Recenze – Co uděláte, když natočíte nejprodávanější desku nového tisíciletí, posbíráte za ni šest cen Grammy a celý svět vám leží u nohou? Vyrazíte na nekonečné turné? Začnete ždímat slávu v televizních pořadech a reklamách a rozdávat rozhovory prestižním médiím? A co takhle se na všechno úplně vykašlat, odejít na mateřskou dovolenou a zmizet na tři roky úplně ze světa?
To poslední zvolila britská zpěvačka Adele, která se po fenomenálním úspěchu svého druhého alba 21 rozhodla dát své kariéře na čas sbohem a věnovat se výhradně čerstvě narozenému synovi Angelovi. Jeden čas se dokonce zdálo, že už nikdy žádnou další desku nenatočí, ale názor nakonec změnila a na letošní vánoční trh se vrací s novinkou 25.
Stejně jako u předchozích kolekcí 19 a 21 odkazuje číslovka v názvu na věk, v němž začala na albu pracovat. Ano, letos sedmadvacetileté zpěvačce trvala příprava desky tentokrát o něco déle. Tlak? Adele to nejspíš sama dobrovolně nepřizná, ale navázat na nahrávku, které se celosvětově prodalo neuvěřitelných třicet milionů kusů, jí nejspíše přivodilo na čele nejednu vrásku.
Zprávy ze zákulisí mluví o tvůrčím bloku, celkem dvanácti nahrávacích seancích, nespokojeném šéfovi nahrávací společnosti Ricku Rubinovi, naštvaném potenciálním spolupracovníkovi Damonu Albarnovi, a dokonce celé jedné už hotové desce o zkušenostech s mateřstvím, kterou Adele shledala nudnou a rozhodla se ji jednoduše smáznout.
O tom, že album tentokrát nevznikalo tak úplně lehce, hovoří i seznam producentů a spoluautorů, mezi nimiž najdeme její osvědčené parťáky, jako jsou Paul Epworth a Ryan Tedder, ale i popové hitmakery typu Bruno Marse, Grega Kurstina či Maxe Martina či písničkáře Tobiase Jessoa Jr. Ti všichni pomohli na svět dost možná nejočekávanější desce této dekády.
O příčinách fenomenálního úspěchu Adele se toho napsalo už víc než dost. Kouzlo její nekašírované obyčejnosti roste s každým nonšalantně prohozeným „fuck“ a autenticita „holky od vedle“ vymazává dopad současných pophvězd, u nichž má člověk pocit, že jejich kariéra je pečlivě vypočítaná podle důkladných marketingových rovnic.
Adele místo úsměvů a hlubokých výstřihů prostě jen vystřelí do televizních kamer prostředníček, když ji na Brit Awards utne režie děkovný proslov. Dovolila by si tohle některá z amerických „rebelek“? To ale rozhodně není všechno – Adele jako jedna z prvních pochopila, že v dnešním popu nejlépe prodává osobní příběh, a její rozchodové balady (hit Someone Like You) vypráví srdceryvné historky ze života, které jsou ale zároveň zcela univerzální a umožňují fanouškům identifikaci.
Soulová hudba, z níž její tvorba obvykle vychází, je skvělým médiem pro podobné působivé emoční výbuchy, zároveň ale svojí relativní nekonfliktností skvěle zapadá do škatulek rádiových dramaturgů mainstreamových stanic.
Adele navíc disponuje báječným hlasem se zajímavou barvou. Hlasem, který vyzařuje jisté staromilské hudební hodnoty, na které slyší dospělé publikum konzumující novou hudbu obvykle přes rádia. A když je potřeba, dokáže se Adele proměnit v seriózní dámu, která vypadá a vystupuje, jako kdyby jí bylo minimálně dvakrát tolik, než jí ve skutečnosti je.
