, která při poslechu jejich retrospektivy Made in Germany ne každého nenapadne. Němečtí hrdinové industriálního metalu zde sypou jeden brutalizující monolit vedle druhého, jako kdyby stavěli sídliště na okraji Pchongjangu. Střídají se jen klávesové trylky, které od druhé desky Sehnsucht ke kapele neodmyslitelně patří.
Obří penis ejakulující na koncertech kapely pěnu už nepůsobí v roce 2011 zdaleka tak šokézně jako v sedmdesátých letech, kdy podobné věci dělal Alice Cooper. Přesto jsou Rammstein pořád udržovatelé tradice rocku jako divadla atrakcí, v němž má pódiová pyrotechnika napodobovat bombastické počítačové efekty filmových trháků a vzbuzovat úžas. Divadelní spektákl k rocku nového tisíciletí patří - když už nemá žánr moc co jiného nabídnout.
U jejich velkých vzorů, slovinských Laibach, tyto tendence nabraly až rozměr parodického neo-nacistického kultu. I za něj jsou Rammstein někdy považování, ale už je to spíše dobře živený vtípek, či dokonce marketingový trik (kapela jinak přiznává levicovou orientaci).
Když jste konfontováni s šestnáctkou hitů včetně novinky Mein Land, nezbývá než přiznat kapele talent na chytlavé hity, které chytře kříží syrový industriální metal s popovým atakem. Jestli na své fanoušky někde ironicky pomrkávají, pak je to ve skladbách Amerika nebo Pussy, které pro změnu postrádají jakoukoliv rafinovanost.
Rammstein hrají metal pro lidi, kteří se bojí metalu a chtějí se nechat bezpečně šokovat. Na druhé starně: užít si Rammstein znamená nebrat je příliš vážně, což u machistických riffů, řepácké agro stylizace a svalnatého skandování Tilla Lindemanna někdy stojí docela přemáhání.