U jejích zhudebněných mýdlových oper se vskutku nedojímají hipsteři či hudební fajnšmekři, ale lidé, kteří si kompakty kupují jen velmi výjimečně. Je to široká cílovka, kterou by chtěl mít každý, ale reálně ji trefí jen jeden či dva interpreti za rok. Víc kompaktů totiž dospělí fanoušci mainstreamu obvykle nekupují. A letos to nejspíše bude právě Adele.
Prodejní předpovědi jsou ohromující – jen v USA se desky 25 prodají v prvním týdnu přes dva miliony kopií, což bude patrně největší číslo pro ženskou sólovou interpretku všech dob. A možná porazí i absolutní rekord boybandu N*SYNC z roku 2000. A to všechno prosím v době, kdy prodeje hudby rok od roku klesají a každá deska s milionovým prodejem se oslavuje. Letos jsou takové zatím dvě a obě je Adele nechá ve výročním žebříčku za zády po pouhých sedmi dnech.
Chceme šťastnou Adele?
Tři roky ticha (jedinou výjimkou budiž bondovská titulní píseň Skyfall) Adele nejspíše nijak neublížily. Když měl premiéru nový singl Hello, internet pár dní nežil ničím jiným. Za první den klip na YouTube posbíral 27,7 milionu zhlédnutí, což je rekord portálu, skladba samotná pak uzmula další v počtu prodaných downloadů i streamů a Adele samozřejmě vzala útokem vrcholy všech světových hitparád.
Bombastická orchestrální balada s refrénem velikosti mrakodrapu se už dnes zařadila k největším hitům posledních pěti let, zároveň ale zasela v táboře fanoušků i novinářů jisté drobné pochybnosti. Dokáže Adele vůbec někdy překročit stín svých „rozchodových balad“, jako byly Someone Like You či Rolling in The Deep, které stály na uvěřitelných emocích zpěvaččiny rozdrásané duše?
Hello je zase o „něm“, jakési staré lásce, které se Adele chce po telefonu omluvit za hořký rozchod, někde v podtextu ale zároveň cítíte, že pokud by se s ním skutečně osobně setkala, nejspíše by dotyčný litoval, že se s ní vůbec kdy dával dohromady. Je to skladba ze stejného těsta jako její starší hity, přesto ale měla být v něčem radikálně jiná. Adele v rozhovorech tvrdila, že natočit další smutnou desku o bolavém srdci nechce a novinka má odrážet její nově nabytou vyrovnanost. Místo rozchodové desky („break-up“) to má být smiřovací („make-up“) deska, dušovala se.
Takže dospělost, duševní vyrovnanost, srovnané emoční hladiny? Zopakujme si to. Adele je teď pyšná matka tříletého dítěte ve fungujícím vztahu, finančně zajištěná, a od loňského roku dokonce držitelka Řádu britského impéria. Jenže chtějí hudební posluchači takovouhle Adele?
Když se do ní kdysi zamilovali, byla to nesebevědomá plnoštíhlá holka z dělnické třídy se zpackanými vztahy a přesně o tom i zpívala. Má teď ještě vůbec něco, čím by „rozezněla svůj soul“? Tady tkví asi největší problém desky 25, která na této rovině těžko může soupeřit s předchozími alby. Drásavou introspekci předchozích nahrávek tady skutečně nenajdete, i když i „nová“ Adele nemůže nechat minulost jen tak spát – Hello už bylo zmíněno, v druhém singlu When We Were Young napsaném s písničkářem Tobiasem Jesso Jr. rekapituluje jakýsi bouřlivý vztah a Send My Love (To Your New Lover) přinejmenším v textu obsahuje rozchodovou hořkost.
Nová témata? Million Years Ago je dost možná o odloučení od rodiny, dítěte a strachu ze smrti, River Lea o vyrůstání v Tottenhamu a Love in the Dark jednoduše o sexu. Zní to věrohodně? Ano. Budou u toho slzet miliony posluchačů? Nejspíše ne, bohužel.
Ty čtyři roky jsou na desce znát i hudebně – armáda spolupracovníků dodává písním opulenci a lesk. Hned druhá skladba desky Send My Love (To Your New Lover) je vybroušený pop s nádechem reggae, kde je v každém taktu cítit její spoluautor - norský popový bůh Max Martin, který je s jednadvaceti hity číslo jedna druhým nejúspěšnějším hitmakerem/producentem popové historie po George Martinovi.
Po Britney Spears, Pink, Katy Perry, Taylor Swift nebo The Weeknd tak jeho služby nakonec využila i Adele a výsledkem je vlastně tuctový přeprodukovaný mainstream, kterého se Adele dříve zdánlivě štítila. All I Ask je rovnou čistokrevné muzikálové číslo, s nímž jí pomohl Bruno Mars, Million Years Ago koketuje s flamenco rytmy a odpichová Rivel Lea zase něžně flirtuje s hiphopovým beatem, který má na triku producent Danger Mouse (Gnarls Barkley, The Black Keys, Gorillaz nebo poslední U2).
Monumentální hlas Adele tady samozřejmě pořád vládne všemu a všem, ale těžko se zbavit dojmu, že pokus posunout ji blíže současnému mainstreamu nedopadl nijak valně.
Balady, balady, balady
Jenže Adele, to jsou hlavně obří balady s klavírem a takových je na 25 pořád dost. Výtečná Remedy upomíná na procítěnou coververzi Dylanovy Make You Feel My Love, s níž Adele odstartovala před pěti lety své „nanebevzetí“, a smyčci podkreslená Love in the Dark si říká o zástupy zoufalých coververzí v budoucích ročnících X Factor.
Na celé čáře ale vítězí dva dosavadní singly – Hello a When We Were Young. Obě promonahrávky představila Adele v týdnu před vydáním desky na živých vystoupeních, a zatímco verzi interpretačně hodně složité Hello z francouzských hudebních cen NRJ ještě něco chybělo, provedení When We Were Young z koncertního klipu bylo dokonalé a absolutně vystihlo kouzlo, kterým Adele tak uhranula svět. Včetně bezprostřednosti a vtípků, které rozhazuje, když písnička skončí. Tohle jsou věci, které jednoduše nejde vymyslet od stolu v kanceláři, kde se schází marketingový tým.
Tak nějak je to vlastně i s hudbou Adele. Balady jsou její nejpřirozenější doménou, fungovaly na minulé desce a fungují zase. Možná by fanouškům stačilo celé album jen s klavírem. Proč se vůbec otravovat s popovými aranžemi? Koho vlastně zajímají nějaké ambice a hudební evoluce, když Adele spustí některou ze svých smutných písní, je takzvaně vymalováno. Čas se zastaví, a to doslova. Jen se podívejte na klip k Hello, kde zpěvačka telefonuje svému ex nejprve z telefonní budky a pak z rozevíracího mobilu, který byl v módě nějak kolem roku 2009. Možná jemné naznačení toho, co už přece dávno víme – Adele je se svojí hudbou mimo čas a trendy. A proto ji taky milují miliony lidí, kteří jen těžko stíhají zachycovat nejnovější popové výstřelky.
Adele je pěvecký fenomén, a pokud jde o konzervativní mainstreamový pop, těžko albu 25 něco vyčítat. Bude to ale všechno stačit k tomu, aby novinka vyrovnala třicetimilionové prodeje předchozí kolekce 21 a zajistila hudebnímu průmyslu štědré Vánoce a veselý Nový rok? Nejspíše ne. Adele na desce nepřináší nic moc nového, a když ano, ukáže se, že to kdysi fungovalo lépe. A hity, které by desku držely v žebříčcích až do léta či podzimu, jako se to povedlo 1989 Taylor Swift? Ty při dobré vůli nejsou.
Nejtěžší kalibr desky si Adele už vystřelila s Hello a nic tak silného jako Someone Like You nebo Rolling in the Deep na desce prostě není. Adele ani hudební průmysl si z toho ale velkou hlavu dělat nemusí, masivní prodeje v prvním týdnu všechno vynahradí. A pak třeba konečně přijde čas na turné, reklamy a rozhovory.
